Dalibor Gondík: Děkuji za každou novou příležitost něco prožít a zažít

Běhal jste v mládí za holkama? Že bychom zjistili, zda kořeny nadšení z běhu nepocházejí z mládí.
Za holkama jsem neběhal, protože o mě nikdy neměly zájem.

Čím si to vysvětlujete?
Nevím. A přemýšlím nad tím i teď v padesáti.

Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly, říká manuálně zručný herec Jaromír Nosek

Ani věkem se zájem žen nezvýšil?
Ne. Vůbec. Mě si našla manželka, což je od ní krásné. Doma řekla, že si našla manžela a já doma řekl, že jsem si našel manželku. To se psal rok 1996.

A vaší mamince se ulevilo.
Ano, strašně se jí ulevilo, mé ženě Markétě se ulevilo a mně se vlastně taky ulevilo.

Celá ta léta žijete ve spokojeném svazku. Máte vysvětlení, čím to je?
Myslím si, že je to tím, že jsme z dobrých rodin, kde se vztahy nerozpadly. A na to, že právě kořeny hrají ve vztazích velkou roli, věřím asi čím dál tím víc. Nedávno mě překvapil dvacetiletý syn, který si s námi večer otevřel prosecco a řekl: „Já bych si chtěl připít na to, že spolu pořád jsme.“

Působíte jako zodpovědný muž. Když máte někde být včas, jste tam. Když máte něco udělat, tak se na vás lze spolehnout. Je tomu tak?
Těžko hodnotit sám sebe. Je ale pravda, že to takhle mám a život s tím je alespoň pro mě čím dál složitější. Narážím totiž na to, že svět a mé okolí chtějí žít jiný život a tohle nepovažují za nutné. Přitom jsem pacifista, na vojně jsem nebyl, ale do jisté míry se cítím býti vojákem. Jednou mi jeden pan doktor dal doporučení, jak bych se o sebe měl starat, co bych měl dělat. A když jsme se spolu sešli za měsíc, tak já měl papír, na který jsem zapsal, jak jsem vše dodržoval. On na mě koukal a ptal se, jestli jsem se zbláznil, že jsem si to takhle sepsal. Viděl to poprvé a řekl, že teď mě nemá za co vyhubovat. (smích)

Zůstávám optimistkou, prohlašuje herečka Adéla Gondíková

Když jste všude včas, je to signál, že je na vás doopravdy spoleh. Lze říct, že díky tomu máte i víc práce?
Já si myslím, že v tomto směru to paradoxně žádný pozitivní vliv nemá. Někomu to totiž může i vadit a já dokonce pocit, že to někomu vadí, mám. Přitom to takhle mám kvůli sobě, svému vnitřnímu klidu, organizaci. Moje žena už mi dávno říkala, že jsem robot a že se neumím uvolnit. Ale já mám přitom obrovské prožitky a emoce. Naopak jsem spíš emotivní než racionální.

Na konci listopadu má v Činoherním klubu premiéru hra Linda Vista, což je komedie o vztahových problémech, kterých je kolem nás čím dál tím víc. Máte pro to, že si lidé rozumějí méně, nějaké vysvětlení?
Já jsem si před časem přečetl teorii od jednoho z nejvýznamnějších britských historiků osmnáctého století, který se zabýval především dějinami římské říše. Existuje dvacet důvodů, proč římské společenství zaniklo. A těch dvacet důvodů je zároveň velmi současných, takže jsem se po přečtení uklidnil, že je to pořád stejné. Všichni s přibývajícím věkem na mladou generaci nahlížejí stále stejně. Jak naše babičky, tak my a budou to tak dělat i ti po nás. Pravdou ale je, že svět nikdy nezažil přítomnost sociálních sítí. Až my. A to je něco, s čím se lidský mozek nedokáže popasovat, to si myslím, že je současná zkáza našich životů. A jsem přesvědčen, že ti, kteří sociální sítě vymysleli, už vědí, že stvořili nestvůru.

Komedie Linda Vista není klasické představení. V čem?
Pro mě tato inscenace nemá začátek ani konec. A mělo by to tak být i pro diváka, který v divadle „jen“ něco zažije a po skončení představení by měl mít pocit, že to vlastně ani nebylo představení, že žil svůj vlastní příběh, který pokračuje. A věřte mi, že v té hře skutečně najdete něco, kde si řeknete: „To snad není možné, on hraje mě.“ A buď z té inscenace chcete rychle odejít, nebo vás to baví, zůstanete do konce a budete odcházet s pocitem, že jste zažili něco, co dokonale znáte. Je to neuvěřitelné.

Ptát se, zda máte ve svém okolí někoho, jako jsou postavy z této hry, nemá smysl…
Mou ženou ve hře Linda Vista je Lucie Žáčková, která hraje Margaret, a má žena se shodou okolností jmenuje Markéta. A já jí v jednom dialogu říkám tak strašné věci, ale opravdu strašné! A Lucie, velmi emotivní herečka, mi dokonce jednou řekla: „Ty ses mi teď tak zhnusil.“ A já na to, že jsem ale jen četl text.

Vladimír Kroc: Emoce za mikrofonem? Když jde o politiku, není v tom nic osobního

Což je zvláštní, že takhle reaguje herec na herce. Vy byste měli být zvyklí.
Ono je to opravdu hrozně intenzivní a já si najednou dokonce říkal: „Ježíš, neříkám já náhodou to, co cítím vůči mé ženě?“ Opravdu je to síla. A pak přijdu, zkoušíme druhý den a já mám ty samé pocity, ale v úplně jiné části hry. Je to opravdu hrozně zvláštně napsané.

Děkujete za každou novou roli? Přináší vítané osvěžení?
No samozřejmě. Děkuji za každou novou příležitost něco prožít a zažít. Opravdu děkuji za každé nové ráno a po běhu děkuji za to, že jsem mohl doběhnout. Protože jsem teď aktivní v Českém rozhlase, kde dělám neskutečné množství věcí, tak i za to jsem rád. A samozřejmě děkuji za všechny divadelní příležitosti, protože v Činoherním klubu budu zkoušet další novou hru, ve které budu hrát, což je Macbeth s Ondřejem Sokolem. V Činoherním klubu cítím, jak říká náš umělecký šéf Martin Finger – zvláštní pocit domova. Navíc tu mám kromě těch divadelních příležitostí i další možnosti. Díky tomu, že jsem majitelem zdravotního průkazu, tak mohu vstoupit do místní profesionální kuchyně, kde si užívám svou další roli, což je role kuchaře. Já totiž hrozně rád vařím pro ostatní. Z představení Kati se dokonce stal spíš gastronomický večírek než divadelní zážitek, tedy pro nás v zákulisí. Protože já obstarávám catering. Takže i tahle role mě baví.