Cítil jsem však zvláštní duch matčina činorodého optimismu, který jako by neponechával prostor pro legrácky a blbinky. Prvopočátek vzájemného rozčarování a nesouladu zřejmě klíčil právě tady.

Matka, která pracuje třicet let jako zdravotní sestra v léčebně pro dlouhodobě nemocné a patří tu k uznávaným dříčům, až fanaticky nenávidí zahálku. Má-li volno, učí se němčinu, esperanto, psát na počítači. Stejný přístup vyžaduje od jiných. Jenomže Mirka byla úplně jiná. Každou práci koukala mít rychle za sebou, bez ohledu na to, jestli dobře nebo špatně.

Role vyvrhele

Nakonec jsem se dostal i do borské věznice, kde tehdy Miroslava Micheková čekala na odvolací soud. Kdo by čekal konfrontaci s jakousi bestií v lidské podobě, která ze sebe bude chrlit nenávistné výroky, byl by zklamán. Dlouhovlasá obrýlená dívka hovořila tiše, často uvažovala, než odpověděla. Hovořila kultivovaně, třebaže do nezávazné společenské konverzace měl smysl jejich slov daleko:

“Jestli změním svoje postoje? A změní se svět kolem mě? Změní se někdy moje role nenapravitelného vyvrhele, který vždy a všude stojí mimo a jenom se dívá? Jsem takový číhající divoký pes. Ptáte se mě, zda být se mnou někde sám, zda by se měl bát usnout? Jediné, co vám mohu odpovědět, je to, že člověk vedle mě usne, aniž by něco tušil. Nikdy nikdo netuší, co ve mně je, co všechno dokážu.“

Stále mi někdo ubližuje

Netrápí vás výčitky? Právě proto, že vám vrstevníci ubližovali, že máte pocit, že jste vždy nevyrůstala obklopena láskyplným prostředím, mohla jste při výchově dcery, tvorečka, odkázaného jen a jen na vás, ukázat, že jste lepší a silnější než ostatní! „Stále se setkávám s lidmi, kteří mi ubližují. Takže síla nenávisti ve mně jen tak nevyhasne. Pořád doutná a má vzestupnou tendenci.“

Na závěr jsem se Miroslavy Michekové zeptal, co čeká od přelíčení Vrchního soudu v Praze. Stačí jen málo a mohou se za ní - jednou provždy - zavřít brány věznice…

„Jsem z toho vyčerpaná, napjatá a neustále na to myslím. Ale jsem připravena na cokoliv. Vím, že můj smolný život a osud je naprogramovaný, neujdu tomu.“ Nicméně soudní přelíčení nabralo pro obžalovanou příznivější obrat. V lednu 1995 zrušil Vrchní soud uložené doživotí a vrátil kauzu do Plzně.

Svatba během vazby

Nový rozsudek zněl 25 let odnětí svobody, ale i ten snížil Vrchní soud v Praze v červnu 1996 na 13,5 roku vězení. Napomohly tomu nové forenzní posudky z odvětví psychiatrie a psychologie, zmiňující mimo jiné, že Micheková je napravitelná trestem nikoli výjimečným.

Určitě stojí za zmínku, že odsouzená se ještě v průběhu vazby vdala za svého bratrance: „Chci žít správným životem jako ostatní lidé.“

Viktorín Šulc