Kliknutím zvětšíte„Se zármutkem jsem přijal zprávu o smrti pana Timkoviče, kterého jsem měl tu čest naposledy navštívit před začátkem vánočních svátků," řekl starosta České Třebové Zdeněk Řehák. Veterán totiž patřil mezi čestné občany města. „Musím uznat, že pan plukovník byl až do posledních chvil vzhledem ke svému věku v úctyhodné kondici. Rád bych vyjádřil upřímnou soustrast všem pozůstalým i dalším blízkým. Opustila nás výjimečná osobnost,“ dodal starosta.
Na veterána vzpomínají také kolegové z ústecké jednoty legionářské obce. Podle jejího předsedy Petra Falty je důležité, aby se na jeho odkaz nezapomnělo. „Doporučuji sbírku vzpomínek z projektu Paměť národa. Šiřte ji, prosím,” řekl Falta. Timkovič stál u zrodu znovuobnovené organizace v roce 1996. Zároveň se stal jejím předsedou až do roku 2003. Následně se stal čestným předsedou obce.
Timkovič podle pamětníků rozdával úsměvy za každé situace, jak potvrzuje například Naděžda Svobodová, která veterána často potkávala. „Dlouhá léta jsme byli sousedé. Milý a upřímný pán. Měla jsem ráda jeho příběhy, děkuji za ně,” zavzpomínala Svobodová.
S Timkovičem se potkával i Karel Janota. „Měl jsem tu čest se s panem plukovníkem několikrát setkat při příležitosti různých akcí. Vždy jsem obdivoval jeho optimismus. Bude chybět,” poznamenal Janota.
Vasil Timkovič se svým bojovým druhem.
Timkovič se v roce 1939 rozhodl se dvěma spolužáky k útěku do Sovětského svazu. Tou dobou byla Podkarpatská Rus, kde se narodil, okupována Maďary a z nedaleké polské hranice se stala hranice sovětská. „Mysleli jsme si, že nás Rusové přijmou a nechají bojovat proti Maďarům. Ale to jsme se moc spletli. Bylo mi šestnáct, když mě soudili za špionáž a pak poslali na tři roky do Pečorlagu,“ řekl dříve pro Paměť národa Timkovič.
Všechny narušitele sovětské hranice přiváděli do města Skole, zavřeli je po šesti do vězeňských cel a postupně vyslýchali. Šestnáctiletý Vasil tam poprvé ucítil bolest z hladu, která ho doprovázela několik následujících let. Ze Skole putoval do větší věznice v Charkově.
„Cely tam byly přecpané k prasknutí. Spali jsme na boku, abychom se vešli, a nahoře byla nějaká hlasatelka, a ta čas od času zavelela, ať se otočíme z pravé strany na levou. Ten, kdo spal u ‚paraši‘, tak se říkalo kbelíku, kam se chodilo na záchod, tak ten strašně smrděl, jak byl tím vším politý. Volali jsme dozorce, ať ten kbelík vynesou, ale těm to bylo jedno, tak to pořád přetékalo,“ vylíčil Timkovič.
Po třech letech mu sdělili, že si může jít, kam chce, ale že se v Buzuluku formuje československá vojenská jednotka. „Šel jsem do Buzuluku, šli všichni, kteří mohli. Lepší bojovat než v lágru zdechnout hlady,“ prohlásil veterán.
Podkarpatská Rus se stala součástí Sovětského svazu a Vasil v něm po zkušenostech z lágru žít nechtěl. Přijal nabídku zůstat v Československu a sloužit v armádě. Poslední roky žil se svou ženou v České Třebové.
V Československu dostudoval střední školu a dostal nabídku zůstat v armádě, ve které nakonec sloužil celý život. Později stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí, kde byl dlouhá léta jejím předsedou. V posledních letech žil v České Třebové, které je čestným občanem.
ve spolupráci s Karolínou Velšovou
57
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
