Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

V řinčení roztříštěného skla zanikla zpěvákova poslední slova. „Střelili mě,“ stačil hlesnout, než se skácel na zem. A přitom ten den vypadal tak slibně. Začal krásným probuzením do slunečného rána. V luxusním bytě s výhledem na Central Park se John a Yoko domlouvali, jak oslaví svůj společný návrat do hitparád.

Comebackové album, první po pěti letech, vyneslo Lennona na nejvyšší příčku. Bylo mu čtyřicet, konečně se zbavil cejchu ex-Beatla. Podařilo se mu narovnat vztah se ženou, od níž chtěl před časem utéci – viz jeho „ztracený víkend“ v Los Angeles, z něhož vzešlo LP Rock’n’Roll. A malý syn Sean dělal tátovi ohromnou radost.

Byl advent, ale vzduch voněl jako na jaře. Lennon a jeho partnerka bohužel neměli kdy si ho vychutnat. Museli toho tolik stihnout… V devět hodin si dali snídani v blízkém Cafe La Fortuna, potom John skočil k holiči a v jedenáct už byli oba zpátky ve svém apartmá. V tu dobu za nimi do ponuré budovy na 72. ulici, kde bydleli (a kde se mimochodem natáčel horor Rosemary má děťátko), dorazila fotografka rockových hvězd Annie Leibovitzová. Měla za úkol pořídit snímek na obálku časopisu Rolling Stone.

„Nikdo nechtěl, aby na fotce byla také Yoko, ale John na tom trval,“ vzpomínala Annie později. Manželům navrhla odvážnou kompozici: John se svlékne a stulí se na posteli ke své lásce, která zůstane oblečená. Leibovitzové se tak možná podařilo zachytit jejich úplně poslední polibek. V jednu se stavil Dave Sholin, moderátor sanfranciského rádia, aby s Lennonem natočil interview. Během tříhodinového povídání John mimo jiné řekl: „Myslím, že se svou prací nebudu hotový, dokud neumřu a nepohřbí mě. A to bude, doufám, za dlouho.“

Výstřely z podloubí

Po skončení rozhovoru Sholin nabídl, že dvojici sveze do studia Record Plant. Od vydání alba Double Fantasy uplynulo teprve několik týdnů, John a Yoko však už pracovali na nové desce. (Až tento projekt v roce 1984 konečně dojde naplnění, dostane název Milk And Honey.) Kolem páté hodiny odpoledne se tedy slavný pár zvedl a v doprovodu rozhlasového diskžokeje zamířil k autu. Před Dakotou se hemžili stavební dělníci a přes ně klopýtali lidé jdoucí z práce. Jeden člověk však evidentně nikam nespěchal…

Mark David Chapman tady stál už od rozbřesku. I když bylo na prosinec nebývale teplo, měl na sobě zelený svrchník, rukavice, čepici a šálu. Dlouhou chvíli si krátil klábosením s ostatními fanoušky, srocujícími se u vchodu, a čtením románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. S hrdinou téhle knížky, nedůvěřivým outsiderem Holdenem Caulfieldem, se plně identifikoval. Také jemu bylo špatně z pokrytců, kteří ho obklopovali, počínaje rockovými zpěváky. Ani on v životě nic moc nedokázal, až na to, že neúspěšně studoval, chvíli cestoval a naposledy dělal vyhazovače kdesi na Havaji. Drogy, alkohol, klinická deprese, náboženské blouznění a v mládí tvrdá ruka násilnického otce – to jsou hlavní ingredience vražedného koktejlu, jenž zastydlému mladíkovi proudil v žilách.

Tragédie, kterou Chapman v ten osudný den režíroval ve své pomatené hlavě, sestávala z více částí. Akt první: budoucí zločinec podává budoucí oběti gramofonovou desku a nechává si ji podškrábnout. „Je to tak v pohodě?“ zeptal se ho Lennon, podíval se mu zpříma do očí – a odjel. Ve studiu s Yoko pracoval až do večera, načež se taxíkem vrátil, přibližně ve 22.50. Yoko Ono šla první, už byla v recepci, když vtom uslyšela výstřely. Chapmana vidět nemohla, ukrýval se v klenutém podloubí. Než zasáhl cíl, zadrmolil tiše: „Pane Lennone…“ John se ale neohlédl. Nevšiml si, netušil.

Miliony kreténů

Až se policisté a soudce budou vyptávat, proč musel John Lennon zemřít, řekne jim Chapman, že ho iritovalo, jak je ten chlap falešný. Ve svém hitu Imagine přece zpíval: „Představte si, že by nebyl žádný majetek.“ A ve skutečnosti žil v přepychovém příbytku o 34 pokojích. Ještě více Chapmana naštval text písničky God. „Říká tam, že nevěří v boha, že věří jen v Johna a Yoko, a dokonce už ani nevěří v Beatles!“ rozčiloval se usvědčený vrah. „Kdo mu dal právo takhle mluvit?“

V knize, jejímiž stránkami se Chapman před svým hrozným skutkem probíral, najdeme i následující pasáž: „Znám Central Park jak svoje boty… Šel jsem v jednom kuse dál a dál a bylo to tam čím dál strašidelnější. Nakonec jsem si sedl na jednu lavičku, kde nebyla tak strašná tma. Páni, já se vám ještě pořád třásl jako zvíře… Myslel jsem si, že třeba dostanu zápal plic a umřu. Začal jsem si v duchu představovat, jak mi jdou na pohřeb miliony kreténů.“

Pocit vykořenění a dojem, že se k němu okolí chová arogantně, dovedl psychicky narušeného Texasana až ke dveřím jednoho z největších hrdinů šedesátých let. Kromě Lennona chtěl zabít i jeho bývalého parťáka Paula McCartneyho. A také televizního baviče Johnnyho Carsona a prezidenta Ronalda Reagana. Nic z toho naštěstí nevykonal. Zastřelením Johna Lennona – symbolu umělecké i lidské svobody, geniálního muzikanta, který nikdy nikomu neublížil – však způsobil trauma doslova celému světu.

Stačí se podívat, jak drtivý dopad měla Lennonova smrt na generaci mladých Čechoslováků vyrůstajících v pozdním komunismu. Bezprostředně poté vznikla na pražské Kampě Lennonova zeď. A za vše mluví singl skupiny C & K Vocal nazvaný Bezmoc za Johnem Lennonem. Událost měla v ožehavém období příchodu nové, nepříliš slibné dekády stejně devastující účinek jako v předchozích desetiletích atentáty na J. F. Kennedyho a Martina Luthera Kinga. Nejméně tři příznivci Beatles spáchali sebevraždu. Došlo to tak daleko, že Yoko Ono musela vydat prohlášení, v němž prosila milovníky hudby jejího manžela, aby se neuchylovali k zoufalým akcím.

Žádost se zamítá

Ani ne čtyři měsíce po Lennonově úmrtí se útočník jménem John Hinckley doopravdy pokusil zabít prezidenta. Kdyby se mu to povedlo, splnil by Chapmanův šílený plán. Hinckley – který byl Chapmanovi nápadně podobný – se po zatčení vyjádřil v tom smyslu, že chtěl na Lennonovu vraždu reagovat. Když ho chytili, zjistili, že měl rozečtenou knihu Kdo chytá v žitě.

Je to všechno děsivé a smutné. Yoko Ono se rozhodla, že než způsobit masovou hysterii, raději se nebude konat žádný pohřeb. Přesto se v Central Parku shromáždilo kolem 225 tisíc truchlících a v Johnově rodném Liverpoolu dalších 30 tisíc. Čtrnáctého prosince 1980 všechny rozhlasové stanice v New Yorku na deset minut utichly – a s nimi davy zarmoucených posluchačů ve všech zemích světa. Album Double Fantasy získalo cenu Grammy. Stalo se deskou roku, ale Lennonův odkaz nepřestal rezonovat ani v následujících letech. Freddie Mercury pro něj napsal píseň Life Is Real, Paul McCartney skladbu Here Today. Elton John mu vzdal hold baladou Empty Garden (Hey Hey Johnny) a George Harrison na něj zavzpomínal – za doprovodu Paula i Ringa Starra – v písničce All Those Years Ago.

V srpnu letošního roku soud pojedenácté zamítl žádost Marka Davida Chapmana o předčasné propuštění. On sám se dal slyšet, že by si zasloužil trest smrti a je připraven zemřít za mřížemi. Ve svých pětašedesáti letech působí vyrovnaným dojmem a televiznímu moderátorovi Larrymu Kingovi už před drahnou dobou sdělil: „Ne, John Lennon nebyl falešný. Naopak byl ke mně velkorysý a na nic si nehrál.“ Příslušné orgány přesto Chapmanovi nevěří. Bojí se, že stejně jako jeho románový idol Holden Caulfield klame tělem. A kdo by se nebál, když si v knížce Kdo chytá v žitě přečte tyto Holdenovy věty: „Já jsem vám ten nejstrašnější lhář, jakýho jste v životě viděli. Je to hrůza. Jdu si třeba jenom koupit časopis do krámu, někdo se mě zeptá, kam jdu, a já na beton řeknu, že jdu do opery. To je peklo.“