Jak se vás dotkla opatření vlády kvůli koronaviru?
Já nějakou velkou změnu nepociťuji, protože pracuji hodně individuálně a nehraji v divadle. Čtu audioknihy, chodím do dabingu a dělám rozhlasové a televizní reklamy. A to se dá zvládat i v současné situaci, samozřejmě za dodržení přísných hygienických opatření. Pochopitelně trochu riskuji, protože vždycky může být něco ve vzduchu, ale to je riziko podnikání. Virus můžu chytit stejně tak v hypermarketu. Na druhou stranu se mě to dotklo třeba tak, že jsem měl točit jeden díl detektivního seriálu Hlava medúzy s režisérem Filipem Renčem, což je pozastaveno na neurčito.

Jak tedy trávíte své dny v režimu plném omezení?
Naštěstí máme k dispozici zahradu a bydlíme hned vedle lesa, takže tam chodíme. Ale paradoxně v lese je teď víc lidí než na ulici. Byli jsme také na chalupě, měli jsme na to čas, protože moje žena nemá práci vůbec. Národní divadlo je uzavřené, DAMU, kde učí, také stojí a seriál Slunečná se jí také zastavil, takže je doma a už si kouše nehty a jdeme jí všichni na nervy. Já mám aspoň možnost občasného pracovního úniku. A ve všední dny občas vyrazíme na procházku za Prahu, kde víme, že koncentrace lidí nebude tak veliká.

O váš hlas je naštěstí zájem. Mluví jím třeba detektiv Harry Bosch z krimisérie mistra románu noir Michaela Connellyho na audioknihách Černá ozvěna a Černý led, které vyšly loni. Když máte namluvit takový kus textu, připravujete se na to, žijete s ním, možná se vám o něm zdá. Nemrzí vás, když to pak skončí?
Co se týče Harryho Bosche, tak vím, že Michael Connelly napsal zatím šest dílů, jestli se nemýlím, takže je perspektiva, že to bude pokračovat. Teď mám za sebou dva díly a ve výhledu je třetí. Když natáčení skončí, je to pro mne takové dvojlomné, sladkobolné – na jednu stranu jsem rád, protože je to vždycky velká kláda. Je tam hodně postav, takže se musím promítat do mužských i ženských hlasů, které mezi sebou komunikují. Už je to někdy na hranici dramatické tvorby. Kdyby to dělal Český rozhlas, tak by jistě obsadil vícero lidí. A po tom oddechnutí po určité době zase nastane určitý hlad. Takhle to chodí. Vždycky se naštěstí naskytne něco dalšího.

Když se ještě vrátím k detektivovi Harrymu Boschovi, je vám něčím blízký?
Samozřejmě, je napsaný velmi sympaticky. Je to takový ten syžet osamělých vlků ošlehaných osudem. Mnohdy jde hlavou proti zdi a překračuje zažité kodexy detektivní práce. To musí, aby byl zajímavý a populární. A mně se také občas chce rovnou jít a někomu jednu vrazit. Nemyslím ve svém okolí, ale mnohdy, když ve zprávách vidím některé naše čelní představitele, bych to nejradši řešil denefestrací. Ale to bohužel nejde. V tomhle to má Harry Bosch jednodušší, že má jisté možnosti, i když občas za hranou, aby řešil věci po svém.

Nedávno jste také načetl dvě povídky do audioknihy Agathy Christie Svědkyně obžaloby. Posloucháte vůbec audioknihy?
Na to bohužel vůbec nemám čas. Audioknihy pouze načítám a tím pádem také „čtu“ knihy. Občas si poslechnu nějaký jiný vzorek, abych věděl, jak to čtou mí kolegové, jaké jsou trendy, jak je laťka vysoko. Ideální je poslouchat audioknihy v autě, ale já zase nejezdím až tak dlouhé trasy, a pokud ano, tak většinou s rodinou, kterou to zas až tak nezajímá. Klukům je dvanáct a devět let, takže těm nemůžu pouštět věci, které by zajímaly mne.

U práce na Svědkyni obžaloby jste se měli potkat i s otcem Viktorem. Jak to nakonec dopadlo?
On se toho natáčení kvůli koronaviru nakonec zatím nezúčastnil a nevím, jak to celé dopadne.

Hráli jste spolu někdy v divadle nebo ve filmu?
Naše společné projekty vždycky skončily tak nějak zvláštně, do ztracena. Kdysi, v době mých začátků, jsme spolu dělali jednu, z dnešního pohledu ne příliš zdařilou televizní pohádku, kde mi hrál otce – pana krále. Pak jsme spolu zkoušeli hru pro Divadlo Ungelt, ale pár dnů před premiérou to táta musel ze zdravotních důvodů vzdát a už jsme se k tomu nevrátili. A teď naposledy někoho napadlo, že bychom mohli udělat společnou výstavu obrazů, protože oba dva malujeme. On dělá litografii, já zase maluju akryly. Když se obrazy instalovaly v Divadle Viola a měla být vernisáž, přišel koronavirus a zase z toho sešlo.Teď to tam visí a je to zavřené. Naše společné projekty jsou nějak prokleté.

Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásil na výtvarný kurz?
Je to zábava a je to nesmírně uklidňující. Pro mne je to taková terapie, protože v ateliéru je ticho a každý si pracuje u svého stojanu a soustředí se na svou práci. Je to takový meditační okamžik. Doma si maluju sám pro sebe, laicky. Někdo říká: „Ježíš, to je pěkný, já v tom něco vidím!“ a podobně. Ale většinou je to naprosto spontánní proces, kdy něco namaluju, pak to zničím a pak z toho opět něco vznikne. A na kurz jsem se přihlásil proto, abych se naučil základy. Na první hodině jsem měl uhlem nakreslit zmačkaný papír a vyšlo mi z toho takové kubistické grilované kuře. Člověk by ty základy měl znát.

Co se týče mluveného slova, zejména v rozhlase je jméno Preiss pojem. Cítíte tíhu odpovědnosti, abyste té pověsti dostál?
Cítil jsem ji dlouhá léta, ale najednou se to nějak zlomilo, a já jsem si řekl, že jsem tu sám za sebe, že jsem jiný. A tu odpovědnost tedy nesu čistě sám za sebe. Mám pocit, že dneska tomu jménu ostudu nedělám. Dosáhl jsem úrovně, za kterou se nemusím stydět.

Zmínil jste, že namlouváte i cestopisné a přírodopisné dokumenty, které také sám rád sledujete. Co vás na nich tak fascinuje?
Tak já jsem od přírody cestovatel. Strašně rád bych se do některých končin světa podíval, ale nemám na to ani čas, ani prostředky, a tohle je pro mne takové cestování „prstem po mapě“, nebo spíše očima po obrazovce. Když dokument namlouvám, nemám šanci ho vidět celý, protože se různě přeskakuje a čtu jenom ty své úseky, takže z toho mnohdy vůbec nic nemám. Proto jsem rád, když se pak na film můžu podívat vcelku. Nedívám se jen na to, co jsem namluvil, sleduju cokoliv o cestování, fascinuje mě podmořský svět, divočina, prostě příroda ve všech formách, a říkám si, jak to ten pán Bůh geniálně vymyslel. Jenom člověk se to neustále snaží pozměnit k obrazu svému a na to asi také zajde, pokud s tím něco neudělá.

Co s tím děláte vy? Třídíte odpad a podobně?
To je samozřejmost. I naše děti to bezvadně ovládají. Myslím, že generace, které přijdou po nás, se budou muset zase naučit životu v souladu s přírodou. To je jediná šance, snažit se minimalizovat využívání zdrojů. Protože my žijeme v neskutečném blahobytu, i když si to nepřipouštíme. Zvykli jsme si na vysoký životní standard. A právě když člověk cestuje, zjistí, jak málo jinde stačí lidem k životu. Žijeme v bezbřehém blahobytu, nadužíváme věcí, nevážíme si jich, jsme spotřební… Můj syn si teď na YouTube pouští videa, jak se v Číně vyrábí všechno možné, a já si říkám, kam všechny ty výrobky přijdou, až přestanou sloužit? Země je přece musí nějak strávit. To je obrovský problém. A co se týče mého příspěvku k záchraně přírody, letos jsme si třeba nekupovali vánoční stromek, ale vzali jsme si jeden z výřezu, který by se vyhodil, od známého lesníka. A na to konto jsme se s ním domluvili, že si uděláme brigádu a půjdeme k němu do lesa na Vysočině s klukama sázet stromky. I kdybychom jich zasadili dvacet, myslím, že to má smysl. Takovým způsobem se dá aspoň v tom našem mikrosvětě pomáhat.

Býval jste komunálním politikem v Kunraticích. Změnilo to váš pohled na politiky a jejich motivace?
Byl jsem spíše posledním spravedlivým a velkým naivou, když jsem do politiky vstupoval. Vlastně jsem se nechal ukecat, abych se objevil na kandidátce, a vůbec jsem nedoufal, že mě někdo zvolí. Pak jsem se dostal do zastupitelstva hned na druhém místě za starostkou ODS a začaly starosti. Je to spousta povinností a na komunální úrovni nemáte žádné náměstky a lidi, kteří by vás mohli zastupovat. Musíte se naučit věci, se kterými jste v životě nepřišel do styku. Abyste se vůbec orientoval, musíte nastudovat zákony a ovládnout terminologii. A když jsem potom zjistil, že některé věci diplomaticky řečeno „běží samospádem“, jsou dopředu vymyšlené a zajištěné a vy žijete v domnění, že tohle výběrové řízení je čisté, ačkoliv vítěz je od začátku dohodnutý, vzalo mi to vítr z plachet. Když proti tomu začnete bojovat, stanete se nepřítelem v očích všech, protože podkopáváte něco, co už nějakou dobu běží, a tím pádem se stáváte problémovým. Je to boj s větrnými mlýny. Hrozně mě to otrávilo, takže jsem ještě před koncem funkčního období odstoupil a nechal jsem své místo většímu tygrovi, svému kolegovi, u kterého jsem doufal, že ho to nesemele. Je tam dodnes, takže to asi byla dobrá volba…

Vidíte nějakou naději, že by se to mohlo změnit?
Vidím na naší politické scéně lidi, kteří jsou slušní, a věřím jim. Mám určitý instinkt, který jako herec mít musím. Myslím, že jedním ze základů dobrého herce je mít smysl pro empatii, schopnost vciťovat se do druhých. Já ty lidi tedy cítím a vidím je. Jejich problém ale je, že nemají takovou razanci a marketingově populistický rozmach, aby oslovili většinu. Vládnoucí garnitura tohle má a k tomu navíc dobré trávení, aby šla přes mrtvoly a překonala úplně všechno. Takže ti dobří mají z mého pohledu velmi malou šanci ji překonat, pokud nechtějí jít stejnou cestou špinavých mechanismů. Jediný, kdo je tomu schopen s jistou vervou čelit, je Pavel Novotný (starosta městské části Praha-Řeporyje – pozn. red.), který pojmenovává věci pravými jmény, ale z celospolečenského hlediska vypadá jako totální exot. Bohužel i proto, že se neumí stáhnout a přednést své názory kultivovaně. Je hodně vulgární, což pro spoustu lidí není stravitelné. Takže situace je hodně komplikovaná. Kdybych měl být prorokem, tak si myslím, že ještě jedno volební období to takhle bude trvat. Je to jenom o občanech, kteří musejí prohlédnout. Měli by sledovat konání této vlády a její vládnutí v souvislostech a hlavně se informovat z více nezávislých zdrojů.

Máte dva syny a jednu dceru. Zasáhlo je nějak herectví, což je u vás rodinná tradice?
Moje dcera se herectví naštěstí nevěnuje, je v prvním ročníku mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Starší syn na herectví zatím nevypadá, ale mladší je docela komediant. Přál bych si, aby dělali něco jiného, třeba obyčejné poctivé řemeslo, protože herectví je strašně vrtkavé a nejisté. Rozhodně jim to nebudu rozmlouvat, ale pokusím se doporučovat jiné možnosti.

Na co se momentálně těšíte?
Ještě donedávna jsem se těšil na květnovou cestu do Portugalska, která je samozřejmě zrušená. Pak jsem se moc těšil na letní dovolenou. Tam už také vím, že bude na našem území někde na chalupě. Ale nevadí mi to. Já se vlastně těším na každý další den. Jsem celkem šťastný a celá tahle koronavirová situace mi přijde naprosto přirozená. Asi jsme se potřebovali všichni zastavit. Vím, že to bude mít nedozírné ekonomické následky a někteří lidé to budou mít opravdu těžké – rozhodně jim to nepřeju, ale myslím, že to uskromnění se, zastavení a to, že jsme všichni spolu doma, i když si občas jdeme na nervy, je dobře. A hlavně planeta si trochu oddychne. Jenom toho letového provozu, co ubylo… Myslím, že nic není samo sebou, my lidi si to děláme sami. Občas taková epidemie prostě přijde. Je to přírodní výběr. Jen se jí dneska zaplaťpánbůh dokážeme lépe bránit.

Martin Preiss

Narodil se 14. 6. 1973 v Praze do herecké rodiny Viktora a Jany Preissových. Už během studií na pražské DAMU hostoval v Národním divadle a po škole nastoupil do angažmá v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. V roce 1998 se vrátil do souboru Národního divadla už jako stálý člen činohry. V letech 2005–2012 hrál v Divadle Na Jezerce a Pod Palmovkou.

V současné době je na volné noze a divadlo nehraje. Proslavil se také jako moderátor soutěžního pořadu Chcete být milionářem? (2003–2004), často spolupracuje s dabingem, čte audioknihy a pravidelně se objevuje v televizních seriálech (Krejzovi, Doktoři z Počátků, Velmi křehké vztahy, Tři králové, Nemocnice na kraji města III, Arrowsmith, Specialisté) a filmech (Případ pro rybáře, Sjezd abiturientů a další).

Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dospělou dceru Viktorii. Jeho současnou manželkou je herečka Martina Preissová, s níž vychovává syny Matouše a Šimona.