Advent (z latinského advenio - přicházet) je obdobím čtyřtýdenního předvánočního půstu. Je to doba, která byla v tradiční lidové kultuře naplněna množstvím tradic, zvyků a rituálů, které jednak měly připravit věřící na okamžik očekávaného, přicházejícího (proto advenio - advent) Spasitelova narození - to je církevní, křesťanská rovina adventu a vánočních svátků a jednak pomáhaly lidem vyrovnat se s nadcházející zimou, která přinášela čas tmy, mrazu, sněhu a nebezpečí hladu, nemocí a smrti - to je rovina přírodní, předkřesťanská, která je zakotvena v hluboké minulosti.

V lidové kultuře jsou obě roviny adventních obyčejů a tradic pevně propojeny. V minulých staletích ještě zcela běžně pobíhaly u lidských sídel smečky vlků, ve středověku byli ještě v lesích medvědi - a ze zimního spánku probuzený hladem zběsilý medvěd byl pro člověka strašným nebezpečím.

Pokud se nepodařilo kvůli neúrodě nashromáždit dostatečné zásoby potravin, hrozil lidem hlad, pokud zima trvala dlouho a jaro nemohlo zimě vyrvat vládu nad přírodou a nebylo možno včas zahájit polní práce, byla to pro lidi další obtíž! Zima byla v minulosti pro naše předky skutečně tíživá. Jaký potom div, že až do historicky nedávné doby, do nedávných staletí se dochovaly mnohé obřady, které svými kořeny sahají do temného dávnověku, kdy se lidé pokoušeli vyrovnat se se silami zimy pomocí magických rituálů; v nich v maskovaných výjevech znázorňovali souboj Zimy a Jara a snažili se pomáhat dobrým silám přírody.

Barborky a lucky

V mnoha lidových obyčejích počátku adventu jsou odlesky těchto rituálů ještě obsaženy. Je tomu tak především v adventních obchůzkových hrách - v obchůzkách „barborek“, v mikulášských obchůzkách a v obchůzkách „lucek“. A některé prvky magického pradávného myšlení se udržovaly až do šestnáctého století také ve zvycích kolem svátku svatého Ondřeje. Tento světec je jak známo patronem a ochráncem nevěst a dobrých sňatků. A ještě v 16. století se v předvečer jeho svátku prováděly milostné věštby. Je to doba počátku nového času, svět vstupuje do zimy, po které bude následovat jaro a teplý světlý čas nového roku - a lidé se snažili v tomto počátečním čase nahlédnout do budoucnosti a jí ovlivnit ke svému prospěchu.

Sv. Ondřej

V předvečer svátku svatého Ondřeje se lilo olovo přes klíč, házelo se střevícem přes rameno ke dveřím, počítala se stébla do páru… To vše proto, aby mladí lidé zjistili, zda je v příštím roce čeká sňatek a manželství. Ale protože do každodenního způsobu života zasáhlo husitství, husitská přísnost, která odmítá kult světců a ze svatoondřejského svátku se stal běžný obyčejný den, přesunuly se tyto věštecké praktiky k nejbližšímu svátku - a sice ke Štědrému večeru. Takže až od 16. století na Štědrý večer mladí lidé dělají to, co známe doposud - házejí střevícem, lijí olovo, počítají stébla.

Sv. Mikuláš

Odlesk maskovaných rituálů se projevuje po staletí v mikulášské obchůzce - ta byla ještě v 19. století spojena s maskami medvědů, smrtek a démonů. A také „barborky“, které obcházejí domy o dva dny dříve před „mikulášem“, a kterými adventní obchůzkové hry začínají, jsou sice připomínkou čisté křesťanské panny - mučednice svaté Barbory, ale chováním a tajemností s oněmi dávnými maskovanými rituály počátku zimy souvisejí.

Adventní věnec

V současnosti k adventu patří adventní věnec. Jeho tradice trvá v západní Evropě několik set let, ale k nám proniklo užívání věnce se čtyřmi svícemi na počátku 90. let dvacátého století. Rychle zdomácněl a nyní si bez adventního věnce neumíme předvánoční čas představit. Když každou adventní neděli zapálíme na věnci svíčku, čekáme až se v našem nitru rozhostí sváteční nálada, v tu chvíli jako desítky generací našich předků očekáváme příchod vánočního času, kdy přichází klid a mír a kdy se rodí naděje.


FRANTIŠEK KREJČA (autor je etnograf)