Volíme dvoukolo a vyjíždíme z Valtic na Lednici. Coby hlava rodiny usedám dopředu k řízení. Přítelkyně se musí spokojit se zadní sedačkou, odkud má výhled jen do stran. „Teď se svezeme," hlásím dozadu. „Jasně," ozývá se zadýchaně zezadu. Chvíli totiž trvá, než se naučíme šlapat jako jeden. Komu za jízdy sklouznou nohy ze šlapek, tomu pedály nemilosrdně odřou lýtka a holeně. Pomocí jednoduchých příkazů brzy ovládneme jízdu takřka bez incidentů.

Odvezené cennosti

K ránu počasí cykloturistice příliš nepřeje, sem tam spadne pár kapek vody, a tak k novogotické nádheře lednického zámečku přijíždíme jako první cyklisté. Tandem budí překvapivý zájem u ostatních turistů, hlavně má snaha jej zaparkovat do stojanu tak, aby nezabral polovinu nádvoří. Vstupujeme do interiéru.

Zámek i okolní panství vlastní již od 13. století Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří starobylou tvrz postupně přestavují, až se z ní stává honosné sídlo v duchu anglické novogotiky. Movitost rodu dokládají nákladné, bohaté a občas neuvěřitelné dřevořezby, které pokrývají většinu stropů i stěn reprezentačních místností, kterými majitelé chtěli své hosty ohromit. Daří se jim to i přes to, že už zde od roku 1945 nesídlí a zámek byl zestátněn.

Lichtensteinové tuto skutečnost tušili, a tak ještě před koncem druhé světové války odvezli ze svého panství většinu cenných kusů nábytku i uměleckých děl. Správa zámku se snaží chybějící kusy nahradit, leč návštěvník se nemůže zbavit dojmu, že v místnostech něco chybí.

Startujeme dvoukolo a jako jeden muž šlapeme přes umělou hráz Mlýnského rybníku, kudy vede železniční trať, zpátky na Valtice. Coby naprostí cykloamatéři však zvolíme nikoliv stezku pro cyklisty, ale pro pěší, a tak naše zadky na dolících a kořenech vysloveně trpí.

Antika všude

Důvěřivější návštěvník snadno podlehne dojmu, že při projížďce v okolí Valtic omylem zavítal do Říma, kolik antických sloupů a soch se mezi stromy nachází.

Vyklepaní, ale nezlomení objedeme břeh rybníku. Míříme k empírovému Apollónově chrámu, který se hrdě tyčí nad vodní plochou a už od Lednice je krásně vidět. Z jeho střechy hledíme do širokého okolí. Zde plně chápu, proč se zpívá, že: „Ta jižní Morava, je jistě krásná zem." V dálce se tyčí Pavlovské, někdy Pálavské vrchy, rozeznat lze i Svatý kopeček, na zvlněné krajině políčka obilí střídají vinohrady mezi nimiž jsou roztroušené remízky stromů.

Touha vidět víc nás žene dál, ale nemusíme se ani moc namáhat. Sotva párkrát šlápneme do pedálů, už jsme u Tří Grácií, kolem nichž se v půlkruhu pne kolonáda dórských sloupů.

Abychom se vrátili ještě za světla, jenom mineme nádherný pomník svatého Huberta, ale u zámečku Rendez-vous se už zastavit musíme. Před námi totiž vyroste vítězný oblouk, jaký stavěli dávní Římané a Napoleon jim tento nápad ukradl. Pod tímto monumentem nikdy neprocházela vítězná armáda, ale v jeho horním patře se nachází několik rafinovaně skrytých pokojíků, kde se šlechta scházela před zahájením lovu v místních lesích. Odtud také pochází název zámečku – Rendez-vous, neboli setkání.

Záhadný požár

Následující den míříme na zámek Mikulov. Toto sídlo v držení rodu Dietrichsteinů mělo tu smůlu, že dvakrát zcela vyhořelo, naposledy v roce 1945, kdy jej údajně zapálili nacisté, neboť požár vypukl na pěti různých místech zároveň.

Plamenům unikla pouze knihovna, kam Němci nanosili různá umělecká díla, a sklepení. Zde se také nachází druhý největší sud v Evropě s obsahem 1014 hektolitrů.

Naší pozornosti neuniká ani obraz Dietrichsteinská svatba. Podle legendy totiž malíř u stolu zobrazil krále a císaře té doby, jenže zapomněl na ženicha Zikmunda, jehož pak domaloval v rohu z jednoho sluhy. Pravda je ovšem taková, že byť byl Zikmund významným středověkým lobbistou, měl pouze nejnižší šlechtický titul a bylo nemyslitelné, aby seděl s králi.