Kriminální a justiční kauza léty sice vyčpěla, ztratila na aktuálnosti, přesto - nebo snad právě proto - stojí i po čtrnácti letech za analýzu. Co je takzvané „moral insanity“ neboli morální šílenství? Jak snadno lze aktéry trpící tímto syndromem odsoudit? Jak těžko je pochopit? A stojí nám vůbec o to?
Byl pátek 19. listopadu 1993. V Aši, v místě zvaném Dolní Krásná, poblíž uhelných skladů, projíždí s kočárkem mladá žena. Možná pošmourné místo na vycházku, zato příhodné pro vraždu… Žena se skloní ke kočárku a přehodí tkaloun, který u sebe nosí pro tuto příležitost už několik dní, kolem krčku dítěte.

Doživotí pro první ženu v Česku

Za dva dny by byl holčičce Miroslavě měsíc. Matce Miroslavě, která pomocí tkalounu škrtí ze všech sil, bylo v březnu 1993 devatenáct let. Neuplyne ani rok a Miroslavu Michekovou odsoudí senát Krajského soudu v Plzni k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Jako první ženu v České republice vůbec.

Vypátrání a usvědčení Michekové nepředstavovalo z hlediska kriminální násobilky složitý problém. Už druhý den byla vražedkyně zadržena a obviněna.
Fádní zločin… Fádní motivace? I to se bohužel stává, že některé maminky své čerstvě narozené potomky sprovozují ze světa. Učeně se to nazývá laktační psychóza, naše babičky zas říkávaly „vrazilo se jí mlíko do hlavy“.

Chtěla dokázat, že umí zabít

Každopádně vražda novorozeněte matkou patří ke standardním a konstantním rubrikám policejních statistik, opakují se každoročně v republikovém měřítku, aniž by jejich počet výrazně klesal nebo stoupal. Jenomže ve chvíli, kdy Miroslava Micheková promluví před vyšetřovatelem a později i před psychiatry a psycholožkou, dostal nález kočárku s dětskou mrtvolkou nádech hororu:

„Miroslava nenávidí lidi. Zvlášť nenávidí děti. To, co udělala, udělala pro vlastní potěšení. Ano, dítě pro ni představovalo jistou životní komplikaci, ale hlavně chtěla dokázat své matce, že dokáže zabít. A co především, má radost, že zabíjí. Dává jí to pocit uklidnění, získává pocit vlastní síly.“

Když jsem četl tyto věty o duševním stavu slečny Michekové, shodou okolností kraloval za okny ponurý večer Halloweenu. Byly to věru příznačné řádky:
„Stále častěji mívá sny, ve kterých zabíjí nebo škrtí nožem staré bezbranné ženy, upoutané na lůžko, přičemž ve snu má stejný pocit, jako když usmrtila svoje dítě. Totiž pocit síly a vítězství. Zabití považuje za běžný úkol, který by dokázala udělat kdykoliv, s chladným srdcem a chladným vědomím. Po vraždě své dcery měla pocit, že jedno dítě je málo, že k vnitřnímu uspokojení by potřebovala zabít dětí víc. Že čím víc by těchto dětí bylo, tím větší by byla její síla…“

Pokračování příště.

Viktorín Šulc