Heislerovi působili na Chrastecku od 18. století. "Můj pradědeček Jindřich Heisler byl významným podnikatelem, vyráběl cigaretové a doutníkové špičky, o které byl zájem po celé Evropě. Stal se radním města a byl také císařským radou. Měl tři syny. Robert byl nadaný chemik a vlastnil farmaceutickou továrnu, František udělal kariéru v armádě a Oskar, můj dědeček, zůstal věrný rodinné tradici a věnoval se podnikání," vypráví Jiří Schlanger, syn Hany Heislerové Schlangerové.

Oskar Heisler se oženil se Zdeňkou v roce 1919 a krátce po tom se narodila jejich dcera Hana. Rodina nejprve žila na chrasteckém náměstí, ale potom Oskar koupil velký pozemek za továrnou u vodojemu, aby na něm postavil rodinnou vilu. Stojí v Jiráskově ulici dodnes a je z ní bytový dům, který se v 90. letech vrátil v restituci rodině.

Když Hana Heislerová odmaturovala a těšila se na to, co hezkého jí život přinese, přišla okupace. Bylo jasné, že se židovským obyvatelstvem bude zle. Přišli Němci a s nimi norimberské zákony, takže se Heislerovi museli odstěhovat ze své vily. "Odešli do Brčekol, kde na statku dostali jednu místnost a vykonávali pomocné práce. V roce 1942 byli převezeni do Pardubic, odkud odjížděl transport do Terezína," pokračuje Jiří Schlanger.

Ještě před deportací žila v Chrasti ve vile proti sokolovně i sestřenice Hany Anna, která byla stejně stará a děvčata si spolu dobře rozuměla. Stejně tak přátelsky přilnuly ke služebné Marušce Sýkorové. "Ona byla pro dívky velkou autoritou, měly ji moc rády. Až později jsem se dozvěděl, že Maruška byla z Ležáků, nacisti ji v červnu 1942 zavraždili a celou osadu vypálili. Cítím to tak, že by před naší vilou měl být i kámen s jejím jménem. Žila s naší rodinou v domě a byla zabita ze stejné zvůle," míní Jiří Schlanger.

Jeho prarodiče Oskar a Zdeňka zahynuli v Osvětimi v roce 1944. Hana v terezínském koncentračním táboře onemocněla, dostala zánět mozku. Naštěstí se tam nacházela nemocnice, kde sloužil čerstvý absolvent lékařské fakulty Otto

Schlanger. Do Hanky se zamiloval a když se uzdravila, vymohl si u nadřízených, aby u něj pracovala jako ošetřovatelka. První sňatek měli ještě v Terezíně. Ale potom se jejich cesty rozešly, protože Hana odjela transportem do Osvětimi a poté do Mauthausenu, kde se dočkala konce války. Zamilovaná dvojice se opět setkala v Chrasti, kam Hana přijela po válce hledat své blízké. Setkala se jen s Annou, která měla štěstí, že její maminka nebyla židovka, a tak se holocaustu vyhnula a válku přežila.

Otto si jako svůj obor zvolil oční lékařství a s Hanou se domluvili, že pro ně bude i kvůli jeho kariéře nejlepší, když se přestěhují do Prahy. Jejich sňatek z Terezína nebyl státem uznán, šlo přece jen o dobu nesvobody, a tak se v roce 1946 odehrála další svatba. V roce 1948 se Haně narodila dcera Jana a o tři roky později spatřil světlo světa Jiří. V roce 1952 Haně vilu komunisté vyvlastnili. Zajímavé je, že tehdejší obyvatelé Heislerovy vily na Hanu a její rodinu nezapomněli a v chudých 50. letech do Prahy pravidelně posílali ovoce z velkého sadu, který k domu přiléhal.

"Po roce 1969 maminka odešla do Švýcarska, kde žila třicet let. S tatínkem se rozvedli a on se potom podruhé oženil. Když jí bylo 80 let, odvezl jsem si ji zpět do Čech a dožila se devětaosmdesáti. Do Chrasti se už nepodívala. Moji rodiče o minulosti nechtěli vůbec mluvit, bylo to velké tabu. Všechny ty události v nich i po letech vyvolávaly velké trauma," vysvětluje Jiří Schlanger.

Z Chrasti bylo deportováno do koncentračních táborů 30 lidí. První tři z nich, Oskar, Zdeňka a Hana, mají před vilou v Jiráskově ulici zlaté kameny zmizelých. Položení kamenů inicioval Jiří Schlanger společně s historičkou Alžbětou Langerovou, která mapuje osudy židovských rodin nejen na Chrudimsku. "Po střípkách života mé rodiny pátrám dál, ale nejde mi to tak rychle jako badatelům - musím psát žádosti s ověřenou identitou, než se k informacím dostanu. Ale třeba nedávno jsem se dozvěděl, že maminka navštívila jako dvacetiletá v roce 1940 svou babičku v Praze, kde ji srazila tramvaj. Vyvázla bez zranění a listovat v tehdejších policejních protokolech je skutečně zajímavé," dodává s úsměvem Jiří Schlanger.

Terezín
Město bylo založeno na konci 18. století jako vojenská pevnost a nazváno po císařovně Marii Terezii. V listopadu 1941 v něm bylo zřízeno ghetto pro Židy z českých zemí, z Německa, z Rakouska, z Nizozemí, z Dánska, ze Slovenska a z dalších okupovaných zemí. Přímo v Terezíně zahynulo přes 30 tisíc vězňů, dalších téměř 90 tisíc bylo odtud posláno do vyhlazovacích táborů na východě.

Osvětim
Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor vybavený plynovými komorami, do něhož směřovaly transporty z celé Evropy.

https://stolpersteinecz.cz/