Dědeček byl kartáčníkem a když mu sedláci vozili žíně, vždycky za dobrou práci přibalili něco k snědku a Ivanka tudíž nestrádala. Rodiče, kteří za ní přijížděli do Chrudimě, měli radost z jejích červených tváří kypících zdravím.

Havlíčkova ulice, kde babička a dědeček bydleli v blízkosti papírnictví, je pro Ivanku Devátou stále ulicí Kateřinskou. Tam bydlel řezník Vavilov s dcerami, které se celý den vykláněly z okna, jakoby hledaly nápadníky. Lékárna nebo hračkářství, kde Ivanka chtěla pravidelně cokoliv „za korunu“, už patří k dávné minulosti.

Čtvrť u Kateřinského kostela se změnila v sedmdesátých letech necitlivým způsobem a nezvratně. „Co je to za tu ošklivou stavbu za kostelem? Nechápu, jak to někdo mohl dopustit,“ divila se stavbě „Borzny“ šokovaná herečka, která díky břitkému humoru ve svých povídkách a fejetonech získala spoustu čtenářů.

„Brno a Chrudim, to jsou dvě města, která ve mně vyvolávají dojetí a vzpomínky,“ řekla hned v úvodu našeho setkání. Přespala v Europenzionu, protože hotely nemá moc ráda kvůli neosobitosti. „Dokážu si představit, že bych v Chrudimi natrvalo žila, ale už tady nikoho nemám,“ pokrčila rameny před kinem, kam mířily desítky lidí poslechnout si její vyprávění a vzpomínky.

Hned u vchodu se ale u ní náhle zastavila pěstěná dáma s drdolem a brýlemi, která jí podávala dvě malé fotografie. „Jsme na nich spolu,“ usmála se na Ivanku Devátou tato kamarádka z dětství.