„Beru to jako obrovskou poctu. Strašně moc si vážím toho, že jsem ji ze všech mladých herců v republice dostal zrovna já. Je to i obrovský závazek, abych nezklamal diváky. Není to nic, co by mě svazovalo, naopak si myslím, že mě to vybičuje k lepším výkonům,“ říká.

O ocenění jste věděl už od léta, ale musel jste to tajit. Bylo to těžké?
Když mi volali z Herecké asociace, říkali mi, ať to hlavně nikomu neříkám. Hned jsem to řekl Elišce (manželka, herečka Východočeského divadla, pozn. red.), ale udrželi jsme to mezi sebou. Postupem času se to dozvěděl ředitel divadla Petr Dohnal. Přesunula se kvůli tomu premiéra Noci na Karlštejně, ten den se měla předávat Thálie a chtěl jsem si ji v Národním divadle přebrat. A v divadle probíhaly různé spekulace, ptali se mě, jestli nevím, proč to je. Nikomu jsem nic neřekl, dokonce ani nikomu z rodiny.

Bylo těžké se nepochlubit?
Strašně. Moje kategorie nebyla až do dne předávání odtajněna. Aby rodiče nepřišli o zážitek, v ten den jsem jim volal a říkal: „Dneska je předávání Cen Thálie, v jedné kategorii jsem nominovaný. Tak se dívejte, třeba to vyjde.“ (smích)

A byli hrdí.
Byli. Hned po vyhlášení nastala extrémní smršť telefonátů a esemesek i od lidí, které jsem dlouho neviděl. Bylo to hezké. Už během přenosu jsem začal brečet. Potom ty telefonáty… Takže až do půlnoci jsem brečel štěstím.

Toto ocenění se za normálních okolností předává na galavečeru v sále Národního divadla. Kvůli pandemii koronaviru jste letos ceny přebírali na Herecké asociaci a záznam menšího ceremoniálu se pak zpětně vysílal online. Nebylo vám líto, že jste o ten klasický společenský ceremoniál přišel?
Mrzelo mě, že o to přijdu. Eliška mě uklidnila, že to není o tom, kde to přebírám, ale o co tam jde. Na Herecké asociaci nás bylo pár a bylo to hezké. Ale strašně rychlé. Jen jsem si odložil bundu a oni mi řekli: „Pojďte se podívat, kde vám to budeme předávat.“ Že si to vyzkoušíme. Došli jsme tam, oni to začali předávat, zeptali se mě na děkovnou řeč, já jsem něco řekl. A pan Kepka mi řekl, že už to bylo naostro (smích). Ale i tam jsem byl tak nervózní, že si nedokážu představit, co by to se mnou udělalo na jevišti Národního divadla. Asi bych neřekl vůbec nic. Děkovnou řeč jsem měl připravenou a i tak jsem ji ze sebe divně koktal.

Čekala bych, že hercům tolik nevadí mluvit před plným sálem.
Je rozdíl, když je člověk v roli a když je sám za sebe. Když jsem v roli, tak mi to nedělá problém. Tohle bylo něco úplně jiného. Byly to šílené nervy. Přitom jsem věděl, že tam nejdu nic předvádět, nemusím nikomu nic dokázat. V Národním bych sebou asi švihnul.

Přitom se říká, že herci si děkovnou řeč trénují ve sprše.
Jasně (smích). Kolikrát jsem takhle stál ve sprše a přemýšlel jsem, co bych řekl, kdybych dostal Oscara. Pak najednou nějaké ocenění přijde a celou dobu jsem nevěděl, co budu říkat. Vymyslel jsem to až den před tím. Vždycky jsem se zasekl hned na první větě.

Herecká asociace ocenila několik vašich rolí, mimo jiné v Kavkazském křídovém kruhu, Krásce a zvířeti, Othellovi a Podivném případu se psem. Kterou roli byste vyzdvihl vy?
Nejradši mám Christophera z Podivného případu se psem. Podle mě na tom ocenění měl největší zásluhu. Moc rád jsem měl také Cassia v Othellovi, to bylo poprvé, co jsem se jako dospělý potkal se Shakespearem, strašně jsem se s tím pral. Ale nakonec jsme to dali dohromady. Bylo to akční, šermovalo se tam, střílelo se, krvácel jsem, brečel, to bylo skvělé. Nicméně Christopher je z toho, co jsem tady v divadle předvedl, zatím nejvíc.

Když jsme spolu mluvili před rokem, hovořil jste o roli Christophera, chlapce s Aspergerovým syndromem, jako o pomyslném vrcholu. Napadlo vás, že by za ni letos přišlo tak prestižní ocenění?
Když jsme to zkoušeli, na nic takového jsem nemyslel. Dělal jsem to proto, že se mi ta hra hrozně líbila. Po dvou čtených zkouškách jsem tušil, že děláme něco, co je víc a co pro mě bude zásadnější. Pak přišlo pár kolegů, že se byli podívat a že je to fakt dobré. Padly i názory, že bych za to měl dostat nějakou cenu. Ale nevnímal jsem to tak. S lidmi, kteří na tom představení dělají, jsem se dohodl, že kdyby se tam někdo z Herecké asociace objevil, tak to nechci vědět. Myslel bych na to a hrál bych kvůli tomu. To jsem nechtěl.

Jak vypadala příprava na tuto roli?
Trvala asi tři a půl měsíce. S režisérkou Kashou Jandáčkovou jsme se poprvé potkali během prázdnin a bavili jsme se o tom, kdo Christopher vlastně je. Dala mi tipy na knížky, dokumenty a filmy. Nejvíc mi daly individuální zkoušky, kdy jsme s Kashou byli na Malé scéně úplně sami. Zhasli jsme si a jen jsme si povídali nebo jsme třeba zkoušeli, jak se Christopher naštve nebo má záchvat. Vtipné bylo, když jsme chodili dokolečka a snažili se najít jeho chůzi.

A asi vám dost pomohlo, že jste se byli podívat ve škole Svítání.
To určitě pomohlo moc. Bylo to úžasné a silné odpoledne. Ale nejvíc mi pomohlo, když jsem se potkal s bráchou naší vlásenkářky Ondrou, který je stejně starý jako Christopher a má poruchu autistického spektra. Otevřel mi oči. Když jsem byl ve Svítání, odcházel jsem odtamtud s takovými zvláštními pocity, že mi těch lidí bylo líto. Ale to není úplně správný postoj. Až s Ondrou jsem pochopil, o čem to je. Říkal mi, že ho děti nechápou a že máme štěstí, protože můžeme mít řidičák, on ne. Trápí ho to. Ondra je doteď můj kamarád, byl se na Psovi několikrát podívat. Poté, co jsem dostal Thálii, mi psal, že si ji zasloužím a že jsem to zahrál fakt dobře. Takováto poklona od tak skvělého kluka mě úplně rozsekala.

Letošní rok je poznamenaný pandemií koronaviru. Čemu jste se věnoval, když jste nemohl hrát ani zkoušet?
Naštěstí vedle divadla dabuju a namlouvám upoutávky pro televizi Seznam. A díky tomu, že jsem měl čas, jsem začal překládat z angličtiny televizní pořad o počítačových hrách. Potom jsem si část sám daboval, takže jsem si někdy říkal, proč jsem si to nenapsal líp (smích). Furt jsem se přemlouval, že začnu pracovat s kůží. Nakoupil jsem si na to všemožné nářadí, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Čekám, až budu moct za někým jít a on mi to v dílně ukáže. A hodně jsme s Eliškou propadli deskovým hrám. Je to naprosto skvělé uvolnění.

Jak jste prožíval období, kdy jste nemohli hrát? Přece jenom herec potřebuje hrát.
Potřebuje. Když přišlo první období, byl jsem hrozně naštvaný a uražený jako malé dítě, kterému někdo sebere hračku. Ale uvědomil jsem si, že je to špatný přístup. Je tady virus a my s ním musíme kolektivně bojovat. Každý se musíme něčeho vzdát, jen je blbé, že pro mě je to obživa. Ale neberu to jako tragédii, pokud to znamená, že za pár měsíců to může být úplně v pohodě. Samozřejmě tak mluvím, protože jsem v angažmá, jsem zaměstnaný. Mám spoustu kamarádů, kteří jsou na volné noze, ti by takhle nemluvili. A trošku jsem zlenivěl. Dříve jsem občas vstával v pět ráno a domů se dostal třeba ve tři ráno. I to patří k hereckému životu. Najednou toho času bylo víc a já jsem si ho začal vážit. Ale hrozně se těším, až zase budeme hrát, dýchlo to tady na mě, jak jsme začali zkoušet.

Asi to pro vás musela být rána, když se opatření rozvolnila, mohli jste chvíli hrát, ale pak se v divadle objevil koronavirus a zase jste hrát nemohli.
Bylo to hrozné. Odehrál jsem jen strašně málo představení. A najednou zase konec. Říkal jsem si, že až vylezu z karantény, bude se opět hrát. Ale mezitím se zjišťovalo, kdo je dál nemocný, do toho přišla další opatření a zavíračka všech divadel. Bylo to jako ochutnat, ale nemoci dojíst.

Takže něco jako restaurace, které se otevřely na dva týdny.
Ano. Bydlíme v Praze na hezkém místě, je to tam takové vesnické. Víme, kdo má hospodu nebo kavárnu. Když se otevřelo, šli jsme je podpořit. Seděl jsem ve své oblíbené restauraci, číšníci roznášeli jídla a byli šťastní. A když jsem tam přišel o pár dní později, už to tak veselé nebylo. Během korony jsem začal podporovat malé podniky, které jsou na tom nejvíc bité. Bylo vidět, že když jsem tam udělal nákup třeba jen za pětistovku, měli z toho radost.

Dokážete si z této zvláštní doby vzít něco do života?
Budu si hodně vážit času. Člověk se nemusí pořád za něčím hnát. A budu si strašně vážit zdraví. Když jsem byl nemocný, uvědomil jsem si, že mě může něco tak sejmout, i když jsem mladý. Vůbec to nebyla sranda. Začátek onemocnění jsem měl ostrý, měl jsem horečku, špatně se mi dýchalo a v tu chvíli začala pracovat hlava. Měl jsem záchvat paniky. Vůbec jsem nebyl schopný se nadechnout. Bolelo mě to, jako bych měl zlámaná žebra. Ale naštěstí mě Eliška uklidnila, ať jen dýchám. A byl bych rád, kdyby si i ostatní něco do života přenesli – to, jak jsme si začali navzájem pomáhat. Lidé si kupovali věci od těch, o nichž věděli, že na tom budou špatně. Někdo někomu odpustil nájem. Přišel jsem do naší oblíbené hospody, dal jsem si kafe a ten kluk říká: „Nech to být, taky to nemáš lehké. Zítra mi ho zaplatíš, ale dneska je to na mě.“ Přišlo mi to hrozně hezké. Neříkám, že se na sebe musíme furt usmívat, někdy člověk nemá náladu. Ale aspoň kdyby na sebe nebyli lidi zlí a byli k sobě trochu laskaví, vůbec bych se nezlobil.