Ticho v sále je ohlušující. Nikdo z diváků ani nedutá a všichni nehnutě pozorují trojici loutkovodičů, kteří stojí nad dosud mrtvou loutkou ležící před nimi na stole. Tu se Matěj Kubina chápe rukověti a hýbe trupem loutky simulujíce její dýchání.
Jednoduchým pohybem vdechne neživému předmětu život. Dominika Štěrbová začíná kývat hlavou. Loutka se probouzí. Ondřej Klíč třímá nohy a čeká, až jeho kolegové zvednou trup natolik, aby mohl zapojit dolní končetiny.
Manipulátoři se mezi sebou nedomlouvají, v naprostém tichu spolu intuitivně spolupracují a vytváří plynulý pohyb hlava, trup, ruce a nohy. Každý z herců má zaměstnané obě ruce. Někdy se však propletou do velkého chumlu. Vedení této loutky není procházka růžovým sadem.
Loutka jde po stole, dívá se nalevo i napravo a náhle narazí na konec stolu. Lekne se a uskočí. Opět bez jakékoliv domluvy fungují všichni tři loutkáři jako jeden. Pohyby nejsou dokonalé, chybí jim důkladný trénink, ale přesto loutka žije. Před diváky se odehrává jeden z divadelních zázraků.
Takto probíhá seminář Manipulace loutky i těla, který vede francouzský lektor Simon T. Rann a který se koná v rámci festivalu Loutkářská Chrudim. „Ze zkušenosti vím, že si loutkáři příliš neuvědomují své tělo, a tak je učím trochu jógy a techniky, jak se hýbat a pracovat se svým tělem, aby mohli vytvářet zajímavé pohyby," říká francouzský lektor. Své studenty tak učí nejprve jak hýbat sám sebou a posléze teprve hýbat s loutkou.
„Loutky jsem držela v ruce úplně poprvé, je to úžasný pocit a moc se mi to líbí. Intuitivně jsem se domlouvala s kolegy. Je to o tom, cítit toho druhého a ne se hlasem domlouvat, teď pohneš hlavou a já rukou," míní Dominika Štrbová z Ostravy.
„Tuhle loutku jsem viděl mockrát, ale poprvé jsem měl možnost držet ji v ruce, bylo to náročné," dodává Ondřej Klíč z Brna.
LUKÁŠ VANÍČEK
