Smysl svého života našla Pavla Gomba v pomoci druhým. Dvanáct let pracuje ve světové organizaci, která se zaměřuje na ochranu dětí a zlepšování jejich životních podmínek. Zimbabwe byla její první zkušenost, dále následovala pomoc do Sierra Leone, Mali, Rwandy, Bhútánu  a dalších zemí. Nyní je velkou prioritou oblast západní Afriky. Česká pobočka, kterou vede Pavla Gomba, dostane po domluvě místo, kam zaměří své síly, shání peníze pro pomoc, organizuje konkrétní kroky, které ona země a děti v ní potřebují. Činnost musí být trpělivá, mnohdy diplomatická a odvážná. Práce je těžká, malé zlepšení trvá někdy dost dlouho. Jednání  s vládami, povstalci a skupinami, se kterými nikdo jiný třeba nekomunikuje, také není jednoduché. Pavlinou srdeční záležitostí je Bhútán. Když tam před osmi lety 
UNICEF vstoupil s pomocí, připadalo jí to jako návrat do doby kamenné. Hlavní problém byl sehnat něco k jídlu, dnes už se řeší to, kde lidem sehnat práci. Jakmile jedna mise skončí, začíná druhá. Nekončící koloběh odpovídající těžkostem  v místech napětí, katastrof, válek a převratů.

Chtěla jste být veterinářkou, 
v osmnácti letech jste opustila Ostravu a šla do Prahy studovat ekonomii. Teplé místo na dánské ambasádě i v Nizozemské obchodní komoře jste rychle opustila a vydala se na úplně jinou cestu. Proč?
Hodně na mě zapůsobil pobyt v Zimbabwe, kde jsem měla možnost nějakou dobu žít a pracovat. Vzpomínám na chlapce – teď už bude dospělý – se kterým jsem často mluvila během přestávek na oběd. Bylo mu třináct, oba rodiče mu zemřeli a on se živil prodejem suvenýrů na ulici, kde také žil. V těchto momentech si člověk uvědomí, jak odlišný by byl jeho život, kdyby se narodil právě tady.

Dvanáct roků pracujete v české pobočce UNICEF, nyní už dlouho jako její šéfka. Je hlavní poslání této organizace stále stejné?
Vlastně ano: UNICEF i po 65 letech stále pomáhá tam, kde je situace dětí nejhorší. Po druhé světové válce jsme distribuovali léky a sušené mléko pro děti v tehdejším Československu, Jugoslávii a dalších evropských zemích. Dnes přistávají letadla s humanitární pomocí v Africe a všude tam, kde došlo k nějaké přírodní katastrofě, nebo ozbrojenému konfliktu. Polovina z toho, co získáme, jde na záchranu dětských životů.

Při jakých příležitostech a kam směřuje vaše hlavní pomoc?
Naše práce je založena na dvou hlavních kritériích: dětské úmrtnosti a chudobě. Dá se  říct, že pomáháme v nejchudších oblastech s vysokou dětskou úmrtností. Zásadou UNICEF je investovat do jednoduchých programů, které mají konkrétní výsledky:  očkování, pitná voda nebo terapeutická výživa. Samozřejmě se snažíme i o to, aby děti, které už zachráníme, měly také budoucnost, takže jde o vzdělávací programy a ochranu dětí před zneužíváním.

Důležitým úkolem organizace je získávání peněz. Od koho a jak je získáváte a daří se vám to 
i navzdory krizi?
Práce UNICEF není financována z rozpočtu OSN, ale pouze z dobrovolných příspěvků. Na administrativu a vlastní provoz jde pouhých 2,8 procent, takže na pomoc potřebným věnujeme  maximum.  V České republice máme více než dvacet tisíc pravidelných přispěvatelů, my jim říkáme „Přátelé dětí". Nastávají i dojemné chvíle,   třeba minulý týden jsme dostali dopis od desetiletého chlapce ze Zlína, který z kapesného uspořil stokorunu a chtěl ji věnovat  dětem. Podpory lidí si velmi vážíme.

S Českým rozhlasem v Hradci Králové jste uskutečnila už sedm ročníků projektu Miss panenka. Je to jedna z cest, jak získat peníze pro vaši činnost. Je toto počínání úspěšné?
Zorganizovat mezi školami regionu soutěž o nejkrásnější panenku je výborný nápad. Vždy mám velkou radost, když vidím, jak té tisícovce dětí přítomných na finále září oči. Tento projekt vede děti přirozeným způsobem k solidaritě a pomoci potřebným: to, že vyrobily panenku, která jednomu dítěti zaplatila očkování, si budou pamatovat více než učivo z občanské nauky. Je za tím spousta práce lidí z Českého rozhlasu Hradec Králové, které si moc vážím – zorganizovat něco podobného jednou je náročné, dělat to však každý rok je opravdové hrdinství!

Do kterých zemí plyne nyní vaše pomoc a proč?
Právě teď je naší velkou prioritou oblast západní Afriky, kde jsou extrémní sucha, farmářům umírá dobytek a ceny potravin se skokově zvýšily – stejně jako dětská podvýživa a počet umírajících dětí. Ve světě nadbytku to je obrovský paradox. Kromě akutní záchrany ohrožených dětských životů rozvíjíme také projekt dobytčích bank, který může z velké části pomoci hladomorům předcházet.

Mnohokrát jste byla v Africe i Asii, vydala jste knihu dětských příběhů Slyšíte nás? Který příběh z poslední doby vás nejvíc oslovil?
Ve své práci vidím věci, které si většina lidí u nás nedokáže ani představit. Proto je pro mě důležité vidět výsledky – největší radost mám ze šťastných konců. Před pár dny jsem dostala zprávu od kolegů v Sierra Leone, že Fatmata, dívka, kterou už více než šest let podporujeme, se chystá na vysokou školu. Přitom když jsem ji viděla poprvé, jí bylo třináct let, ztratila oba rodiče, musela přerušit školu a stěží přežívala. Díky těmto příběhům mám důvod věřit, že to všechno má smysl.

Při besedách se vás hodně ptají na postavení a práva žen v místech, kam jezdíte. Jaké jsou největší rozdíly a kde?
Jsou země, kde je určitě lepší se narodit jako chlapec. Vzpomínám na setkání s jednou ženou v Mali, která byla jen o rok starší než já: měla jedenáct dětí, z toho osm zemřelo a další jí právě umíralo v náručí. Nikdy nechodila do školy, už od útlého věku tvrdě pracovala v domácnosti a na poli, byla obřezána a v patnácti letech byla provdána za staršího muže. Přesto je těžké soudit, například v takové Rwandě tvoří ženy polovinu ministrů a členů parlamentu. A což teprve můj oblíbený Bhútán – země, kde ženy mají dědické právo a výsadní postavení ve společnosti.

Jednání v některých místech nebývají jednoduchá, viďte?
Já sama jsem se několikrát ocitla v ohrožení života – to bylo ale spíše vlastní chybou, nedodržením bezpečnostních pravidel. Je pravda, že například kolegové, kteří mají na starosti demobilizaci dětských vojáků, často riskují vlastní životy.

Podle jakých kritérií volíte postup působení organizace?
Velkou výhodou je to, že 80 procent pracovníků UNICEF jsou místní odborníci. Ti znají dokonale situaci i prostředí, mluví místním jazykem a také vypadají jako ti, kterým pomáháme. Lidé přijmou jen takové projekty, na nichž mají možnost se sami podílet. Takže když říkáme, že UNICEF postavil studnu, ve skutečnosti jsme dodali materiál a zaškolili lidi, kteří si studnu postavili sami – a také o ni dále řádně pečují.

Jaký volíte postup při konkrétní pomoci?
Při našem působení je pokaždé na prvém místě záchrana života. Když na místě není pitná voda, není tam co jíst a chybějí ty nejzákladnější věci, děti několik dní nejedly a kručí jim v břiše, nemá cenu mluvit o škole. V zemích, kde pomáháme dětem, je spousta problémů, ale žádné dítě by nemělo umřít jen proto,  že nemohlo dostat najíst, napít, nebo vakcínu za pár korun, která je ochrání před banální nemocí. Když vyřešíme tohle, potom je teprve otázka, co dál.

Vaším velikým pomocníkem se stal spisovatel Michal Viewegh, dokonce  ke svému životnímu jubileu si přál jen dárky, které bude moci věnovat UNICEF. Kdo ještě s vámi dlouhodobě spolupracuje?
Od samého počátku 
UNICEF v České republice to je herečka Jiřina Jirásková. Ta se o to, kolik u nás máme  příznivců, zasloužila nejvíce. Pomáhá ale mnoho dalších celebrit, například náš vyslanec hokejista Patrik Eliáš s manželkou Petrou, designérka Liběna Rochová – patronka projektu Panenka, herečka Jitka Čvančarová, která podporuje třeba očkování proti tetanu a navštívila Mali. Jsou to desítky osobností, které každý rok vyrábějí panenky, pečou dobroty v rámci projektu Pečení pro děti nebo pomáhají finančně.

Máte neobvyklé příjmení, které v sobě nese náznak exotiky?
Kdyby moje příjmení bylo Gamba, v jazyce shona by znamenalo hrdina. Ale takhle je to jen obyčejné, jako každé jiné.

Vladimír Burjánek

Očima blízkých

Jitka Čvančarová, herečka, patronka charitativní organizace DEBRA ČR, ambasadorka projektu UNICEF v africkém Mali:
„Když jsem viděla Pavlu Gomba poprvé, bylo to při naší společné cestě s UNICEF do afrického Mali, říkala jsem si, jak tak křehká, půvabná, něžná žena dokáže tak velké věci. Byla jsem jí pohlcena od prvního okamžiku. Je opravdová, přímá, hluboká, velkorysá, odhodlaná a ta její estetická nadstavba odzbrojuje. Můj obdiv k ní neskrývám a jsem vděčná za naše setkání, které se prohloubilo v přátelskou blízkost a důvěru."

Michal Viewegh, spisovatel:
„Pavlu Gomba jsem dlouho potkával pouze na oficiálních akcích české pobočky UNICEF, které mnoho let úspěšně šéfuje, takže naše setkání byla příslušně formální. Loni na podzim jsem s ní však strávil osm dní v Africe, konkrétně v Sierra Leone, a poznal jsem ji také jinak: jako otevřenou, milou a kamarádskou ženu, které rozhodně není osud afrických dětí lhostejný (naopak!), ale s níž je zároveň i legrace. Když jsme například ve vnitrozemí Sierra Leone oba dostali tutéž střevní chorobu, vzájemně jsme si pak u snídaně popisovali její příznaky… Společné zážitky prostě  sblížují."

Liběna Rochová, módní návrhářka:
„S Pavlou Gomba jsem se setkala na charitativní akci pro UNICEF, kdy se dražily svatební šaty Lucie Bílé, které jsem vytvořila. Toto setkání bylo pro mne zásadní. Poznala jsem člověka, který absolutně nadřazuje své poslání nad zájmy osobních požitků. Jsem nablízku člověku, kterého si nesmírně vážím a obdivuji ho. Jsem šťastná, že mohu pomáhat 
UNICEF a už deset let být patronkou projektu Panenka a spoluutvářet krásné večery aukcí známých osobností."

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor s českým desetibojařem Adamem Sebastianem Helceletem.