Hraje nejvyšší světovou ligu! Vyslovíte jeho jméno a každý hned ví, že jde o Jaromíra Jágra české rehabilitace. PAVEL KOLÁŘ už pomohl od potíží stovkám bezejmenných lidí a desítkám sportovců prodloužil kariéru.
Když to jde, umí zatočit s bolestí.
Jeho pověst má i jednu nevýhodu. Všichni ho znají a za každé situace se na něho valí potíže se zády, se zápěstím, s kolenem… Jakoby si ani nemohl odpočinout. „Na ulici se mi tohle ani tak moc nestává. Je ale pravda, že když se objevím na nějaké akci, třeba na golfu, lidé mě oslovují a mají tendenci se bavit o svých zdravotních problémech," usmívá se kapacita české medicíny.
A co je na něm nejlepší? Že řeči, které vykládají o tom, jak je skromný, jsou pravdivé.
Místo toho, aby se pochválil, radši sklopí pohled a mluví ještě víc potichu než normálně. A to si piště, že by se mohl bít v prsa a ukazovat svoje úspěchy!
Jenže on to tak nějak nemá zapotřebí…
Neříkáte si někdy: Proč zrovna já? když na vás ostatní chrlí svoje potíže?
Je pravda, že právník nebo architekt to mají trochu jednodušší, lidi se jich neptají, kam si mají dát postel nebo křeslo. U zdravotnictví je to jiné. Záleží ale i na takové míře slušnosti, když má člověk volno, asi by se to mělo respektovat.
A máte tu a tam chuť takového člověka poslat do háje?
Někdy se takový pocit dostaví, ale velmi zřídka. Myslím, že jsem hodně tolerantní a snažím se většinou vyjít vstříc. Nakonec mi to tak moc nevadí. Ale víte, co je nejhorší? Lidi, kteří mají největší drzost, se k té pomoci dostanou. Ti nejskromnější, kterým byste i rádi pomohli, nezavolají, ani když mají velké obtíže.
Původně jste prý chtěl studovat práva. Co se stalo, že jste se na FTVS rozhodl pro rehabilitaci?
Pravda je, že na práva jsem chtěl. Tehdy jsem správně nezhodnotil svoje nadání. Ale naštěstí jsem si vybral tenhle obor, který se nově otvíral. Byl blízko mému myšlení.
Nebrali vás třeba před dvaceti lety ostatní lékaři spíš jako šarlatána?
Přišel jsem s určitým přístupem vývojové kineziologie (zabývá se motorickým vývojem). V té době to byl nový pohled. Ze začátku jsem samozřejmě měl s lékaři názorové problémy, ale postupem času si všechno nějak sedlo. Navíc pracuji ve velké nemocnici, kde jsem neustále konfrontován s moderní medicínou a mohu být v kontaktu se špičkami ve svých oborech. Ten antagonismus se postupně zlepšil. Náš obor získává větší a větší respekt.
Vyhledávají vás nejlepší čeští sportovci, podílel jste se na léčbě prezidenta Václava Havla. Pomohla i dobrá reklama?
Nebudu říkat, že to tak není. To, že jsem se staral o prezidenta a nějaké sportovce, pomohlo, aby se ostatní začali touto problematikou víc zabývat.
Je v něčem jiné starat se o nejlepší sportovce světa?
Má to svoje specifika. Mají možnost se dostat k různým odborníkům a názorům. Jde o to, aby akceptovali vaši myšlenku na daný problém. Třeba na olympiádě nebo jiné velké akci je to docela těžké, jste pod mediálním tlakem a rozhodnutí musíte vážit i v důsledcích toho, co může přinést. Jdete s kůží na trh. Jinak jsou to pacienti jako kdokoliv jiný. Ano, každý z nich je určitou osobností, ale vy se na to nesmíte ohlížet.
Že by vám mělo být jedno, jestli léčíte hvězdu z NHL, nebo desetiletého kluka?
Ano, pokud chcete dělat práci pořádně, nemůžete se dívat na to, jestli je to Jágr, nebo ne. Hlavně nesmíte s medicínou obchodovat. Svádí to, někteří doktoři se ji snaží dělat tak, aby jim přinesla velký zisk anebo nějaký jiný profit. Když se od toho neoprostíte, tak to nefunguje. Ani na chvilku nemůžete přemýšlet ve stylu: Co z toho budu mít?
Stává se, že k vám pacient přijde s myšlenkou: Jdu k Pavlu Kolářovi, on na mě dvakrát sáhne a já budu za pět minut běhat?
Docela často, lidi očekávají zázraky. Vysvětluji jim, že jsem normální člověk a neumím je. Snažím se jenom o to, abych maximálně využil možnosti, které medicína má. U řady pacientů pomoci nemůžete, tak to prostě bohužel někdy je. Považuji za důležité, aby každý dostal na onemocnění správný náhled. To je v dnešní medicíně velký problém. Lidé od ní někdy očekávají víc, než je vůbec možné. Vyhledávají možnosti, kterou jsou třeba za hranou medicíny a jsou spíš podnikatelskými aktivitami.
Musí být nesmírně složité říct člověku, že se omlouváte, ale víc prostě nejde.
To je. A teď nejde jenom o sportovce. Mám na oddělení spinální jednotku (pracoviště, které se stará o ochrnuté pacienty), kam pacienti přicházejí s ortelem, že už nebudou nikdy chodit. Smířit se s tím je z jejich strany samozřejmě velmi obtížné. My je na to musíme postupně připravovat, chystat je na další život a naučit je se v jejich onemocnění orientovat. Problémy, jaké řešíme u sportovců, jsou v porovnání s tímhle jenom maličkostí.
Kde „vypouštíte ventil" abyste se z celého dne nezbláznil?
Naštěstí umím relaxovat vnitřně. Poslední roky se navíc snažím omezovat moje aktivity přes léto, ve škole není výuka, je po semestru. Chodím sice normálně do práce, ale mám takový volnější režim.
Zajdete někdy relaxovat třeba i do hospody?
To mám docela rád (usměje se). Klidně i sám vyrazím na jedno pivo, sednu si někde do kouta a pozoruji lidi.
Jakmile si vás ale někdo všimne, už se srážejí stoly a vy musíte ordinovat. Nebo ne?
Proto nechodím do stejné hospody (směje se). Většinou to střídám. Ale víte, co mě baví? Mám jednu hospodu, kam chodím rád a potkávají se tam různé profese. Je fajn, že tam respektují moji práci. A popovídáte si s chemikem, stavařem nebo na chalupě se zemědělcem. Hrozně rád je poslouchám, naučím se spoustu věcí.
V hospodě?
Jasně, tihle lidé jsou nesmírně vzdělaní prakticky. Dozvíte se třeba, jak rostou brambory, kdy se mají zalévat a jak na meruňky… Tohle je pak vážně relaxace.
Sympozium v Dříteči mělo velký úspěch
V Dříteči na Pardubicku se sešla elita české medicíny, která na dvoudenním sympoziu řešila téma „Lékařské a fyziologické aspekty účasti na zimních olympijských hrách 2014 Soči".
Maraton přednášek odstartoval místopředseda ČOV Libor Varhaník. „Jsem moc rád, že přijal naše pozvání a celou akci slavnostně zahájil," prohlásil šéflékař české atletické reprezentace Jiří Neumann, jehož zařízení Sportklinik se podílelo na pořádání sympozia.
Ohlasy měli organizátoři kladné. Dokonce se uvažuje o tom, že by setkání mohlo být jakýmsi nultým ročníkem a v dalších letech by se na něj mohlo navazovat.
„Dostali jsme několik desítek velmi pozitivních mailů od účastníků i firem, které se u nás představily," těšilo Neumanna. Úspěchem podle něho bylo, že se se celé sympozium pojalo multidisciplinárně: „Přednášky se netočily jenom kolem bolavých kolen a achilovek. Na přetřes přišel například i mentální koučing, nebo svoje možnosti představilo jedno privátní oční centrum z Brna."
A zlatý hřeb dvoudenního maratonu? „Zajímavá byla hromada věcí. Ale musím zmínit přednášky profesorů Pavla Koláře a Tomáše Trče, ty byly skutečně výjimečné," smekl klobouk Jiří Neumann.
Setkání mělo navíc regionální punc. Kromě účastníků z celé republiky a několika okolních zemí do Dříteče dorazili i zástupci hradecké ortopedie a traumatologie z Pardubic. Nechyběl ani sportovní ředitel ČOV Martin Doktor.