V sobotu 11. srpna uplyne sto let, co se v Běstvině narodila malířka VĚRA VOVSOVÁ.

V obci, kde žil a tvořil Jindřich Prucha, dostala do vínku výtvarný talent. Dlouho v místě svého zrození nepobyla, protože se rodina v jejích šesti nedělích stěhovala. Věra byla již druhým dítětem manželů Rábových. Měla o šest let staršího bratra. Tatínek, četnický strážmistr, byl přeložen do Krucemburku. Tak se stal Krucemburk jejím místem mládí. Opět obec, spjatá s malířstvím. Zde je hrob Jana Zrzavého.

Když jí bylo 12 let, nastalo další stěhování, tentokrát do Medlešic, roviny zcela vzdálené milované Vysočiny. Po ukončení měšťanky rodiče rozhodli, že z dcery bude učitelka. Ta měla ale jiné plány. Chtěla malovat. Přání rodičů se ale podvolit musela a nastoupila studia na Učitelském ústavu v Chrudimi. Tady její talent podpořil profesor Ferdinand Pochobradský, u kterého získala znalosti základů malování.

Po dokončení školy odešel otec do výslužby a koupil domek v Nasavrkách. Matka pocházela z nedaleké Ochoze, a tak se rodina vrací „domů". A paní učitelka se stěhovala s rodinou. Učila v sousedních vesnicích v době, kdy autobusy moc nejezdily a všude se muselo pěšky. Vzpomínala na cestování do Ctětína a do Škrovádu, kde začala s kantořinou. Děti ji milovaly. Jak by ne. Rozdávala jim totiž jídlo, které jí starostlivá maminka připravila na celý den. K sobě domů je zvala i na svačinky. Byly to velice chudé vesnice. Učitelování ji bavilo, ale láska k uhlu a štětci přetrvávala.

To už měla vážnou známost se svým budoucím manželem, se kterým se seznámila ještě v Medlešicích. Byl tu učitelem v obecné škole, také absolvent stejného učitelského ústavu.

Věra se vdala. Z počátku za ní její manžel jezdil a později byl pro ně připraven malý byt v rodinném domku jeho rodičů v Pardubicích.

Jakmile Věra vylétla z rodinného hnízda, začala uskutečňovat svůj výtvarný sen. Byla válka, akademie byla zavřená a její profesoři se stáhli do Zlína, kde působili na Soukromé výtvarné škole. Tato škola se zachovala dodnes jako Soukromá vyšší odborná škola umění. Věra začala jezdit do Zlína každý víkend včetně různých soustředění, dnes bychom mluvili o distančním studiu.

V roce 1941 se jí narodila dcera. Znamenalo to ukončení její učitelské kariéry. Byla válka, a tak se z Pardubic uchýlila do Nasavrk k rodičům a mladý tatínek opět jezdil za nimi. Po třech letech se narodil syn Aleš. To už se blížilo osvobození a rodina se vrací do Pardubic. K učitelství se už nevrátila a začala profesionálně malovat.

Na základě předložených prací se stala členkou pražské skupiny Kruh, která byla skupinou žen malířek a získala titul „akademická malířka". Odtud pramenila i její známost s Marií Muchovou – Chytilovou, rodačkou z Chrudimi. S touto skupinou také v Praze vystavovala.

V padesátých letech však bylo toto umělecké seskupení zrušeno a umělci byli registrování do svazů podle krajů. V jejím případě to byly Pardubice. Jako členka Svazu výtvarných umělců se zúčastňovala společných výstav, kterých bylo okolo devadesáti. Později přibyly výstavy samostatné, kterých bylo více jak padesát. Po roce 1990 byl Svaz českých výtvarných umělců zrušen a malířka se registrovala ve výtvarné Unii.

Její dílo bylo silně ovlivněno manželstvím s hudebním pedagogem a skladatelem Františkem Vovsem. Na plátně se objevují hudební motivy. Vznikla tak celá kolekce, ukončená obrazem opuštěné partitury po smrti manžela. Její hlavní láskou byly květiny. Maluje i takové, které si do vázy mnozí nedají – bodláky, pampelišky, lopuch, ale i slunečnice, které svou sytou žlutí rozzáří celý pokoj. Hodně témat čerpala i ze svých zahraničních studijních cest.

Posledních dvacet let svého života bydlela opět v Nasavrkách, kam se vrátila ke své staré matce. Tady aktivně založila Spolek přátel výtvarného umění. Soustředila okolo sebe milovníky obrazů, pořádala přednášky, besedy a zájezdy za výstavami. Ve svém ateliéru připravila obrazy pro Nasavrckou paletu, pro výstavy k životním jubileím v Chrudimi, Slatiňanech, v Praze a ve Východočeské galerii. Domek v Nasavrkách se stal „rodinným stolem". Přijížděly sem rodiny jejích potomků a rodiny jejích vnuků. Stále tu bylo živo. Také přátelé z Pardubic, kde prožila padesát let, na paní malířku nezapomínali. A nezapomenou všichni ti, jejíž obraz září v jejich pokoji.

Věra Vovsová zemřela 31. 8. 1998. Na její památku je na internetu založen web s reprodukcemi některých obrazů: www.vera-vovsova.estranky.cz

Zora Chvojková-Vovsová