V Havířově-Suché na Karvinsku stál na samotě čím dál zchátralejší domek pana Kukoně (nar. 1923). Důchod měl 2150 korun, ale protože toho při svém vpravdě jednoduchém způsobu života moc nepotřeboval, utratil měsíčně kolem pětistovky. Ušetřené peníze schovával do trouby. Dne 9. února 1990, už za tmy, někdo zaklepal na jeho dveře. „Když jsem otevřel, objevili se tři chlapi, dva mi zkroutili ruce a třetí vběhnul do domku. Po chvíli se vrátil, řekl těm dvěma, ať mě pustí, a zmizeli. Zakrátko jsem zjistil, že peníze z trouby zmizely taky.“

Týden nato se starý pan Kukoň probudil, už se rozednívalo, a zjistil, že mu do domku vlezli tři chlapi, z toho dva maskovaní. Chtěli peníze a taky našli - v šuplíku stolu byla knížka a v ní dvě založené tisícovky. Pak se chlapi vypařili. S odstupem času můžeme konstatovat, že pan Kukoň měl štěstí v neštěstí. To jest - přežil. Lupičům posloužil jako živý trenažér, jako zahřívací kolo pro divokou jízdu, kdy už nebudou mít s oběťmi slitování.

Čtyřnásobný pachatel vraždy

Kukoňovo přepadení měli na svědomí Ondrej Gažik (nar. 1954), František Gaži (1963) a Julius Gažik (1967). Zastavme se u prvně jmenovaného Ondreje: „Narodil jsem se jako čvrté dítě z celkově jedenácti. Do školy jsem nikdy nechodil, žili jsme na východním Slovensku a měl jsem to daleko do školy,“ vypověděl na sklonku roku 1990. „Stejně tak jsem se nikdy nevyučil. Od roku 1989 jsem přestal pracovat a živím se sběrem železného šrotu.“ V letech 1971 až 1985 nasbíral tucet trestů, z toho deset nepodmíněných.

U soudu, který v listopadu 1992 otaxoval Ondreje Gažika jako čtyřnásobného pachatele vraždy, konstatovali znalci z odvětví psychiatrie a psychologie, že intelektové schopnosti obžalovaného jsou na rozhraní podprůměru a slaboduchosti (80-83 IQ), v praktické a sociální oblasti si ovšem dokáže počínat s dobrým přehledem a bohatými zkušenostmi.

Jeho osobnost je jednoduše strukturovaná, s nevyváženými afekty, se sklonem k agresivnímu jednání. Rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zcela zachovány, resocializace je vysoce nepravděpodobná.

Dík častému šmejdění při sběru kovů měl Ondrej Gažik velmi dobrý přehled o dění v okolí svého bydliště. Před svými kumpány - patřili mezi ně i František Daniš ( narozen 1955) a Vojtěch Bodnár (nar. 1960) - se taky nikdy netajil, že jedním z paralelních zdrojů jeho obživy je odcizování peněz starým a osamělým lidem, žijícím v domcích na odlehlých místech.

Padáme, dědek je mrtvej!

Důvodem, proč jeho pozornost upoutal Ladislav Palowski (1909), byl fakt, že údajně vlastnil staré, a tudíž nepochybně drahé housle.
V nočních hodinách z 28. února na 1. března se Gažik, Daniš a Bodnár přikradli k domku starého muže. Rozbitým oknem verandy vnikli do chodby, kde Bodnár uvolnil pojistky. Když proti nim vyšel rozhněvaný Palowski s baterkou a začal je vyhánět, zasypali ho ranami pěstí. Jakmile upadl, kopali ho na zemi do celého těla včetně hlavy. Účinkovala též Bodnárova násada k rýči a ostří Gažikovy sekery, zřejmě i špičatá část žehličky, zakrvácené a zajištěné později na místě činu.

Násilníci odcizili staré housle, poválečný fotoaparát sovětské výroby, zánovní rozhlasový přijímač - a zmizeli. „Padáme pryč, dědek je mrtvej, ten už nikomu nic neřekne,“ zavelel Gažik.

Omyl, těžce zraněného Palowskiho našli ležet na podlaze domku druhý den večer jeho přátelé. Ještě žil… Přesněji řečeno, přežíval v nemocnici do 21. dubna 1990, kdy v důsledku krvácení do mozku a zápalu plic zemřel. Ve vyšetřovacím spise najdeme znalecký posudek o ceně odcizených předmětů, tristní doklad toho, proč musel zemřít člověk: cena houslí byla 25 Kčs za materiál, fotoaparát označil znalec jako bezcenný, radio mělo hodnotu 1250 korun.

Pokračování v pátek 14. září.

Viktorín Šulc