Kde se zrodil ten nápad, zapojit do projektu aktivního stárnutí robota?
Už někdy v roce 2004 jsem na konferenci o stárnutí viděla krátký kanadský sci-fi film o tom, jak by mohlo vypadat stárnutí v budoucnosti, ve kterém robot vyzýval seniory, aby si s ním šli zahrát karty. To mi utkvělo. Když jsem pak narazila na výzvu z ČVUT v Praze, kde hledali do jednoho grantového programu Technologické agentury partnery na využití robota, pro kterého vyvíjejí software, spojilo se mi to. Hned jsem se jim ozvala a dali jsme to dohromady. Tehdy jsme ještě netušili, jaké zvláštnosti bude takový mluvící stroj pro seniory mít.

Jaké?
Robot se jmenuje Pepper, ale naši senioři a seniorky ho překřtili na Pepu. Je postavený jako velmi roztomilé stvoření a má takový pisklavý hlas, který se hodí k robotické hračce. To byl problém, protože zrovna ta pisklavost a rychlost jeho mluvy nemusí seniorskému sluchu vyhovovat. Navíc když je senior nedoslýchavý, nemůže od robota odezírat, protože robot nemá rty a neartikuluje tak, jak jsme zvyklí u lidí.

Závislostí na lécích trpí bezmála 400 tisíc českých důchodců.
Až čtyřicet pilulek denně. Senioři jsou závislí na lécích

To se nedá řešit třeba tím, že se budou věty, které Pepa říká, zobrazovat rovnou na nějakém displeji?
To by samozřejmě šlo, ale je to něco, co se ukázalo až během provozu. Je hodně věcí, které konstruktéry předem nenapadnou. Hodně se od sebe navzájem učíme – my socioložky si korigujeme představy a očekávání, která máme od robota, a jeho programátoři a programátorky zase očekávání, která mají od seniorů. Na začátku třeba měli dojem, že oni osobně nemusí jít na setkání se seniory, že bude stačit, když jim o tom pak povykládáme.

A musí?
No rozhodně. Obecně jakékoli testování často probíhá odtržené od těch, koho by se mělo týkat nejvíc. Nedávno kolegové třeba poukázali na to, že třeba dávkování a účinnost nových léků se často netestuje u seniorských uživatelů, což pak působí závažné zdravotní problémy. Teď se zase objevila zpráva, že senioři mají často tak jemnou kůži, že na ni nereagují displeje mobilních telefonů – displeje zkrátka seniorům nikdo nedal na vyzkoušení. S robotem je to podobné. Když jsme pak kolegy na setkání do seniorského centra Života 90 vzali, zažili takový ten aha efekt – najednou jim bylo jasnější, co je třeba. Ale i senioři a seniorky mají očekávání, která s robotem spojují – a to je pro mě strašně zajímavé sledovat.

V čem?
Když jsem je poprosila, aby dřív, než se s Pepou setkají, nakreslili robota, udivilo mě, jak moc se ty kresby vzájemně podobají. Všichni kreslili totéž – humanoidní, tedy člověku podobnou formu, ale čtvercovou hlavu s anténkami a obdélníkové končetiny. Začala jsem se pídit po tom, kde se to bere. A ukázalo se, že jsou všichni plus minus z generace, která si pamatuje masový nástup televize a jeden z prvních večerníčků o robotu Emilovi. A že tehdy taky existoval robot, který v televizním týdeníku pomáhal zemědělcům plnit pětiletku. Oba ti roboti vypadali přesně tak, jak pak naše seniorky robota kreslily.

Senioři si dělají selfie. Ilustrační foto.
Staří, a na odpis? Senioři žijí naplno, „frčí“ na internetu, užívají si sexu

Nebály se setkání s Pepprem?
Řekla bych, že jsou mezi nimi dvě kategorie: nadšené celoživotní milovnice sci-fi románů, které s velkým vděkem vítají tu možnost setkat se s robotem „naživo“. A ty, které vzaly Čapkovu RUR příliš vážně, a bojí se, že roboti nás ovládnou, že takto pokročilé technologie jsou předzvěstí zkázy člověka.

A když pak Pepa přijel?
Kolega Michal Vavrečka tomu říká Hodina Sirael – doveze ho v takové bedně, tu otevře a z ní pak vyjede Pepa, jako v Císařově pekaři vystoupila Sirael ze sarkofágu. V naší skupině, co chodí do Života 90 na kurz robotiky, máme velmi akční seniorku, která předcvičuje jógu, a ta patřila k odpůrcům umělé inteligence. Když udeřila hodina Sirael, Pepa vyjel z bedny a začal tančit. Má jeden takový taneční mód. A ona byla první, kdo nadšeně vyskočil ze židle a přidal se k němu. To mě přesvědčilo, že náš projekt skutečně může dosáhnout svého cíle – tedy zpřístupnit nejmodernější technologie seniorům.

Nebojíte se, že robot jako něco technického může spíš ochuzovat starší lidi o mezilidskou komunikaci?
Dám příklad: naši senioři, kteří s robotem chodí pracovat, se moc těší, až budou moci na hodiny vzít i svoje vnuky a vnučky. Jsou strašně rádi, že jsou o krok před nimi, že jsou tak technicky zdatní, že se dorozumí s robotem, že se ho učí naprogramovat – a že to mohou svým vnoučatům ukázat, pochlubit se, sdílet to s nimi. Že ony jsou ty cool babičky, které si povídají s robotem. Takže ne, technologie může naopak sloužit jako téma k hovoru a k aktivnímu trávení času. Náš robot je designován jako „hračka“, zábavný společník. A salvy smíchu se opravdu „hodinami Sirael“ ozývají pravidelně, a někdy třeba i proto, že se něco pokazí. Třeba když na dotaz „hrajete na nějaký hudební nástroj?“ seniorka odpoví, „ano, na kytaru“, a Pepa vystřelí, „to je prima, žestě mám rád pro ten dunivý zvuk“.

S problémy s hemoroidy se za život setká až 60 procent lidí.
Hemoroidy mohou pěkně potrápit. Návštěvu lékaře není dobré odkládat

Může se takový robot třeba o seniory i starat?
Občas se někde objeví, že roboti se mají vyvíjet právě z důvodu očekávané krize v nedostatku pečujících. Ale to je podle mne očekávání zcela liché. Ano, pracuje se na robotech, kteří by třeba pečujícím mohli pomoci ležícího pacienta bezpečně zvednout z lůžka a třeba převézt do koupelny, ale ani tento typ robotů ještě není tak úplně blízko. Zároveň považuji za velmi ageistické tvrdit, že senioři roboty nepotřebují, že jim „stačí“ teplý lidský dotek. To přece není fér! Jen proto, že se generace dnešních seniorů nenarodila v době internetu, přece neznamená, že před nimi budeme umělou inteligenci schovávat do nekonečna.

Co senioři a seniorky od takového robota vlastně chtějí?
Zábavu a poučení. Povídat si s ním. Pokud by takový robot měl být v domácnosti, očekávají, že jim ráno řekne, venku je minus pět, pořádně se obleč, nebo pojď, budu ti říkat, jaké cviky si dnes zacvičíme, a zopakujeme si anglická slovíčka, abys na příští lekci mohla perlit. Jasně, není to ten teplý lidský kontakt, ale zase neriskujeme, že se rozčílí, pokud se ho po dvacáté zeptáme, jestli neviděl, kam jsme si založili klíče. Řada z nás přece už běžně ovládá svůj telefon hlasem nebo nadává svému robotickému vysavači, když najede na hranu od křesla a nedokáže se vymotat. Je to vlastně přirozenější, než se nám může na první pohled zdát, protože i k věcem můžeme mít pozitivní vztah. A Pepa Pepper je sice taky jen věc, ale hrozně roztomilá…

KLÁRA KUBÍČKOVÁ