V sobotu 12. května proběhlo v Proseči slavnostní vyhlášení vítězů celostátní literární soutěže Malá Proseč Terézy Novákové. Letošní 9. ročník soutěže pro mladé autory přilákal z celé republiky 84 autorů ze 36 základních škol a víceletých gymnázií.

Celostátní literární soutěž pro mladé autory s názvem Malá Proseč Terézy Novákové pořádala Základní škola Proseč ve spolupráci s městem Proseč za podpory Pardubického kraje. Záštitu nad akcí převzala radní Pardubického kraje pro školství, kulturu a památkovou péči Jana Pernicová.

Letos pořadatelé obdrželi 90 básnických i prozaických příspěvků od 84 autorů. Odborná porota, kterou tvořili učitelé českého jazyka z chrudimského okresu, vybrala 18 nejzajímavějších příspěvků.

Před slavnostním vyhlášením byli finalisté uvítání starostou města Janem Macháčkem na městském úřadě a podepsali se do kroniky města. Následovala návštěva Muzea dýmek a seznámení se s historií Proseče. Z muzea vedla cesta finalistů a hostů do základní školy. Ředitelka školy Jarmila Broulíková všechny provedla rozsáhlým areálem a seznámila přítomné s životem školy a akcemi, které místní žáci pod vedením svých učitelů realizují.

Odpoledne proběhlo v sokolovně slavnostní vyhlášení výsledků soutěže za účasti široké veřejnosti. Vystoupení uvedl pěvecký sbor Žluťásci z místní základní školy, následován úvodním projevem pořadatelů, poté se přešlo k vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií, přednášení vyhodnocených prací a předávání ocenění.

Čestným hostem letošního ročníku soutěže byla herečka Markéta Hrubešová a režisérka, kameramanka a majitelka castingové agentury Jessica Horváthová. „Literatura rozvíjí fantazii dětí, fantazie je velmi potřebná a je především na rodičích, zda budou své děti odmalička vést k četbě, číst si s nimi a v této činnosti je dále podporovat," uvedla herečka Hrubešová.

Nejsilnější zážitek pro všechny přítomné přišel na samotném závěru vyhlašování. Vítězný příspěvek Kateřiny Dospělové ze Základní školy Smetanova Skuteč s názvem Otčenáš Máří Magdalény, inspirován skutečným vyprávěním přítomné paní Zajícové o strastech života a hrůzách války, dojal všechny hosty, finalisty a diváky natolik, že následoval dlouhý aplaus ve stoje.

Otčenáš Máří Magdalény

Stará, už velmi stará žena sedí v malé, zšeřelé místnosti. Pokoj je uklizený, čistý, ale prostý. Domácí atmosféru kazí jenom nádech dezinfekce. Její mysl zvolna jak loďka v líném proudu řeky proplouvá vzpomínkami, její ruce svírají šňůrku korálků a drobné rty něco bezhlesně odříkávají, snad modlitbu…

"Otče náš,…

…tatínek. V cizině se vyučil zbrojířem. Měl smysl pro přesnost, tak mě učil matematiku. I když doma moc nepobyl, chodil se mnou kupovat chleba. Silný duchem i tělem. Pamatuji si ho jako svého ochránce. Ach, kéž by tu mohl být se mnou. Svoji rodinu jsem měla vždycky ráda a modlila jsem se za ni každý večer.

jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé,

…možná jen z velké lásky k Bohu mi tatínek vybral jméno, které zná celý křesťanský svět. Nemohl tenkrát tušit, že i já si projdu svou cestou utrpení, podobně jako moje jmenovkyně Máří Magdaléna. Mařko, Magdo, Majdaleno… Jen babička mi tak neříkala. Na tu noblesní dámu, narozenou již za Rakouska Uherska, jsem byla vázaná. To neskutečné štěstí, kdy jsem se k ní po válce vrátila, už nikdy nezažiju. Ale Hospodin si ji dávno vzal k sobě. Bydlela s námi na Žižkově a starala se o mě. Moje maminka, povoláním novinářka, měla moc práce. Neviděla moje roztrhané šaty od rvaček, ani mě neposílala do koupelny se umýt. Starala se o nás penězi a to mnohdy stačilo. Průšvihy nežehlil zase nikdo jiný než babička. Matku si však pamatuju dost jasně. Její modré, velké oči orámované dlouhými řasami a hřívou vlnitých, hustých vlasů vidím dodnes před sebou. Štíhlé tělo, samozřejmě po babičce, a to nejstarostlivější srdce tlouklo snad jen pro mého otce.

přijď království tvé,

buď vůle tvá jako v nebi,…

…Jeník. Můj milovaný brácha. Chtěl být navigátorem nebo letcem. Přitahovala ho práce se stroji, s technikou. Letadla miloval. A jeho sen se mu splnil. Před válkou odjel do Anglie. Určitě se mu tam líbilo, i když to muselo být peklo. Nálety, bombardování a ti zranění. Už jsem ho nikdy neviděla.

tak i na zemi.

…a budiž i jemu země lehká.

Chléb náš…

…nojoo, to bylo tenkrát po invazi do Normandie. Když jsme se v čtyřicátým čtvrtým v červnu dozvěděli o postupu spojenců, zavládla v Ravensbrücku radost. Německým dozorcům se to samozřejmě vůbec nelíbilo. Pozavírali nás, nedali nám najíst, ale víru, že to bude ve světě lepší, nám nevzali. Byla jsem zavřená v cele s Maruškou Brožovou, a když si vzpomenu, co se nám stalo, musím se smát. Měly jsme u sebe dva stroužky shnilého česneku a kousky tvrdého chleba, opravdu jen kousíčky. V místnosti bylo malé, rezavé a staré topení. Napadlo nás, že zkusíme něco na způsob česnekové polévky. Ta rezavá voda pro nás znamenala tekutiny na celý den. Česnek se ohřál, vymačkala se z něj voda a do toho jsme přihodily chléb. Česnekovou vodu a starý chleba jsme měly v mističce, kterou jsme v cele našly. Máňa chtěla ochutnat první, a když si přikládala misku k puse, vlítla jí tam moucha. Mařka všechno vyprskla a nádobka jí spadla. A bylo po česnačce. Snad jediná moucha v okolí a zrovna Marie ji musela okusit. No, to bylo něco nehorázně smutného, až jsme z toho obě řvaly ještě hodinu. Když se mi pořád omlouvala, místo pláče jsem se začala smát, protože jsem nic lepšího na její rozveselení nevymyslela. Nakonec jsme se tedy smály obě, až jsme se za břicha popadaly a doteď mi bzučení mouchy připomene Marušku.

vezdejší dej nám dnes

a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…

…nebudeš mi to věřit, ale opravdu jsem jim odpustila. Jakákoliv zášť léty pomine. Nejsem mstivý člověk a ani sebe z ničeho neobviňuju. Naše vina spočívá snad jen v tom, že jsme zůstali naživu. A i to se brzy změní.

a neuveď nás v pokušení,…

…to pokušení… Pokušení skončit svůj život. Neměla jsem nic. Byla jsem bez rodiny, příbuzných a přátelé mi umírali jako na běžícím páse. Plakala jsem, křičela a stejně jsem neskutečně trpěla. Bolest, která se ve mně hromadila, byla nesnesitelná. I když byly i světlé chvíle a všichni jsme si navzájem dodávali sílu, bylo to moc zlý. A ty chudinky ženy z Lidic. Jak ony trpěly po zjištění, že přežily své děti a že nemají své muže, bratry a otce? Určitě nepředstavitelně. A mně zemřeli rodiče i bratr, kamarádky i kamarádi, dětské lásky i známí. Zabývala jsem se i otázkou, proč já? Proč zrovna já jsem naživu? Kdy přijde i můj konec a co ten konec urychlit? Trápily mě zlé sny. Bála jsem se vzít si život a zároveň jsem se bála, že mi ho vezme někdo jiný. Jako věřící jsem si sebevraždu nepřipouštěla. Ale proč Bůh dopustil válku a zlo, které je konáno na nevinných lidech? Poučení? Snad poučení pro další generace. Další válku bych zažít nechtěla. Snad ani nikdy v budoucnu nenastane. To, co by to udělalo s dnešním vyspělým, ale rozmazleným světem, je nepředstavitelné. Je nutné ovládnout se a nechat pokušení jen myšlenkou. Člověk není totiž nic jiného než řada jeho činů.

ale chraň nás od zlého.

Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

… a tak v Tebe, Bože, věřím celý život. Hledám Tvé nápovědy, jak žít a snažím se žít tak, jak určuješ. Nikdy jsem Tě nepřestala hledat a doufat…

Amen."

KATEŘINA DOSPĚLOVÁ, ZŠ Smetanova Skuteč