Vlasta Burian si užíval luxusu na pražské Hanspaulce. Jeho kuchyň byla skvostem

Prvních deset let svého života prožil Josef Vlastimil Burian, budoucí nejzářivější hvězda filmových komedií a divadelních prken, v Liberci. Mládí pak zase na pražském Žižkově, kam otec, vlastenecky naladěný krejčí a ochotník Antonín, přestěhoval svou rodinu z převážně německy mluvícího Reichenbergu v roce 1901.

Do prestižní pražské rezidenční čtvrti, jimiž se staly za první republiky Dejvice, nabízející svým obyvatelům klidné útočiště v zeleni jen kousek od rušného centra metropole, zamířil Vlasta Burian v době, kdy jeho herecká kariéra nabírala nebývalé obrátky. Nechal si postavit vilu na okraji blízké Hanspaulky. K povolení stavby došlo na začátku května 1929 a ke kolaudaci už v prosinci téhož roku.

Kabaret a fotbal

Že bude hercem, věděl Vlasta odjakživa. Vytáhlý mládenec se sice vyučil obchodním příručím na obchodní škole, ale mnohem raději bavil kamarády svými vtipnými spontánními výstupy, jimiž dokázal parodovat i dojmout. Při svých klauniádách okouzloval také schopností napodobovat nejrůznější zvuky, ať už šlo zpěv ptáků, štěkání psů, nebo hudební nástroje, gramofon i větrák, i pohybovým nadáním, jak tancem, tak akrobacií. Jeho skeče byly nespoutaným živelným vodopádem. Mladého Buriana ještě před první světovou válkou angažovala hned dvě pražská divadla – Vinohradské a Švandovo.

Vila bratří Čapků: uvnitř měli své křeslo či sklenici Masaryk i Peroutka

Dostával zde vedlejší role a účinkoval také v operetách, kde mohl zúročit nesporný pěvecký talent. Skvělý začátek ale narušovala příliš pevná pravidla, která mu nedávala možnost dělat věci po svém. V Červené sedmě a dalších tehdejších vyhlášených pražských kabaretech, kam ho prý doporučil Karel Hašler, však mohl improvizovat podle libosti a návštěvníci ho odměňovali nadšeným potleskem a přízní.

Zákopům první světové války se Vlasta Burian vyhnul vystupováním s vojenskou kapelou. K divadelním prknům a kabaretním výstupům se vrátil hned po vzniku Československa. Všude ho bylo plno, míval prý v jeden den i několik představení na různých místech. Od roku 1923 se přidal ještě film, byť dosud němý, a rozhlasové skeče, které si posluchači zamilovali. Stále oblíbenějšího komika nehnaly do množství závazků jen umělecké ambice, ale také snaha zabezpečit rodinu.

O dcerku Emilku, která se narodila ze vztahu s tanečnicí Annou Pírkovou v roce 1912, se první roky starali jeho rodiče. Životní lásku Františku Červenkovou potkal o pár let později. Vzali se po půlroční známosti v roce 1919. Ninka, jak Burian přezdíval své paní, bohužel přišla o nenarozené dítě a už nikdy znova neotěhotněla.

Svou ženu Burian potřeboval mít blízko při každém představení. Když se zpozdila, nechal pozdržet začátek, dokud neseděla na svém místě. Společně přijali do svého domova komikovu dcerku Emilku, která měla s otcem a nevlastní matkou pěkný vztah po celý život. Milostným avantýrám se Burian vyhýbal, jedinou výjimkou prý byla o mnoho let později Lída Baarová, tehdy prý zasáhla paní Nina společně s rodiči okouzlující divy.

Vášní, které občas dal přednost před divadelními závazky, byl však sport. Vlasta miloval fotbal, byl výtečným brankářem, chytal nejprve za Union Žižkov, později za Viktorku a pak za slavnou AC Spartu. Ostatně působení krále komiků v letenském fotbalovém týmu připomíná pamětní deska ve vstupní hale pražského stadionu. Aby mohl stát v bráně při nedělních mačích, prováděl krkolomné kousky. Když utkání Sparty začínala dopoledne či brzy po obědě, prý výstupy v kabaretu Rokoko stíhal, byť vyskakoval z taxíku ještě v brankářském dresu a kolegové při představení zdržovali přestávky.

V divadle Aréna v den fotbalových zápasů zase odmítal v operetách sóla, ve sboru se nepoznalo, že jeho hlas chybí. S pověstným zápalem hrával také tenis, jezdil na koni nebo šlapal do pedálů kola. Jak závazků přibývalo, rostla také v lepším případě nedochvilnost živelného Buriana. Nespokojení šéfové pražských divadel se nakonec dohodli, že nespolehlivou hvězdu už nikdo z nich nezaměstná. V roce 1925 si proto Burian založil vlastní divadlo, nesoucí jeho jméno. Ve svých třiceti čtyřech letech se sice stal divadelním ředitelem, ale s nápadem přišel Jan Červený a podplukovník Josef Roja, kteří v branži podnikali a celý podnik ve skutečnosti řídili. O repertoár, šitý na míru rozevlátému komikovi, se z velké části staral dramatik, herec a kabaretiér Emil Artur Longen.

Kdysi tam hospodařil předek herečky Maciuchové. Luční mlýn opravují nadšenci

Principál Burian se podílel na scénářích divadelních her. Podařilo se mu také vybudovat kvalitní herecký soubor, ve stínu krále komiků vyrostly osobnosti jako Věra Ferbasová, Jindřich Plachta nebo Jaroslav Marvan, který byl prý do divadla přijat díky přímluvě svého kamaráda z mládí Josefa Čapka. Gáže byly víc než slušné, ale spolupráce se šéfem Vlastou nebyla jednoduchá. Zkoušení ho zdržovalo od množství dalších aktivit, proto se mu příliš nevěnoval. Některé scénky prý hrál poprvé až na premiéře. Textem, určeným scénářem, se příliš svazovat nedal.

Občas si prý, jistě k potěše publika, ale zděšení svých kolegů, nebyl úplně jistý, v jaké hře právě účinkuje. Výsledkem však vždycky byly neuvěřitelně vtipné improvizace a nadšení diváci. Oporou, která osmnáct let dokázala při každém vystoupení držet pohromadě děj hry, vracet ji po improvizačních úletech Buriana na správnou kolej a ještě šéfovi nahazovat repliky, se stal právě Jaroslav Marvan. Ve svých začátcích divadlo krále komiků našlo útočiště na Václavském náměstí v hotelu Adria. Odtud v roce 1928 zamířilo na Smíchov, do dnešního Švandova divadla. Plno měli pořád.

Tělocvična, bazén a tenisové kurty

Když se v roce 1929 Vlasta Burian pustil do stavby své vily na okraji dejvické Hanspaulky, Dejvice už dobře znal, protože už před tím nějaký čas žil v domku na Ořechovce v Lomené ulici. Šetřit nemusel, jeho finance byly ve víc než dobré kondici a mohl si dopřát „královský“ luxus podle svého gusta. Do své kuchyně, dokonale vybavené nejmodernější technikou, v níž nechyběly třeba zvláštní lednice na maso a ryby, jiné na máslo, sýry a mléko či ještě další na zeleninu. Nechyběl sklípek na víno a pochopitelně ještě jeden na pivo, aby si mohl herec dopřávat sudovou plzeň, vlastnoručně načepovanou.

Ninka a Vlasta do svých služeb získali skvělého šéfkuchaře Jaromíra Trejbala, který předtím působil v pařížské hotelu Ritz. Oběd sice míval sedm chodů, ale paní Nina si vymínila, že na stůl půjdou jen pokrmy, po nichž komik nepřibere ani deko. Pro kuchaře, odkojeného francouzskou kuchyní, to byla hračka. Navíc Burian takový jídelníček miloval a po knedlících, které šéfkuchař Trejbal nadobro vyškrtl ze svých menu, ani nevzdechl.

Dodávky čerstvé zeleniny a mléka přímo do vily zajišťoval statek v blízkých Nebušicích, který také patřil podnikavému Burianovi. Prý každá z kraviček nesla na přání hravého Vlasty, který miloval operu, jména ze slavných zpěvoher. A aby nikdo nebyl na pochybách, hlavně čtenáři tehdejších společenských magazínů, měla Carmen, Libuše či Mařenka jméno napsáno na ceduli. Lehce výstředním a provokativním nápadem byla také vlajka s erbem, kterou personál vyvěšoval ve chvíli, kdy byl šéf doma. Osobní standartu si sám navrhl.

Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Jakožto nadšený aktivní sportovec a organizátor různých mačů potřeboval v domě tělocvičnu, na zahradě postupně vybudoval bazén, tenisový kurt a střelnici. U domu nechyběla garáž, protože Vlasta miloval rychlou jízdu. Dokonce sám vytvořil reklamní slogany pro některé typy vozů. Když usedal za volant dalšího nového automobilu, zpravidla kolem cvakaly spouště fotoaparátů. Řečeno dnešním slovníkem, charismatický komik byl zadobře s médii a šikovně si jejich prostřednictvím pěstoval popularitu. Dařilo se mu a on to s chutí dával vědět všem okolo.

Skutečného krále stříbrného plátna z Vlasty Buriana však udělal zvukový film. Hned první role v komedii C. a k. polní maršálek z roku 1930 mu přinesla nebývalý úspěch. Následovaly další veselohry, mnohé dodneška reprízované na televizních obrazovkách, třeba To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Ducháček to zařídí či Anton Špelec, ostrostřelec. Že není jen lidovým komikem, ale také skvělým charakterním hercem, ukázal Burian ve filmu Revizor nebo později ve snímku U snědeného krámu.

Ve stejném roce, kdy si zahrál v prvním zvukovém filmu, se jeho divadlo přestěhovalo do paláce Báňské a hutní v Lazarské ulici, pár kroků od Václavského náměstí. Principál Burian chytře vybudoval v prostorách nejen provozní zázemí divadla, ale také kino Vlasta, v němž se třikrát denně promítaly jeho filmy či oblíbené grotesky.

Těžké časy

Divadlo Vlasty Buriana bavilo diváky i během protektorátních let až do září roku 1944, kdy Němci uzavřeli všechna jeviště. Burian jakožto nejpopulárnější český herec čelil za války obrovskému tlaku. Sice stále natáčel filmy, ale s nacisty si, oproti mnoha jiným lidem z uměleckých kruhů, nezadal. Nevzal žádnou roli ve snímcích německé produkce. Při nařízených jazykových zkouškách z němčiny propadl, přitom ji dokonale ovládal, pocházel přece z převážně německy mluvícího Liberce. Odmítat nabídky pomáhaly i odkazy na zaneprázdněnost kvůli závazkům k Lucernafilmu.

Jeho majitel Miloš Havel, ať už skutečnými, nebo fiktivními smlouvami a objednávkami takhle pomáhal nejen Burianovi, ale i řadě dalších lidí. Herec nevyužil ani lukrativních nabídek k zájezdům svého souboru do Německa. Před totálním nasazením na práci v Německu zachránil začínajícího herce Radovana Lukavského i několik sparťanských fotbalistů zaměstnáním ve svém divadle. Práci u něj našlo také dost herců ze souboru Divadla E. F. Buriana. Když jeho levicově orientovaný principál skončil v koncentračním táboře, báli se je v jiných divadlech zaměstnat. Pomocnou ruku jim nabídl jen král komiků.

V zázemí jeho divadla přečkali okupaci, aby se krátce po osvobození Prahy v květnových dnech přičinili o znárodnění a přejmenování scény na Divadlo kolektivní tvorby. Svého chlebodárce obvinili z kolaborace s nacisty a Burian byl zatčen. Díky intervenci ministra zahraničí Jana Masaryka došlo k propuštění a vyšetřování na svobodě. Většina obvinění stála na vratkých nohách, za prokazatelnou spolupráci s nacisty se dalo označit jen účinkování v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore v prosinci roku 1941, v němž hrál opilého Jana Masaryka.

Burian vystupovat nechtěl, podvolil se až příkazu německých úředníků Českého rozhlasu. Pamětníci se shodovali, že vnucenou satiru shodil mdlým projevem a dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí. Ministerstvo zahraničí dokonce soudu zaslalo své stanovisko, že nemá zájem na hercově stíhání. Dvakrát byl zproštěn viny, levicový tisk v čele s Rudým právem však rozpoutal štvavou kampaň a Vlasta Burian stanul před soudem potřetí. Šlo o politický proces, hledání spravedlnosti na hony vzdálený, vždyť slovo nedostali svědkové obhajoby ani obhájce. Trest za údajnou kolaboraci byl krutý. Herec musel strávit několik měsíců v těžkém žaláři a zaplatit pokutu půl milionu korun.

Vyhořel, poté jej vyrabovali. Nadšenci se snaží zachránit zámek v Českém Rudolci

Přišel o veškerý majetek, jeho dejvickou vilu proměnili ve školku. Disciplinární rada českých filmových pracovníků Vlastu Buriana vyloučila z činnosti ve filmu. Na živobytí si musel vydělávat těžkou manuální prací v severočeských dolech, později pracoval na horských chatách. Rekreanti s překvapením zjišťovali, že jim pomáhá s kufry pán velice podobný slavnému herci. Jenže někdejší jiskra v očích už byla dávno pryč, z extroverta se stal uzavřený člověk, vězení navíc někdejšímu sportovci přivodilo zdravotní problémy. V časech dobrých i zlých však po jeho boku stála choť Nina, provdaná dcera Emilka Kristlová i vnuk, který nesl jméno Vlastimil.

O návrat krále komiků na divadelní prkna a stříbrné plátno se po pěti letech přičinili Jan Werich a režisér Jiří Frejka. Ten Burianovi nabídl angažmá v Karlínském divadle, které trvalo dva roky. Účinkoval v operetě Paní Marjánka, matka pluku. Herečka Jaroslava Adamová ještě po letech dojatě vzpomínala na jeho pěvecká sóla. Herci, kteří nebyli s Vlastou na scéně, jej vždycky sledovali z portálů. Návratem na stříbrné plátno, když pomineme pro Buriana ponižující agitku Slepice a kostelník, se stala pohádka Byl jednou jeden král. Panovníka hrál Jan Werich a role jeho rádce Atakdále se zhostil Vlasta Burian.

Zahrál si ještě poštmistra Plíška v komedii Nejlepší člověk a Silvestra Čápa ve filmu Muž v povětří, kariéru na stříbrném plátně završil účetní Dušek v satirickém snímku Zaostřit, prosím! V rozhlasovém archivu zůstalo zachováno jeho skvělé ztvárnění feldkuráta Katze v adaptaci Švejka. Hlavním zdrojem obživy však byly pro Buriana estrády. Jezdil po republice, vystupoval v leckdy nevlídných a studených sálech, kvůli onemocnění žil leckdy hrál v sedě. Plno měl neustále.

Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Zemřel 31. ledna 1962 na plicní embolii. Jeho žena Nina odešla o pouhých devět týdnů později. Rehabilitace se Vlasta Burian dočkal v roce 1994, kdy divadelní historik Vladimír Just prosadil nové projednání případu. Radovat se z očištění svého jména a pověsti už nemohl, jeho potomci však ano.