Zatímco v západní Evropě jsou například tělesné tresty úplně zakázané, u nás je přístup k nim poněkud tolerantnější. Ani rodiče v tomto ohledu nemají jasno. Jak ukázal poslední průzkum agentury MML – TGI, zhruba třetina dotázaných je proti fyzickému trestání, zatímco pro stejnou část rodičů do výchovy patří. Za nepřiměřenou výchovu se ale vedle fyzického trestu pokládá i ta, která je příliš liberální. „Rodiče jsou si však stále častěji nejistí a neví, jak chování dětí ovlivňovat," říká před zítřejším Mezinárodním dnem dětí klinická psycholožka Alena Paloušová (na fotografii), která se zabývá dětskou psychologií a orientuje se také na rodinnou terapii. Tradiční pojetí rodiny se podle ní v posledních letech sice až tolik nezměnilo, toto téma spíše obklopuje řada otazníků a protichůdných názorů. „Domnívám se, že tradiční rodina nad námi stále visí, a lidé o ní ví a různým způsobem se vůči této představě vymezují," dodává.

Kdo z rodičů přichází častěji k dětskému psychologovi?
V poslední době jsme zaznamenali dobrý trend. Stále častěji chodí oba rodiče. Pokud nepřijdou oba, je mnohem běžnější, než bylo dříve, že s dětmi přicházejí otcové. Samozřejmě stále existují rodiče – a spíše tátové, kteří neuznávají nějakou poradu u psychologa. V zásadě je spolupráce s oběma rodiči dnes už běžná, což je velmi pozitivní.

Změnil se přístup k dětem?
Ze strany rodičů je častěji nejistější, než býval dříve. Je různorodější, akcentuje „osobnost" dětí a jejich neovlivňování tradiční výchovou. Rodiče si myslí, že by měli hodně věcí nastudovat, a méně často řeší situaci přirozeným, instinktivním způsobem. Nic nelze paušalizovat, ale jde o jev častější než dříve. Navíc kvůli výchovným problémům se dnes chodí lidé radit se stále mladšími dětmi. To ještě před deseti nebo dvaceti lety nebývalo.

V čem je situace jiná?
Dnešní rodiče si při výchově často neví rady. Cosi to vypovídá i o generaci jejich rodičů. Na problémy rodin je třeba se dívat v širším vícegeneračním kontextu. Svou roli sehrála i totalitní společnost, život ve dvou rovinách: bylo jasně rozděleno, co se smí říkat doma a co mimo rodinu. Proto tak široký porevoluční příklon k různým alternativním výchovným přístupům. Svůj vliv měly i pochybnosti o tradiční rodině.

Měla by být nějaká hranice v liberální výchově?
Hranice být určitě musí. Právě proto, že rodiče často neví, kde a jak ji stanovit, mají s výchovou problémy.

A co dnes oněch „výchovných pár facek"?
Právě na tom se nejvíce projevuje rodičovská nejistota. Někdy se bohužel i legislativně až příliš zasahuje do intimity rodin. V zásadě se domnívám, že když rodič plácne dítě přes ručičku, je to pořád nějakým způsobem běžné a často účinnější než dlouze věc vysvětlovat. Dospělí se ale bojí tohle přiznat. Vesměs se předem brání, že oni přece děti nebijí. Pak se ale ukáže, že výchovný pohlavek dá občas téměř každý. To, jak se démonizuje fyzický trest, má své dopady. Když dítě cítí u rodiče nejistotu, o to víc „tlačí na pilu". Hledá své hranice. Dospělí jsou bezradní, když vysvětlování nepomáhá. Když se rodič nebojí plácnout, kupodivu tělesné tresty vůbec nepotřebuje. Hranice je prostě pro dítě srozumitelná v jeho autoritě.

Zdena Kolářová