Teploty nižší než 25 stupňů pod nulou, jež vyvolaly zamrzání i praskání elektrického vedení, ale současně extrémně zvýšily odběr proudu, protože domácnosti a podniky s elektrickým vytápěním potřebovaly víc topit. Tak to vypadalo v někdejším Československu v druhém lednovém týdnu a následně ještě v druhém týdnu únorovém roku 1985, kdy republiku ochromil nezvykle silný mráz.

"Byty a kancelářské prostory měly tehdy dimenzované vytápění, s uvažovanou maximální venkovní teplotou do -12 °C. Dimenzovat topné systémy na nižší venkovní teploty by totiž bylo příliš nákladné. Mrazy byly navíc tak silné, že se topilo i v prostorách, které to za normálních podmínek nevyžadovaly. Například ve skladech potravin a v některých zemědělských objektech," uvádí Soňa Holingerová, mluvčí Skupiny ČEZ.

Mnohakilová námraza

"V lokalitě Krásný Les směrem na Adolfov nám pod tíhou námrazy popadalo vedení. Námraza vážila 18 až 20 kilo na metr vedení, podobné problémy jsme řešili i na Měděnci. Museli jsme vypínat jednotlivé úseky vedení a rozvodny ve městech. Na dvě hodiny se bez elektřiny ocitla jedna část města, na další dvě hodiny jiná. Omezení se netýkalo nemocnic a národních výborů," vzpomíná tehdejší zaměstnanec Severočeské energetiky Milan Fink.

"Tehdy jsem to byl kromě jiných i já, kdo v Tušimicích absolvoval dvě noční směny u bubnu kotle a hlídal jeho hladinu vody. Plováky a potrubí zamrzaly. Všude hořely koksáky. Kromě koksu jsme pálili vše, co hořelo, jen abychom udrželi v kotelně nějakou teplotu. Prakticky všechno dřevo, co jsme našli, vzalo za své," vypráví další tehdejší energetický zaměstnanec Martin Novák.

"Nestandardně jsme zahřívali i potrubí. Trubky jsme obalili hadry, ty se polily naftou a zapálily. K rozmrazování vody, například na toaletě, se také používaly kabely od autogenu. Stejně jsme ale všechno neuhlídali a spousta armatur a čerpadel popraskala. Byli jsme jak v krápníkové jeskyni a teprve s oblevou jsme přicházeli na to, kde je jaká díra či prasklina," dodává Novák

Jan Šeda, který v roce 1985 působil ve Východočeské energetice, si zase vzpomíná na to, jak mu hned po ranním příchodu do práce tehdejší vedoucí provozu nařídil, abych pomohl při opravě vysokého napětí v Ústí nad Orlicí. "Byla ještě tma, ale protože byla postižena tzv. venkovská linka, tak v samotném městě osvětlení fungovalo. Nemuseli jsme proto zajišťovat osvětlovací techniku. Společně s dalšími pracovníky obvodových služeben Česká Třebová a Ústí nad Orlicí jsem pomáhal při přípravných pracích i při dopravě materiálu nahoru, šponování vodiče pomocí napínáku. Všechno to byla kovová zařízení, což v těch mrazech nebylo nic příjemného," líčí Šeda.

"Velký problém byl na straně výroby elektrické energie, ale největší na dispečerských zařízeních na všech úrovních od centrálního státního dispečinku až po poslední dispečerské pracoviště nebo tzv. síťovou službu, případně rozvodny," uvádí dál.

Chybělo uhlí, jeden transformátor bouchl

Nebezpečí blackoutu se ještě zvýšilo poruchami na uhelných elektrárnách a problémy se zásobováním uhlím. Přechod mrazivé vlny způsobil v některých hodinách výpadek až 2000 MW výkonu elektráren. Jaderné elektrárny nemohly tento problém vyřešit: v dokončené elektrárně Dukovany se první blok teprve připravoval ke spuštění a Temelín se ještě ani nezačal stavět. Výroba elektřiny tak z naprosté většiny závisela právě na uhelných elektrárnách.

Nejvážnější komplikace nastala v Elektrárně Mělník III., kde explodoval transformátor, kvůli čemuž musela být elektrárna odstavena. "Hasiči sice vzniklý požár transformátoru zlikvidovali, ale všechno bylo v dezolátním stavu. Trvalo 21 dní, než se podařilo odstranit následky havárie a výrobní blok znovu zprovoznit," vzpomíná na tehdejší situaci v mělnické elektrárně Jiří Pelák.

Provoz dalších uhelných elektráren ochromily mimo jiné potíže se zamrzáním vtoků chladící vody, problémy s přepravou uhlí, strusky a popílku. Kvůli mrazu museli horníci omezovat i samotnou těžbu uhlí.

Podle Hollingerové tak energetikům nezbylo než použít vypínací havarijní plán, pokud chtěli zabránit blackoutu. Některé oblasti republiky tak byly operativně odpojeny od přísunu energie. Tento stav trval 19 hodin. K dalšímu snížení spotřeby energie došlo na základě výzvy odvysílané v Československém rozhlasu. 

"Ukázalo se, že československá energetika není schopná při extrémních mrazech čelit prudkému nárůstu spotřeby a potížím v elektrárnách. Po kritických měsících roku 1985 proto následovala rozsáhlá řada opatření a nákladných investic, aby se podobná situace neopakovala," uvádí Hollingerová.

Ani dnes není hrozba blackoutu zcela zažehnána, problém však spočívá jinde. "Česká republika sama o sobě má silnou a stabilní energetickou síť. V současné době však vlivem dekarbonizace (utlumování činnosti uhelných elektráren, pozn. red.) dochází ke snižování instalovaného výkonu v centrálních zdrojích. Roste i ohrožení v oblasti kybernetické bezpečnosti. To by v kombinaci s dalšími okolnostmi, například havárií v přenosové síti, mohlo kolaps energetické soustavy přivodit," upozorňuje Radim Černý, místopředseda představenstva a ředitel úseku Řízení sítí ČEZ Distribuce.