Tři po sobě jdoucí nedělní večery teď budou v České televizi patřit Jiřímu Strachovi a jeho novému detektivnímu filmu Ďáblova lest. Režisér, který se v poslední době podepsal pod diskutovaný snímek Silver A ukazující hrdiny druhého odboje bez svatozáře a BrainStorm dotýkající se věčného problému stáří versus mládí, jej natočil podle scénáře známého záhadologa a cestovatele Arnošta Vašíčka.

„Přiznám se, že ze začátku jsem k tomu scénáři přistupoval s lehkou nedůvěrou, protože filmů s prvky tajemna a konspirace v Čechách příliš nevzniklo. Všechny ty Ďáblovy advokáty raději necháváme Hollywoodu, kde je umějí točit brilantně. Po prvním přečteném dílu mě ale scénář Ďáblovy lsti chytil, po druhém ještě víc a po třetím jsem byl rozhodnutý, že jej natočím. Sám jsem tím byl překvapený. Bylo v něm napětí, šmrnc, mysteriózní prvek, který diváci ve filmech vždycky milovali – v poslední době je v tom posílila Šifra mistra Leonarda. Řekl jsem si, že to jsou vlastně věci, se kterými se hezky pracuje,“ uvedl Jiří Strach.

V Ďáblově lsti se vydáváte po stopách pachatele série rituálních vražd spojených se záhadou existence největší rukopisné knihy světa – Ďáblovy bible. Obklopil jste se při tom sestavou respektovaných herců v čele s Aňou Geislerovou, Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem. Jaké bylo to společné ponořování se do nevysvětlitel­ných věcí?
Prvořadě jsme si museli uvědomit, že celý ten žánr je hra – jak s divákem, tak s námi samotnými, taková pohádka pro dospělé, kterou sneseme, když se na ni hodinu koukáme. To je akorát ta doba. Někdy jsme si, pravda, museli dávat pozor, abychom se do toho tématu zbytečně moc nepokládali – teoreticky to hrozit mohlo, protože jsme s ním žili zhruba padesát natáčecích dní. Představte si takového Ivana Trojana, který si vždycky potřebuje hrábnout někam hluboko do sebe, aby svoji postavu zahrál psychologicky pravdivě. Najednou má coby znalec černé magie pátrat po vrahovi, kterého vede sám ďábel. „To je přece blbost!“ prohlásí. A já dodávám, je, ale hezká.

Natáčení v benediktinském klášteře v Podlažicích, kde se příběh z části odehrává, ve vás ale muselo zanechat stopu…
Z těch promodlených zdí, byť jsou otřískané a potřebovaly by zrekonstruovat, vychází obrovská energie. Nehledě na to, že benediktinské baroko je velkorysé, kde chodba je fakt chodba a schodiště bere dech svou velikostí, takže se v tom báječně filmuje. K tomu jsme ale museli dostat povolení od otce Prokopa Siostrzonka z Břevnova. Pražští benediktini nám dokonce půjčili své hábity, které ve filmu nosí František Němec a Stanislav Zindulka. Velmi nám vycházeli vstříc.

Nevyčítal vám trošku Arnošt Vašíček, že si od jeho scénáře zachováváte odstup, že jej možná neprožíváte tak jako on sám?
Vůbec ne, velice dobře jsme si rozuměli. Shodli jsme se na tom, že nějaké “pseudoumělecké” poselství v tom filmu není třeba hledat – tedy kromě jediného, že ďábel se může skrývat v každém člověku. Navíc jsme si řekli, že bychom mohli s ústřední hereckou trojicí klidně naskočit do dalšího příběhu, tak uvidíme. Bude to záviset i na tom, jak se Ďáblova lest u diváků chytne.

Bylo nutné děj toho filmu rozprostřít do tří dílů?
Zpětně se ukazuje, že ani ne. V původním zadání ale stálo, že každý díl bude trvat hodinu a patnáct minut, čemuž napovídal i rozsah tří předepsaných scénářů. Jenže nikdo nečekal, že se jich chytne Strach, který rozhodne, že se bude hrát rychle. Ale sakra rychle, aby to nenudilo, aby divák nestíhal, protože když mu v té detektivce nechám malinko času, tak si může domyslet, kdo je vrah – samozřejmě se nemůžu srovnávat s americkými detektivkami nebo seriály, jako je třeba Útěk z vězení nebo 24 hodin, jejichž fofru se zdaleka neblížíme. No a tak stalo se, že jsme se z plánované hodiny patnáct dostali asi na hodinu. Rozdělit celý materiál na dva díly by šlo, ale měnit kvůli tomu dramaturgický plán České televize jsme nechtěli.

Zdá se mi, jako byste si u toho natáčení odpočinul.
To zcela určitě. Detektivka jako žánr, pokud teda zrovna nejde o detektivní psychothriller, který nevyžaduje hluboký ponor do jednotlivých figur. Kdybychom si například analyzovali Sherlocka Holmese, tak vůbec netušíme, co je vlastně lidsky zač. Jaká je jeho hlubinná psychologie? Co prožívá? S čím bojuje? Víme pouze to, že je to člověk, který řeší detektivní matematiku. Řeši ji ale skvěle a poutavě a to nám v detektivním žánru bohatě stačí. Já jsem ji v tomto případě také řešil – říkal jsem si, teď se musí odhalit toto, teď musíme člověka zavést na falešnou stopu, teď musíme udělat napětí – a tím jsem si opravdu hrozně odpočinul. Když jsem například točil Silver A, byl jsem tři měsíce bez nálady. Z toho tématu, na jehož konci gestapáci kromě dvou lidí všechny postřílejí, na mě při spoluprožívání osudů každé té role padla obrovská deprese, emočně jsem se nadlouho vyčerpal. Proto jsem taky nedávno nepřijal nabídku ke zfilmování scénáře – byť byl velmi zdařilého, autentického a hmatatelného – o dětech-prostitutech na hlavním nádraží, v němž byste naději hledala lupou.

Jak k vám vlastně ta témata přicházejí?
Buď jim jdu trošku naproti, a pak se je snažím vahou své energie prorvat k realizaci. Častěji jsou mi ale nabízeny Českou televizí. Tím, že jsem se díky Bohu „protočil“ do určité pozice, že už je mi jako režisérovi důvěřováno, dostávají se mi do rukou kvalitní kousky. Což je například případ BrainStormu, k němuž napsal scénář Marek Epstein.

Marek Epstein pro vás zpracoval i scénář k pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Kdy plánujete její realizaci?
Určitě to nebude letos, zatím jsme ve fázi shánění financí. Musím ale říct, že ten scénář je velmi vtipný, jsou v něm i fórky pro dospělé, podobně jako v Andělu Páně. Zaujalo mě, že někde padly hlasy, jestli by nebylo lepší udělat z něj kreslený film, který by měl blízko ke shrekovské poetice, tak ještě uvidíme. Budu o tom přemýšlet.

Kromě Anděla Páně jste natočil ještě další pohádky – O dívce, která šlápla na chléb a Tři životy. Nebojíte se nálepky „režisér pohádek“, zvlášť, když si teď brousíte zuby na Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého?
Nebojím, protože portfolio mé režijní práce netvoří jen žánr pohádky. Všechno je to náhoda, že se ty pohádky tak sešly, klidně se může stát, že příštích několik let budu točit jenom detektivky nebo horory. Víc mi vadí – a neberte to jako osobní postesk, protože Anděl Páně běžel i v kinech – že se u nás rozděluje na to televizní, tím pádem horší, a to filmové, co je považováno za vrchol umění. Jak se tak na to ale dívám z úhlu svého řemesla, musím říct, že televizní film dnes ani zdaleka nepřipomíná televizní inscenaci odehrávající se v bakelitových kulisách, jak ji známe ze sedmdesátých let. Natáčí se v reálech na filmovou surovinu, s maximální snahou o filmovou estetiku, navíc s výraznou svobodou – na rozdíl mnohdy od těch „celovečeráků“ v kinech, kterými musíte sloužit tu očekávané návštěvnosti, tu nějakému zboží, které v nich prodáváte.

Zažíváte tedy období, kdy si můžete točit bez jakéhokoliv diktátu. Co dalšího máte ve svém hledáčku?
Se scenáristou Zdenem Kubinou zvolna pracujeme na scénáři k filmu Sedmikostelí podle stejnojmenného románu Miloše Urbana. Když si ho přečte někdo z producentů, tak na něj působí těžce, až složitě, ale já tvrdím, že může na plátně famózně fungovat. Ještě dřív ale možná vznikne jiný film podle Urbanovy knihy, a to Santiniho jazyk, na jejímž přepisu v České televizi pracují. Pokud bych měl možnost jej udělat, byl bych potěšený, rád bych prorazit hradbu předsudků, která vůči Urbanovi panuje.

A v neposlední řadě mi producent Jaroslav Bouček nabídl scénář Tomáše Končinského na druhý díl prezidentských milostí… Tak uvidíme.