V minulosti uvažovala o usmrcení své babičky, v prosinci 1990 se zabývala myšlenkami na vraždu své matky. Sílu druhých odhaduje podle krku. Po zabití svého dítěte už by si troufla i na dospělého člověka, spíš však na ženu než na muže. Její sny pro ni nepředstavují noční můru. Ve snu není nikdy dopadena.“

Když znalci vyzvali Michekovou, jaká tři přání by chtěla splnit, jedním z nich bylo, aby měla dost síly k uskutečnění dalších vražd

Postava u okna

Také byste rádi poznali rodiče téhle příjemné dívky? V předměstí Aše, to jest v Krásné, jsem vystoupal do jednopatrového domku po schodech, na kterých na mě čekal otec Miroslavy, pan František. Nebyl mou přítomností nadšen, tragédie, kterou v posledních měsících prožíval, mu dávala zabrat psychicky i fyzicky.

„Dceru jsem od rozvodu svého manželství - to byly Mirce tři roky - vídal jen náhodně na ulici. Ona se na mě nepamatovala vůbec. V šestnácti letech začala utíkat z domova, její matka navrhovala ústavní výchovu. Mně se to moc nezdálo, takže po dlouhých tahanicích, od června 1991, bydlela dcera u mě.

Přišla s taštičkou, v ní jednu letní sukni. Ostatní jí zabavila máma, že prý si na to nevydělala. Ptal jsem se jí, jestli chce koupit riflový oblek. Kdo nosí rifle, ten je špatný, odpověděla mi. To měla od mámy…

Pomalu jsem si skládal, jak žila. Její matka například změřila, že cesta ze školy domů trvá dvanáct minut. Jak tenhle limit Mirka nesplnila, musela za trest opisovat dlouhé pasáže z knížek. Její svět končil vrátky zahrady, dál nesměla. Často byla doma zamčená, vyrůstala jen mezi dospělými. Tak si aspoň hrála se psy, musela je mít ráda, vždyť si je chtěla původně vzít ke mně domů. Proto mě šokovalo, když na podzim 1991 ty pejsky uškrtila!“

Smála se i nahlas

„Na matku nemohla zapomenout. Kolikrát stála ve svém pokojíku a dívala se z okna směrem, co bydlí máma. Jednou nesla babičce bonboniéru k svátku, vrátila se s brekem, že jí vůbec neotevřeli… Záliby? Strašně ráda se dívala v televizi na sport, jedno jaký. Moc mluvná nebyla, nečetla, zato ráda luštila křížovky. Jestli dokázala projevit radost? Jo, uměla se smát, smála se i nahlas…

Ne, že by mi někdy nedělala problémy. Měla takovou divnou známost s cikánem. Tady v okolí žijou slušný, tohle byl ale grázl, co už jako mladistvý byl souzen pro zabití. Třeba se šli jen projít a Mirka se vrátila až za tři dny. Nakonec si dala říct a utekla od něho. Přesně řečeno před ním… Nějaký čas bydlela v Plzni, na ubytovně s jedním Vietnamcem, moc pracovitým a solidním klukem. Prodávali spolu, to se jí líbilo. No a někdy po Novém roce 1993 Mirka zjistila, že je v jiném stavu.“

Otcovo vyprávění se láme. Nejde jen o hlas vystresovaného muže, ale také dějové souvislosti. Mělo se narodit dítě, které nepřežije měsíc. A jeho matka prohlásí: „Na dítě jsem se těšila jen během těhotenství. Když mi je přinesli v porodnici ukázat a dali mi dceru do náručí, uvědomila jsem si, že k ní nic necítím. Že by mi bylo jedno, kdybych ji neviděla třeba týden, určitě bych se po ní nesháněla. Po návratu z nemocnice ve mně vůči malé Mirce narůstal pocit nenávisti.“


Pokračování příště.

Viktorín Šulc