VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tibetem na kole aneb Co z bicyklu (ne)postřehlo oko mé!

Libor Fojtík z Ústí nad Orlicí je vášnivým cyklistou. Poslední z jeho výprav ho zavedla do vzdáleného Tibetu. Místa, o kterém většina lidí ví velmi málo…

17.11.2016
SDÍLEJ:

Z cesty po Tibetu.Foto: Libor Fojtík

Nějaký čas jsem už pomalu ani nemohl usnout s vědomím, jak někde „zlý Číňani" ubližují těm „chudákům Tibeťanům". Jak někde zloba a nenávist vítězí nad tou naší patentovanou pravdou a láskou. Cítil jsem se být nedostatečně uvědomělý při pomyšlení, jak většina obyvatel má na věc jasný názor. Všechno ví, všude byli, všechno viděli. Takže jsem se rozhodl do toho „exotického" Tibetu k tomu zlému Číňanovi a na ty jím utlačované Tibeťany osobně podívat a projet si ho, tak jak to mám ve zvyku, na kole. Nedávné události s nespočtem „objektivních" komentářů k nim ve všech možných médiích mě pak donutily také něco málo k tomu napsat. Čtenářovi se pak omlouvám předem, bude-li to blábol.
A bylo tedy v tom Tibetu vskutku na co zírat. Z moderního letiště v Gongharu, usazeného mezi horskými velikány, vede do 100 km vzdálené Lhasy čtyřproudová dálnice s několikakilometrovým tunelem pod vysokohorským masivem. Do půl hodiny a bez dopravních kolapsů se tak člověk dostane do hlavního města. V Praze, s nejvyšší horou Petřínem, je vybudování podobného dopravního spojení nadlidské dílo. A zírám dále s pocitem člověka, který sám přicestoval snad z nějaké „exotické" země. Lhasa, to je moderní, životem pulsující velkoměsto. Má kolem půl milionu obyvatel. Široké bulváry s moderními budovami bank, hotelů, administrativních budov, obchodních domů, citlivě skloubených s ulicemi a domy v tibetském stylu. V přízemích nespočet obchodů a obchůdků se zbožím všeho druhu, včetně „značkového" zboží z Evropy, jinak samozřejmě hlavně z asijských zemí, a ve starých čtvrtích nespočet obchůdků se suvenýry až pouťově a kýčovitě vyhlížejícími. Přitom „staré" čtvrtě nejsou žádné staré ošuntělé baráky, ale všechno opravené a udržované, malebné, vesměs bělostně zářící a vkusně zdobené domy. Možná při pohledu do dvorů to není našinci úplně podle jeho gusta, ale ruku na srdce, jak vypadá pohled do leckterého našeho dvora!? Po ulicích se prohánějí jen samá nová a velká auta. Převládá opět bílá barva. Sem tam nějaký drožkař, snad jen udržující dožívající kolorit… Městu dominuje impozantní stavba Potály, bývalého sídla dalajlámů, které dříve leželo asi dva kilometry od města. Dnes je zcela pohlcena moderní zástavbou a nachází se v samotném centru. Ke klášterům jako takovým. Je jich po Tibetu nespočet. V šedesátých letech minulého století v době „kulturní revoluce" za řádění tzv. „rudých gard" bylo likvidováno všechno, co nebylo dost revoluční a to jak hmotné statky, tak i jejich tvůrcové. Poničeno tak bylo mnoho tibetských klášterů a nevyhnulo se to ani Potále. Nejvíce utrpěl klášter Gandän. Nachází se asi 45 km východně od Lhasy a je nádherně umístěn v přírodním amfiteátru v nadmořské výšce 4300 m n.m. Klášter byl za oné „kulturní revoluce" prakticky srovnán se zemí. Dnes všech 108 budov s veškerou i pozlacenou výzdobou znovu stojí, jsou obývány mnichy a přístupny veřejnosti… a představený kláštera jezdí ve zlatém Land Roveru, vlastně Land Windu, čínském to plagiátu. Opraveny a k náboženským účelům znovu využívány jsou všechny ostatní kláštery po Tibetu. Úžasný je klášter Tašilhünpo, vévodící druhému největšímu městu v Tibetu Žikace. Rozsáhlou rekonstrukci prodělal zejména během posledních patnácti let, kdy bylo zcela nově vystaveno několik honosných svatyň s pozlacenými střechami. Dole ve městě pak probíhá rozsáhlá nová bytová výstavba, používající původních architektonických prvků a citlivě zasazena do prostředí poblíž zmíněného kláštera. Odsud už vedla moje cesta převážně venkovem a menšími městy. Všude panuje čilý stavební ruch. Budují se zde sídliště bytových a rodinných domů a spolu s tím se strhávají většinou už značně zchátralé původní stavby, nepůsobící už kdovíjak příjemným dojmem. Po celém Tibetu probíhá už od roku 1984 ambiciózní modernizace. Spolu se zmíněnou rozsáhlou bytovou výstavbou se zde buduje městská vybavenost, tzn. i objekty, kde je umožněno podnikání obyvatel v drobné řemeslné výrobě a ve službách. Budují se zde školy, nemocnice, průmyslové závody, o dopravní infrastruktuře zde již byla řeč. Asi každému je dnes známá stavba technicky úžasné 1300 km dlouhé železnice, která spojila Lhasu s čínským vnitrozemím. A dnes už pokračuje železnice dále hluboko do vnitrozemí, protínající nespočtem tunelů a viaduktů krajinu obrovských hor, hlubokých údolí a širokých řek, kterým vévodí mohutná 2900 km dlouhá Brahmaputra, v Tibetu nazývaná Jarlung.
Do nejzapadlejších Tibetských vesnic je zavedena elektřina. Mobilní signál je všude po celé čínské straně Tibetu a Himálaje. Pro většinu obyvatel tato industrializace znamená pokrok, vyšší životní úroveň. Podle „údajných" zastánců tibetské „nezávislosti" a podle našich „sluníčkářů" se ale asi nejedná o nic jiného, než o devastaci přírody a přirozeného způsobu života. Co byl ale přirozený, původní styl života Tibeťanů!? Ve Lhase jsem navštívil místní etnografické a dějinné muzeum, kde je velice názorně prezentována minulost tohoto regionu… Tibeťané nepovažují za žádnou urážku, že podle mytologie odvozují svůj původ od bezocasých opic (jak osvícenecky darwinistické), jejichž otcem byl převtělenec bódhisattvy Avalókitešváry a matkou lidožravá skalní démonka. Po těchto svých předcích zdědili Tibeťané tyto vlastnosti: po praotci milosrdenství, po pramatce divokost a krutost. O mírumilovnosti buddhistů pak u nás kolují hodně idealistické představy. Ve skutečnosti spolu v historii Tibetu kláštery různých škol opakovaně bojovaly a krutě válčily! Ještě v roce 1959 třetinu obyvatel Tibetu tvořili otroci a třetinu nevolníci (a otroky držely i kláštery) a původní tibetské náboženství bon, jež se do lamaismu hodně promítlo, používalo i lidské oběti. Dodnes se tu jednotlivé školy přou (disputují!?) o správném výkladu Buddhova učení, což přiznal i Dalajláma v rozhovoru pro Českou televizi, což je ostatně problém prakticky všech náboženství: kdo vlastně hlásá tu víru pravou!? Mně tu lidé připadali přívětiví, přátelští a usměvaví a vůbec jsem zde necítil nějakou nevraživost, nebo „nasranost", tak typickou naopak pro nás, věčně nespokojené a rebelující Čecháčky.
Po perfektní asfaltové silnici, lemované svodidly, silnici, jakou nemáme ani mezi Ústím a Třebovou, jsem se nakonec dostal až pod Mount Everest do nadmořské výšky 5150 m n.m. A odsud, přes kopec, už to bylo kousek do Nepálu, kde jsem na závěr své poznávací cesty navštívil hlavní město Káthmándů. A to byl rovněž šok. To jsem teprve zíral jako v Jiříkově vidění!? Zase úplně jiný svět. Ale asi takový, jaký by si nejspíš představovali ti naši „sluníčkáři". Prach, špína, rozbité ulice, silnice, pokud se silnicemi vůbec daly nazvat, a na nich neskutečný chaos všelijakých mobilních prostředků v nepředstavitelné podobě a stavu. Lidská vřava, žebráci, psi, krávy, výkaly, odpadky, smetiště, neudržované a poničené domy, nejen v důsledku loňského zemětřesení. V jediné udržované čtvrti, kterou jsem tu viděl, s dlažbou pod nohama, pěkně opravenými fasádami domů, s malebnými obchůdky v přízemí, vzhledným buddhistickým chrámem a uprostřed s obrovskou stůpou s pozlacenou špicí, panovala celkem příjemná, poklidná atmosféra, naprosto odlišná od ostatních částí „šíleného" města. Tak v této čtvrti žijí emigranti z Tibetu a tato čtvrť „utlačovaných vyhnanců" se udržuje a spravuje za peníze z Číny!? Co ještě k těmto mým postřehům dodat…
Text a foto: Libor Fojtík
P.S. A přece ještě dovětek těm, kteří by mi oponovali. Nejsem zase tak slepý a snažil jsem se i ze sedla bicyklu dívat kolem sebe otevřenýma očima. Potkával jsem v ulicích na „pořádek" dohlížející policii, po evropsku decentně převlečenou do černých kombinéz s názvem „Security". V Římě nebo Paříži jsem takových v maskáčích a se samopaly na prsou potkával mnohem více. Všimnul jsem si také decentně umístěných kamer na budovách. Ty máme po Praze taky. Ano, všechna tato a další opatření, vedoucí k dohledu na pořádek, důsledně dohlíží i na to, aby se „náhodou" nějaký magor „nedopatřením" před zraky senzacechtivých západních turistů a hlavně novinářů nepolil benzínem a „neopařil". Jinak jsem se ale setkával s lidmi otevřeně vyznávajícími svoji víru, veřejně před zraky všech kolemjdoucích se modlící přímo v ulicích a pak bez jakýchkoli omezení navštěvující bohoslužby v chrámech otevřených i široké veřejnosti. Potkával jsem tu spousty mnichů různého věku, povětšinou mladých členů tamních buddhistických škol. Při cestě k Mount Everestu mě pak minula dlouhá kolona vozidel, provázející druhého nejvyššího duchovního v zemi – pančenlámu do kláštera Rongpuk. Ve vesnicích, kudy kolona projížděla, postávali vyšňoření domorodci a nad vrcholkem Everestu, to jsem tedy opravdu zíral, se na blankytně modré obloze vznášel obláček ve tvaru svatozáře. No, takovou parádu by snad nepřichystali ani katolíci svému papežovi. A kdyby, tak by to prohlásili za zázrak! Takže nepřipadalo mi, že by zde panovala nesvoboda vyznání. Ano, vím, že dnes dvě třetiny obyvatel Tibetu tvoří Číňani. Viděl jsem ale také, že na rozdíl od „línějších" Tibeťanů jsou tito potomci Hanů a Chanů nesmírně vitální, mimořádně činorodí, se schopností prosadit se v každém prostředí. Ano, je tu režim, proti kterému když začne někdo veřejně remcat, tak ho uzemní. Ale kolik takových režimů ve světě je!? Neúrekom!! Po tomto poznání už je mi také jasné, jak dopadne případný plebiscit o příslušnosti Tibetu k Číně. Asi tak, jak dopadl v rádoby demokratických volbách na Malvínách, v Severním Irsku, na Krymu a jinde.
Mohu dodat už opravdu jenom jediné: jeďte se tam podívat!

Autor: Redakce

17.11.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Návrat půlmistra z Nymburka

Z Nymburka se vrátil potvrzený půlmistr

Naši prvňáci

Ve středu představíme prvňáky 1. B Základní školy Chrast

Víkend v Chrudimi patřil tanci

Chrudim /FOTO/ - Velký sál chrudimského Muzea hostil po oba víkendové dny taneční soutěž párů „O chrudimskou loutku“.

Záchody slaví svátek i ošklivými dárky

Chrudim - I záchody mají svůj svátek. Ten poslední dokonce oslavily v neděli. Už 17 let totiž připadá na 19. listopad Světový den toalet. V roce 2001 jej vyhlásila OSN jako připomínku faktu, že pro nás tak běžné zařízení domácnosti je i v dnešní době pro více než třetinu lidí na světě nedostupným luxusem.

Bronzové vědro přepisuje historii východních Čech

Pardubice - Nález vzácné nádoby archeologové označují za objev století. Nic podobného se dosud u nás totiž nenašlo.

OBRAZEM: Miminka z chrudimské porodnice 18. listopadu

Chrudim - Díky vstřícnosti chrudimské porodnice vám budeme na našich stránkách přinášet fotky nejmladších Chrudimáků. Pokud se vám nepodařilo získat sobotní výtisk Chrudimského deníku, nevadí. Miminka otiskujeme ještě na straně 10 a 11 v Týdeníku Chrudimsko. Ten vychází každé úterý jako příloha Chrudimského deníku, od středy do pondělí je pak na stáncích k dostání i samostatně. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT