„Nevím, proč bych zabíjel chlapce,“ zapíral nejprve Štěpánek. Ale nakonec doznal, že 19. srpna 1928, tehdy jako šestnáctiletý, utloukl ze zlosti malého Brožovského kladivem. Mrtvolku skrýval na třech místech, znervózňovalo ho, že jak půda na zahradě, tak hliněná podlaha jeho dílny se nad tělem zvolna propadaly.
Vcelku ochotně Štěpánek doznal pokusy vraždy na Jebavé a Drobné, včetně toho, že po činu vždy změnil podobu bicyklu a předstíral nemoc, aby oklamal četníky.
Pokud se zdráhal vypovídat podrobnosti, jak zacházel s tělem mrtvé Třískové - především proč se tak zajímal o její prsy - hodně vysvětlila úřední prohlídka jeho pedanticky udržované dílny, kam dosud nikdo nesměl. Nad pracovním stolem viselo množství obrázků žen s výrazným nebo obnaženým poprsím.
K některým připsal poznámky: „Ty jsi ona“ nebo „Tebe já zachráním.“ Lékaři, kteří později zkoumali jeho duševní stav, označili Štěpánka jako jedince sadistického a fetišistického založení. Delikventovou slabostí byly ženské prsy. Štěpánek vystřihoval zmiňované obrázky z časopisů či objednávaných publikací o pěstění dámských ňader. Zaobíral se jimi ve svých představách takřka neustále, vždy se sadistickým podtextem.
Když zajedete do Roudnice nad Labem, snadno se doptáte na čtvrť Na židech. Pokud narazíte na pamětníka, ochotně vás doprovodí k domku čp. 206 s vysokou a strmou zahradou, ve které možná stále stojí zahradní altán, navozující leckteré asociace na monstrpřípad třicátých let minulého století.
Na hřbitově v nedalekých Krabčicích pohřbili 19. května 1936 nešťastnou Jiřinu Šťastnou. Podle soudobého tisku vyšel dlouhý kondukt, doprovázející bílou rakev pokrytou bílými šeříky ke hřbitovu, na němž samotném a v okolí se prý tísnilo pět tisíc lidí. Čísla na náhrobní desce jsou výmluvná.
Nejdéle z rodiny - až do října 1971 - žila nešťastná matka Anna. Nad smrtí dcery Jiřiny tak truchlila celých pětatřicet let. Dávno, dávno potom, co Štěpánka 8. listopadu 1938 popravili… Anna Šťastná - vpravdě poslední oběť roudnického netvora.
Viktorín Šulc
