„Ještě před vstupem do EU, v roce 2002 nebo 2003 jsme jeli s kapelou hrát do Polska. Cestovali jsme autobusem v rámci nějakého zájezdu. Koncert se vydařil a dva kluci z kapely se spřátelili s tamními děvčaty, s kterými odešli pryč. Když jsme se ráno probudili v hotelu, tak kluci se stále někde courali. Problém byl v tom, že pasy i peníze měli u nás. My jim se zájezdem samozřejmě odjeli. Zpátky do Česka se dostali až stopem. A protože neměli doklady, tak přecházeli hranici někde v lese," vzpomíná s úsměvem na ztracené kamarády v cizině hudebník Aleš z Chrudimi.

TAXIKÁŘ DOSTAL I DÝŠKO

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a nevyhýbá se ani sportovcům:

„Minulý rok jsme byli se sportovním klubem na zájezdu v Řecku, kde jsme hráli proti tamnímu výběru. Ve volném čase jsme se šli projít po Aténách. U Pantheonu naše malá skupinka nedokázala najít vchod, takže jsme se rozdělili. Někteří kluci šli na kafe, já jsem se s Milanem, kamarádem a spoluhráčem v jedné osobě, vydal na nákup suvenýrů.

Samozřejmě, co čert nechtěl, když jsme konečně něco nakoupili a vrátili se zpět, tak ostatní spoluhráči už v kavárně nebyli. Ještě horší bylo, že já ani Milan moc neovládáme angličtinu a řečtinu už vůbec ne. Chvíli jsme na sebe tak koukali, co budeme dělat.

Okolo stojící lidé nám moc neporadili, kam se vydat. Po chvilce se nám však podařilo najít taxík. Po dohadech, kdo bude mluvit, jsme se odhodlali k němu jít a řidič už na naší 'angličtinu' reagoval. Sice po nás chtěl stále nějakou kartu od hotelu, ale my vůbec netušili o čem mluví. Do hotelu nás nakonec dovezl, jeli jsme ale pekelně dlouho, snad přes celé Řecko. Podle toho taky vypadal účet. My však byli tak šťastní z návratu, že jsme mu ještě dali dýško," vzpomíná na výpravu do jižních zemí chrudimský sportovec Patrik.

Když to jde, domluvit se lze vždycky. Třeba i rukama a nohama. Své o tom ví i student Jirka, který se před lety zúčastnil školního výletu do Barcelony.

RUKAMA NOHAMA

„Moje skupinka šla na oběd, já ale hlad neměl, tak jsem šel prozkoumat město," vypráví Jiří, jak se ve španělské metropoli ztratil.

„Zkusil jsem se zeptat jednoho stánkaře. Za nákup několika suvenýrů mi ochotně poradil. Domlouvali jsme se rukama nohama, ale nakonec mě dokázal nasměrovat správným směrem. Když jsem pak uviděl první známé tváře, dost jsem si oddychl," dodává cestovatel.