Při rozhovoru mu stále vibruje mobilní telefon s ukrajinským číslem. Má přehled, kdy jsou v Žytomiru nálety a bombardování. Pak telefonuje svým přátelům na Ukrajině. „Když několik dní neberou mobil, vím, že je to zlé,“ říká DANIEL VÁŠA.

Kdy jste se s rodinou vrátil zpátky do Poličky?

Minulý čtvrtek. Trvalo nám to pět dní, ještě se nám cestou rozbilo auto, dvakrát jsme ho opravovali.

Sládek Váša přiblížil studentům situaci ve válce na Ukrajině  

Před několika dny se vrátil do Poličky sládek Daniel Váša. Čtrnáct let žil na Ukrajině ve městě Žitomir, kde pracuje jako vrchní sládek v pivovaru a navíc taky přednáší na univerzitě v Kyjevě. Když bomby začaly padat na domy v jejich ulici, sbalil věci, manželku a dceru a vyrazili do Poličky. O tom, jak to vypadá nyní na Ukrajině, zážitky z války ale i o historii Ukrajiny vyprávěl v pátek studentům na Střední škole obchodní a služeb v Poličce. Studenti si vyslechli, jak jeho dcera ve škole míchala Molotovův koktejl, jak utíkali z války do Poličky nebo i to, v jaké situaci se ocitli Rusové, kteří přišli o vymoženosti západu, jako jsou mimo jiné sociální sítě.

 I tak zůstalo v Polsku a musíme se pro něj vrátit. Přijel pro nás synovec a dovezl nás s věcmi do Poličky. Ale všechno máme na Ukrajině, kde žijeme čtrnáct let. Máme tam byt, najednou však musíme vše opustit a jen se modlíme, aby zůstal celý. Už nám na střechu spadl kus rakety, ale soused, který tam zůstal, říkal, že to sundal. Střecha zatím drží, okna jsou celá.

Původně jste ale chtěli na Ukrajině zůstat a přečkat válku, že?

Nevěřili jsme, že to může být tak strašné a dlouhé. Říkali jsme si, že zůstaneme a kdyžtak odjedeme k rodičům manželky na vesnici. To je 150 kilometrů na západ od Žytomiru. Ale pak jsme pochopili, že je to hrozné. Rodiče řekli, že nikam nepojedou, mají hospodářství. Tam to bouchalo nejblíž 25 kilometrů. Přes ně to jenom lítá.

Co tedy bylo tím impulzem, že jste se sbalili a vyrazili do Poličky?

Když už to bouchá přímo vedle vás, jedete. Kdybychom neměli dceru, tak bych možná zůstal v té obraně a žena by tam pomáhala. Ale máme skoro desetiletou dceru, brečí, bojí se. Když byla možnost odjet, řekli jsme, že vyrazíme.

Dominantou uprchlické kolonie byl kostel, jehož základní kámen byl položen v polovině prosince 1914
Ukrajinci neopouštějí své domovy poprvé. Vlnu uprchlíků pamatuje hlavně Choceň

Jak se balí na takovou cestu?

Hlavně dokumenty a doklady, peníze, které jsme měli doma. A oblečení. Když jste ve stresu, balíte přesně to, co nepotřebujete. Takže mám s sebou dva svetry, místo teplého oblečení jsem si já blbec vzal šest letních triček. Dcera má jedny boty. V tu chvíli nebyl čas přemýšlet, co balíme. Prostě do těch velkých vietnamských tašek naházíte, co vám přijde pod ruku, dáte to do auta, plný plyn a odjíždíte.

Bylo snadné ze Žytomiru odjet, když se tam stále bombarduje?

Nebylo to jednoduché. Na Kyjev se nedá odjet, tam to bylo hodně špatné, ale na západ mosty zůstaly. Jeli jsme nejdřív k rodičům a pak dál k hranicím. Tam neprojedete, je to rozbité, pošlou vás jinam, tam je fronta, jinde kompletní kontrola. A je vojenský čas, takže když nezastavíte, okamžitě po vás začnou střílet, protože můžete být nepřítel. V noci je blbé jezdit, protože je všude zákaz vycházení, takže je potřeba do setmění někam dojet. Po centrálních silnicích se to dá, ale ve vesnicích jsou všude kontroly. Na hranicích pak fronta dvacet kilometrů.

Měli jste strach, že nedojedete do Čech?

V takové situaci je strach to nejhorší, co můžete mít. Nemáte strach, máte adrenalin a stres. Ten vás žene a čistí hlavu. Vidíte, slyšíte a jedete maximálně rychle, co můžete. Nechcete pít kávu, cigarety jsou zbytečné, je potřeba jen odjet. V době našeho odjezdu byla oblast kolem Lvova neposkvrněná, tam jeli všichni, ale centrální dálnice už byla přehrazená. Lvovská oblast měla jako by státní hranici, aby tam neprošel žádný zrádce, skupina diverzantů. Tam jsme čekali hodně dlouho. Pak jsme vjeli ke Lvovu a byli jsme v jiném světě. Benzínky fungovaly, párek v rohlíku, čokoládka, káva… Zklidnili jsme se, byli jsme víc v bezpečí. Když jsem mířili k hranicím, tak za námi už to bouchalo. Klid byl jen dočasně.

DANIEL VÁŠA pokračuje v rodinné tradici a pracuje jako sládek v pivovaru. Před lety dostal nabídku rozjet pivovar v Žitomiru na Ukrajině. A už tam zůstal. Před válkou ale před pár dny s rodinou utekl do rodné Poličky. Studentům obchodní školy v Poličce vyDANIEL VÁŠA pokračuje v rodinné tradici a pracuje jako sládek v pivovaru. Před lety dostal nabídku rozjet pivovar v Žytomiru na Ukrajině. A už tam zůstal. Před válkou ale před pár dny s rodinou utekl do rodné Poličky. Studentům obchodní školy v Poličce vyZdroj: Deník/Iveta Nádvorníková

Lvovská oblast ale zatím patří k těm méně zničeným.

Ano. Lvov je plný běženců z jiných oblastí Ukrajiny, kde nezůstalo nic. Města jsou smetaná z povrchu země. V Charkově jsem byl služebně čtrnáct dní před válkou. Nádherné moderní město, obrovské ulice, jedno z největších náměstí v Evropě, muzea, parky a během měsíce z toho nezůstalo vůbec nic. Žilo tam půl milionu obyvatel, je to druhé největší město Ukrajiny. A Mariupol, tam je až 90 procent budov pryč. Bylo to krásné město, vyšperkované. Rusové se tam v roce 2014 nedostali a teď ho z principu rozstříleli.

Jak to dění vnímá vaše devítiletá dcera?

Po tom všem, co viděla a zažila, dospěla. Rusové vzbudili u všech Ukrajinců nenávist. Psal mi kolega od přehrady na Dněpru, že by si v životě nemyslel, že bude mít radost, když uvidí, že hoří ruský voják.

Mariupol, přístav na pobřeží Azovského moře, čelí každodennímu bombardování
Rusové použili na Ukrajině nadzvukovou raketu. V Mariupolu probíhají tuhé boje

Věříte Ukrajincům, že to zvládnou a válku vyhrají?

Je tam velká motivace a morálka. Taky se hádají, to je všude. Ale teď je důležité vyhrát a není žádná opozice. Stoprocentně jim věřím. My to vyhrajeme.

Kde jste víc doma? V Poličce, nebo na Ukrajině?

Teď už na Ukrajině. Jsem Poličák, ale na Ukrajině žiju čtrnáct let, mám tam rodinu. Tady v Poličce všechny znám, zajdu si na kávu, do parku, ale chceme domů. Na Ukrajinu.

Jak jste se před lety dostal právě na Ukrajinu?

Nabídli mi tehdy jako sládkovi v pivovaru v Poličce, abych v Žytomiru sestavil minipivovar. Chtěli, abych tam přijel na tři měsíce a vše rozjel, postavil a kluky naučil. A jak to v životě bývá, ze tří měsíců byl rok a z roku pět let a nakonec jsem se tam i oženil. (smích)

Některé Ukrajinky našly práci velmi záhy. Ale od podvodníků za podivných podmínek.Ilustrační foto
Vykořisťování agenturami. Uprchlíci jsou v kraji snadnou kořistí podvodníků

Na Ukrajině máte pivovar?

Ne, já tam dělám hlavního sládka v pivovaru u restaurace a navíc sedím ve státní degustační komisi v Kyjevě. Takže veškeré nové výrobky jdou přes nás. Sládků je na Ukrajině málo, přednáším na univerzitě v Kyjevě na fakultě, kde se zabývají využíváním přírodních zdrojů. Dělám i kurzy pro sládky.

Co pivo a Ukrajinci, jak jsou na tom?

Velmi dobře. Jestli my vypijeme 145 litrů na osobu za rok, tak Ukrajinci pijí 48 litrů, ale mají potenciál do 70. Mladá generace tam už prakticky vůbec nepije vodku. To je dnes otázka lidí nad 40 let. Mladí pijí pivo, slabé alkoholické nápoje a hlavně úplně jinak žijí. Chtějí chatovat, jsou na sociálních sítích, znají jazyky.

DANIEL VÁŠA pokračuje v rodinné tradici a pracuje jako sládek v pivovaru. Před lety dostal nabídku rozjet pivovar v Žitomiru na Ukrajině. A už tam zůstal. Před válkou ale před pár dny s rodinou utekl do rodné Poličky. Studentům obchodní školy v Poličce vyDANIEL VÁŠA pokračuje v rodinné tradici a pracuje jako sládek v pivovaru. Před lety dostal nabídku rozjet pivovar v Žytomiru na Ukrajině. A už tam zůstal. Před válkou ale před pár dny s rodinou utekl do rodné Poličky. Studentům obchodní školy v Poličce vyZdroj: Deník/Iveta Nádvorníková

Jste v kontaktu s lidmi ze Žytomiru nebo Kyjeva?

Každý den. Naše hospoda byla postavená v místě protileteckého krytu a ten byl zabezpečený. Centrální vchod vydrží i výbuch granátu. Je u něj udělaná speciální ventilace. Díky pivovaru je tam velká úpravna vody. Pořád rozdáváme pitnou vodu. Nyní nefunguje pivovar, jsou tam schovaní lidé z dvanáctipodlažního domu. Každý večer je v krytu 150 až 200 lidí.

Jak je na tom Žytomir nyní?

Co mám informace, dvě noci byly klidné. Sirény houkají, ale nebouchá to. Nejhorší byl výbuch, když zničili školu, ta je kousek od naší hospody. Potom chtěli zničit centrální rozvodnou stanici, což se jim nepovedlo. Raketa spadla 200 metrů vedle, zničila čtyři domy, zabila lidi a poškodila most. Mosty na Kyjev jsou všechny rozbité, aby Rusové neměli cestu. Zůstaly dva mosty, které vedou na západ. Tamtudy jde i humanitární pomoc. Jsou města okolo, která jsou celá zničená, kde Rusové střílí bez slitování každého. Kdo mohl, utekl. Lidé se schovávají ve sklepích a v lese. Žytomirské sdružení myslivců, které zná každou cestu, udělalo svůj oddíl a chodí po lesích a jak Rusové bloudí, tak je střílí jak divoká prasata. Za čtrnáct dní myslivci dostali už asi padesát diverzantů.

Věříte ruským zajatcům, že nevědí, do čeho šli?

Ne. Když si pak vezmete jejich mobilní telefony, vidíte, co si psali. Každý voják ví, kam jde a co bude dělat.

Hasiči v kyjevě hasí požár budovy po bombovém útoku ruské armády.
Bezletová zóna nad Ukrajinou? Šlo by o nebezpečnou a nákladnou operaci

Sledujete zprávy v televizi?

Telefon se mi dvakrát denně dobíjí. Máme všechno na Telegramu, pořád čteme zprávy, večer si poslechnu ještě české.

Můžete z toho všeho spát?

Člověk si zvykne na všechno. Je potřeba si z každýho hovna vzít nějaké pozitivum. Tady ho vidím v tom, že se v našich očích rodí ukrajinský národ. A pak jsou malá pozitiva. Naše dcera umí i česky, ale málo tak mluví. Teď půjde v Poličce do školy a jazyk si obnoví. I to naše auto, co se nám rozbilo, nás dovezlo až do Polska, to je taky pozitivní. Mohlo se rozbít před barákem na Ukrajině a nebyli bychom tady.

Vrátíte se zpátky na Ukrajinu, až válka skončí?

Samozřejmě, máme tam bydlení, práci, všechno. Všechno, co jsme roky budovali, firmu, mám tam studenty a povinnosti.

Petr Fejk
Vstanou noví Putinové

Co teď děláte v Poličce?

Úřady, volají mi všichni známí, kteří poslali ženu a děti, a já volám svým známým tady a vyřizuji, kde je ubytovat. Máme známé v Ústí nad Labem a Pardubicích. Říkáme jim, kam mají telefonovat, posíláme návody. Pomáhám lidem, to je teď moje práce. My jsme to měli jednodušší, protože jsme měli kam přijet. Bydlíme u sestry.

O práci v poličském pivovaru jste neuvažoval?

Zatím ne, té práce mám teď hodně. Navíc si myslím, že válka do měsíce skončí. Já jsem biochemik, vždycky si něco najdu, z toho nemám strach. Když ne pivovar, tak cokoliv. A až skončí válka, jedeme zpátky budovat novou Ukrajinu.