Příští rok to bude dvacet let, co Zdeněk Fryml s Michalem Martinkem podnikli poprvé společnou expedici. Vedla do národního parku Øvre Dividal na severu Norska za polárním kruhem. Tehdy však byla ještě pěší, ta první na historických lyžích - jasankách se uskutečnila až o pár let později.

"Sjížděl jsem na nich se švagrem Elbrus v Kavkazu. Když jsme je přivezli zpátky, jasanky byly prakticky na odpis. Na tom zledovatělém povrchu hrany mizely jak po brusném papíru. Jinak naše větší expedice vedly hlavně do Skandinávie. Alpy nepočítám, to byly spíš takové víkendové zájezdy, Norsko bylo dobrodružnější," tvrdí Michal Martinek.

Psali jsme již:

Zdeněk Fryml ve své dílně.
Jeho práce je i jeho koníčkem, voní po dřevu

Naposledy ho mohli prožít v roce 2019, předtím, než jim stopku vystavil covid. Ale to se má nyní změnit. Krůtí maso se sýrovou omáčkou, svíčkovou na smetaně, hovězí pečínku na divoko a další pochoutky v konzervách už mají připravené. V pondělí 21. února vyrážejí na území bývalé Jugoslávie, jímž budou putovat opět na jasankách.

Kam konkrétně se chystáte?

Michal: Prvním cílem je Sarajevo, kde se chceme podívat do bývalého olympijského parku a pak pokračovat přes Durmitor a Prokleté hory do Kosova, Albánie a když bude čas, třeba nahlédneme i do Severní Makedonie a pak se vydáme někudy zpátky. Bude to vyloženě retro road trip, kdy s sebou bereme všechny naše propriety, co tu máme vyrobeny, ať už to jsou lyže, křesílka, stolečky, dřevěné sáňky, všechno, co je potřeba. Tam, kde všichni ostatní tahají kevlarové, moderní plastové věci, my vytáhneme naše dřevěné.

Berete si s sebou i nějaké náhradní lyže nebo nářadí na opravu?

Zdeněk: Máme takovou výbavu - kovárnu v montážním kufru, kterou přibalíme do auta. A pak ještě máme putovní.

Michal: Je to malý sáček, v něm budeme mít pár těch nejdůležitějších nýtů, řemínek, náhradní pružinu, abychom si byli schopni lyži opravit i uprostřed divočiny.

Z dílny Zdeňka Frimla v Dobrém.
Výrobce historických lyží: „Bylo jasné, že bez jasanek už to nepůjde"

Jak dlouho expedice potrvá?

Zdeněk: Bude záležet na počasí. Záměrně si vždycky vybíráme lokality, o kterých moc nevíme. Platí to i o národních parcích na severu Norska, jsou tam známé národní parky, které lidi berou útokem, a pak tam jsou i méně známé, ale stejně krásné, kde se člověk potká jen s pár místními. Z Čech na Balkán jezdí v zimě jen minimum lidí a na informace jsou skoupí. Uděláme to také tak.

Michal: Rádi zmíníme, že jsme byli v Albánii, ale už nebudeme popisovat, na který kopec jsme lezli, protože víme, jak to na sociálních sítí chodí. Člověk tam zveřejní, že určitá cesta je supr, vyfotí se tam s něčím hezkým a 99 procent turistů zaútočí bez jakéhokoli plánu a přípravy na to konkrétní místo a pak ho zkazí. Ať se klidně podívají na náš film, ale zbytek ať si sami dohledají, zjistí, že celá ta země je krásná.

Budete po cestě natáčet?

Michal: Chceme z naší expedice natočit dokument, stejně jako jsme měli z každé norské cesty, abychom u něj mohli vzpomínat, až budeme staří dědci s fajfkou.

Zdeněk: Je také důležité mít odvahu natáčet za každých, i nepříjemných okolností. Když se vracíme zpátky, zjistíme, že máme spoustu nádherných záznamů za krásného počasí, ale to, že jsme zažívali kruté zimní bouře, tam není, jsou to jen mizivé záběry.

Michal: Člověk kolem sebe nevidí vůbec nic, na všechny strany je jen bílo, neví, jestli jde z kopce, do kopce, jestli před ním není trhlina, nic nevidí. A tohle nemáme natočené, protože to člověka ani nenapadne v tak hnusném počasí pořizovat záběry, ale určitě by to bylo zajímavé. Jsme poučeni a doufáme, že to letos dopadne lépe.

Zdeněk Fryml a Michal Martinek při olešnickém mistrovství v historickém lyžování.Zdeněk Fryml a Michal Martinek při olešnickém mistrovství v historickém lyžování.Zdroj: z archivu Michala Martinka

Podařilo se vám během cest "ztratit"?

Michal: Po celodenní túře do divočiny jsme přišli omylem k silnici. Byli jsme ve třech a švagr povídá: "Chlapi, já slyším auto." Všude skály, sníh… a najednou před námi projel autobus. Bylo to na Handargerviddě. Chtěli jsme cestovat po staru, s žádným GPS zařízením.

První výpravu v Norsku jsme podnikli po stopách Amundsena. Byl to první člověk, který Handargerviddu přešel v zimě, tedy ještě se svým bratrem. Snažili se to tehdy přejít co nejrychleji, takže měli minimum vybavení jen v batohách. Chtěli jsme si to vyzkoušet i s podobnou výbavou. Na rozdíl od nich jsme ale nespěchali. Táhli jsme si věci na saních a užívali si to. Měli jsme samozřejmě stan, ale když byla příležitost, udělali jsme si záhrab a spali ve sněhové jeskyni. Trvá to sice třeba čtyři hodiny, než si ji vyhloubíte, ale je to zas o něčem jiném. Je tam stálá teplota, ticho, nefouká. Dokonce nám jednou přes záhrab přejel sněžný skútr a my o tom nevěděli.

Z Pohoří.
Bezpečnější a krásnější Pohoří? Investice se vyplatí, zájem o bydlení roste

Když nepoužíváte GPS, jdete jen podle map? Nebo jsou trasy, po kterých se vydáváte, nějak značené?

Zdeněk: Objevit je dá občas zabrat. Trasa bývá značená třeba jen proutky, které rozeznat v mlze bývá těžké, zvlášť když jsou zlomené nebo zafoukané sněhem. Kolikrát se nám stalo, že jeden z členů expedice hlídal takový malý "wajgl", který koukal ze sněhu, a dva jsme běhali a sháněli jsme další. Anebo se naopak rozjasnilo, my jsme viděli všechny proutky, jak jsou napíchané do oblouku. Samozřejmě jsme to napálili na ten nejdelší, co jsme viděli, chtěli jsme si to zkrátit. Ale byla tam vyfoukaná díra, do které Michal málem spadl. Když máte před sebou bílé horizonty, nepoznáte to.

Michal: Vrátila se mlha a té díry jsem si všiml až metr před ní. Naštěstí jsme nejeli rychle, zastavil jsem půl metru před jámou. Mohli jsme mít zlámané nejen lyže, ale i nohy.

Zdeněk: Počasí se rychle měnilo. Michal, který jel první a byl ve sjezdovém postoji, zastavil. My také a on furt stál a my čekali, co se děje. Pak mi to nedalo a zeptal jsem se: "Proč nejedeme?" Stál a vůbec to nepoznal.

Michal: Jak se ocitnete v té bílé tmě a proti vám fouká vítr, připadá vám, že pořád pomalinku jedete, i když stojíte.

Jan Dvořák.
První lékařky vystudovaly díky Janu Dvořákovi, rodákovi z Pohoří

Nyní se chystáte na Balkán. Kolik kilometrů máte před sebou?

Zdeněk: Asi tři a půl tisíce kilometrů autem.

Michal: A kolik na jasankách, bude záležet na našich schopnostech. Doufáme, že toho nachodíme co nejvíce. Máme tu výhodu, že jsme páni svého času, nikdo nás v zaměstnání netlačí a když je hezké počasí, můžeme vyrazit do skal, na lyže a práci doženeme klidně o víkendu.

Jak se budete stravovat?

Michal: Nějaké jídlo i vařič s sebou bereme, vybavení máme takové, že bychom měli být minimálně tři týdny soběstační. Ale jde přece jen o dost turisticky nedotčenou oblast, v horách v Černé Hoře je to něco jiného než na pobřeží. Rádi bychom se tam občas dostali mezi místní a ochutnali něco z jejich kuchyně. Třeba navážeme nějaké kontakty a příští rok tam vyrazíme i s rodinami.