„Když jsem byla malá, každý večer se rodina sešla u stolu, aby si u jídla, a mohl to být i chleba se salámem, popovídala," vzpomíná Věra.

Společná večeře měla podle jejích slov velký význam na výchovu dětí. „Ono se nedalo od stolu utéct, když se tatínek zeptal na nějaký průšvih ve škole. Pořádně jsme to probrali a mně se úžasně ulevilo," pokračuje Věra. Žije v rodinném domku s rodinou své dcery. Ta už tradice společných večeří nedodržuje. Výjimkou jsou neděle a vánoční svátky.

„Mladí ani nemají jídelní stůl, jedí totiž u konferenčního stolu nebo u počítače. Každý zvlášť," dodává Věra smutně.

Jsou ale mezi námi mladé rodiny, které tradice převzaté od předků dodržují. „Pokud to jde, večeříme společně. Manžel sice prosazoval, aby byla zapnutá televize, ale dokázala jsem ho přesvědčit," směje se třicetiletá Jana, pro kterou je dodržování tradic velmi důležité.