Rozhodl jsem se podstoupit zkoušku a na vlastní nebezpečí jsem okusil opilcovo chování za volantem. Nemusel jsem však kvůli tomu do sebe „lámat" jedno pivo za druhým, pomohla mi k tomu trošku plavecky vyhlížející pomůcka. A také  Otakar Švec z Besipu.

Kam mě nohy táhnou, i když já tam nechci

S Otakarem Švecem se scházím v sobotu dopoledne v Králíkách na Orlickoústecku, kde má Besip (Bezpečnost silničního provozu) rozložený svůj stánek na vzpomínkové akci Cihelna.

Po chvilce diskutování o neutěšené situaci na českých a moravských silnicích mi Otakar Švec konečně ukáže kouzelné předměty, které mě v okamžiku přenesou ze stavu střízlivých do světa opilých lidí. „Tak tady to je," říká Otakar Švec a ze svého auta vytahuje tři černá pouzdra. Ukrývají v sobě brýle ne nepodobné těm potápěčským.

„Každé brýle simulují určité množství alkoholu v krvi. Ty nejslabší navodí pocity člověka s půlkou promile, druhé s jedním promile a poslední simulují stav při jednom a půl promile," představuje mi pracovník Besipu  mé příští společníky.

Po tomto letmém seznámení se mě ptá, zda ještě trvám na svém původním plánu. Do Králík jsem totiž přijel s vidinou toho, že si brýle vyzkouším za volantem někde na oplocené betonové ploše. „No, nejdřív si to zkuste nanečisto a pak se rozhodněte, jak budeme pokračovat," říká mi Otakar Švec a do rukou mi podává „nulapětky".

Nandávám si brýle na nos a s hrdinským odhodláním se vydávám na předem vytyčenou zkušební trasu, po rovné rýze v trávě za karavanem Besipu. Už při jejich nasazení si však uvědomuji, jak rychle mozek začal na brýle reagovat a v mysli mi vytvořil opilecké klima. Začíná se mi motat hlava, oči ne moc dobře zaměřují a já, ač moc chci a snažím se, nedokážu jít pořádně rovně. I když nakonec z vytyčené dráhy „vystoupím" jen o pár centimetrů. „Tak to je síla. To jsem opravdu nečekal," zhodnotím zážitek a nasazuji si o půl promile silnější optiku.

Tentokrát je můj krok o poznání horší. Vytyčenou trasu zdolávám s vypětím všech sil a s půlmetrovou odchylkou. 
V tu chvíli již velmi vážně pochybuji, že bych takto – střízlivý opilý – zvládl řídit auto. To jsem  ještě nezkusil brýle s půldruhým promile. „Tady půjdu na věc jinak," říkám si v duchu a po aplikaci optiky se chvíli soustředím a snažím se přemlouvat své tělo a oči, aby vše proběhlo v pořádku. Neproběhlo.

Po prvních dvou krocích dávám „ostrou levou" a nekoordinovanými poskoky opouštím koridor o dobré čtyři metry. „Vzdávám to," sděluji svému průvodci s otázkou, zda by nebyla jiná alternativa, jak vyzkoušet „opilecké" brýle za volantem bez toho, abych sobě či někomu jinému ublížil. „Vždyť bych takhle netrefil ani do vrat toho největšího světového hangáru," říkám pracovníkovi Besipu.

Ten s očividným ulehčením s jistotou  toho, že ho nezmrzačím, ihned alternativu navrhuje.

Spojka, jednička, plyn a … náraz

Tou alternativou byl automobilový trenažér, který stojí jen pár metrů od nás. Dobrovolníci si na něm  zkoušejí různé dopravní situace. Souhlasím. Ovšem po několika minutách bych ten souhlas vzal zpět. Pošramotil jsem si totiž svoji ješitnost a před zhruba dvacítkou lidí jsem ze sebe udělal totálního blbce. A přitom to začalo tak nevinně.

„Tady pan redaktor si jenom něco zkusí," říká Otakar Švec dívce, která má simulátor na starosti. Ptá se mne, zda mám vůbec řidičák. „Mám, a dokonce vlastním ještě všechny body," říkám hrdě, nasedám do „auta" a startuji. Ještě předtím dostávám otázku, v jaké lokalitě chci řídit, zda ve městě či na dálnici. „Ve městě, vždyť tam opilci řídí nejčastěji," odpovídám a nasazuji si brýle s půldruhým promile.

Šlapu na spojku, zařazuji jedničku a vyrážím z nevinně vypadající zastávky na volnou silnici. Ta mi však nestačí. „Štrykuji" po ní  a po pár metrech demoluji protilehlou zastávku. „Ty že máš řidičák? Vždyť vůbec neumíš jezdit," ozve se z davu muž, který je však posléze upozorněn, že neřídím zrovna ve střízlivém 
stavu.

Druhý pokus –  promilové brýle. S nimi jedu o poznání lépe. Přesto mi  jeden pruh nestačí a po přibližně sto metrech narážím do protijedoucího auta.

Nevzdávám se a žádám o novou misi, tentokrát už jen s brýlemi s nápisem 0,5 promile. „To už je lepší," říkám si, když bez problémů míjím protilehlou zastávku a dokonce se jakž takž držím ve svém pruhu. Nic jiného nevnímám, jen ten pruh. A snad i proto přehlížím babičku, která stojí na kraji chodníku. Bez milosti ji srážím, Game over.

Odepínám pás a zdrcen odcházím.

Zdrcen ze slov všech těch lidí, kteří říkají, že alkohol jim nic nedělá a klidně můžou řídit. Pro ně a ty ostatní mám vzkaz: Domluvte se s pracovníky Besipu a nechte na sebe „opilecké brýle" působit." Je totiž lepší ze sebe udělat na pár minut šaška a uvědomit si zrádnost alkoholu, než „hrdinsky" sednout za volant a vyjet s alkoholem v krvi do ulic a někoho zmrzačit či zabít.