Poslední hladomor v českých zemích: kvůli počasí lidé začali jíst i mršiny

Žně na konci léta roku 1770 končily. Sedláci sklidili poslední klasy z polí, ale na jejich tvářích nebyla vidět žádná úleva. Úroda byla mizerná a cena obilí prudce rostla.

V sýpkách ubývalo obilí a začalo se spotřebovávat i to, které bylo určeno na výsev. Bylo zřejmé, že bude opravdu zle. Před 250 lety se schylovalo k poslednímu hladomoru v českých zemích, po němž během dvou let ubylo asi patnáct procent obyvatel.

Déšť způsobil hladové prameny

Tato katastrofa se neobjevila jako blesk z čistého nebe. Nadprůměrně deštivé počasí panovalo téměř celé desetiletí. Na podzim 1769 se ale na polích a na místech, která obvykle bývala suchá, začaly objevovat takzvané hladové prameny. A jak název napovídá, nevěstily nic dobrého.

Pak přišla mírná a nezvykle vlhká zima. Jenomže ke smůle sedláků začalo od poloviny března vydatně sněžit a sníh na polích vydržel až do 5. dubna. „Roku 1770… ležel sníh celých 14 dní, takže ozimní obilí, zvláště žito, vyležel a strávil,“ zaznamenal tehdy kronikář Václav Hodek z Vepřku nedaleko Mělníka.

Nejdivnější atentát českých dějin: vykastrovaný kníže našel smrt na záchodě

Poněkud škodolibě se říká, že zemědělcům vadí každé počasí. V tomto případě bychom se jim ale nemohli divit. Jakmile slezl sníh, přišly záplavy a následně i sedm týdnů sucha. Úřady si začaly uvědomovat vážnost situace a na jaře zakázaly vývoz obilí.

Ale nepomohlo to. V létě zase pršelo a i to málo, co se podařilo zasít, sedlákům hnilo před očima. „Pak na to následovala drahota, že od 2 zlatých až na 10 zlatých a místem i na 12 zlatých žito vystoupilo,“ napsal kronikář Hodek.

Tolik stál tehdejší jeden strych. To je v přepočtu na dnešní míry asi 93 litrů. „Ječmen stál 8 zlatých proti dřívějším dvěma zlatkám, tři žejdlíky bílé mouky (čili asi tři půllitry) stály 11 krejcarů, což byla jednodenní mzda tesařského tovaryše. Jeden zlatý měl šedesát krejcarů to vydělal zednický mistr za čtyři dny, tovaryš za šest dnů celodenní práce,“ vypočítává ve svých Toulkách českou minulostí Petr Hořejš.

Náladové počasí

Zlé bylo, že sedláci často nemohli na podzim zasít ozimy, protože rozmoklá a rozbahněná pole jim nedovolila ani orat. Chtělo by se říct, že příště bude líp, že rozmary počasí si už vybraly svou daň. Nebylo líp, naopak. Podobný ráz počasí panoval i v roce 1771, ale v ještě horší variantě.

Po zimě 1771 přerušilo jarní setí chladné počasí. „Mrazivé, sněživé a později chladné a deštivé počasí trvalo až do konce dubna. V důsledku toho bylo opět silně poškozeno obilní osení a značně převlhčena a rozbahněna většina orných půd,“ popsal před časem v časopise Vesmír již zesnulý geobotanik Zdeněk Vašků.

Zhýralci na českém trůnu: Mnoho vládců tíhlo k alkoholu, jeden na to i doplatil

A podobně jako o rok dříve vzápětí udeřilo mimořádně horké a suché počasí, které trvalo až do 2. června, kdy zase začalo silně pršet. Pět týdnů se objevovaly přívalové lijáky a záplavy. Už tak oslabené plodiny nedostávaly šanci pořádně vyrůst. Navíc už docházela i píce pro dobytek.

Ceny obilí dále rostly. Jak zaznamenal badatel František Komárek ve svých Pamětech panství a farní osady Budenické, cena žita a pšenice se vyšplhala na 14 zlatých za strych. Situace přiměla císaře Josefa II. vyhlásit v březnu „královskou cenu“, takže měřice (61,49 litru) se směla prodávat za 2 zlaté a 30 krejcarů. Nařídil dovoz obilí z Uher a Egypta.

Lidé jedli mršiny

Nepomohlo to. V zemi vypukl hlad a lidé, když už snědli i dobytek, se začali živit otrubami, psy a zdechlinami. „Zástupy hladových žebráků táhly ves od vsi, často na cestě zmírajíce hlady,“ popsal František Komárek. Tehdejší majitel středočeského zlonického panství hrabě Jan Josef Kinský rozkázal rozdávat lidem obilí. Nařídil svým úředníkům, aby lidem našli alespoň nějaký výdělek. Muži si tak mohli přivydělat třeba opravami cest, ženy a děti zase sběrem kamení na polích.

Po svém pomoc organizovala přísná, a tudíž mezi poddanými neoblíbená hraběnka Marie Barbora Černínová v západočeském šťáhlavsko-nebílovském panství. Myslela totiž na špatné časy a její sýpky byly slušně zaplněny. Obilí však lidem nechtěla jen tak rozdávat, neboť tušila, že by nejeden sedlák svůj díl obilí prodal a získané peníze „prochlastal a svou rodinu doma hladem mříti nechal“.

Smrt svatého Václava je dodnes zahalena tajemstvím. O vraždu jít nemuselo

„Do všech mlýnů na panství bylo ze špýcharů sváženo obilí a mlelo se ve dne v noci. Do Šťáhlav byli z celého panství sezváni zedníci, kteří dostali za úkol vystavět na palouku pod zámkem velké pece. Povoláni byli také bednáři, kterým bylo nařízeno vyrobit velké díže na mísení těsta. Následně nechala hraběnka do Šťáhlav přivézt dvanáct nejlepších selských hospodyň, které ve dne v noci v dížích těsto mísily. Z těsta válely větší a menší bochníky a ty vkládaly do vytopených pecí,“ přiblížil na webu obce Chválenice archivář Státního oblastního archivu v Plzni Jiří Sankot.

Hraběnka pak osobně dohlížela na to, aby tento chléb byl spravedlivě a zdarma rozdáván těm, kteří jej potřebují.

Rozšířily se brambory

Nicméně krutý hladomor dál svíral obyvatele českých zemí. Beznaděj na ně padla po žních v létě 1771. Pršet přestalo až poslední srpnový týden a na polích zůstalo jen shnilé obilí. Hlad se proměnil v hladomor.

„Ve Slaném ležel pluk Františka Oldřicha, knížete Kinského, bratra majitele Budenic, a z toho 500 vojáků morem zemřelo. Od října 1771 do dubna 1772 nebylo v Budenicích, Šlapanicích a Jarpicích domku, kde by neležel nemocný morem,“ napsal před více než sto lety již zmíněný badatel František Komárek.

Genealog Radek Zdvořilý si zase na svém webu všímá, že ve farnosti středočeských Hořovic zemřelo v lednu 1772 tolik lidí jako jindy za celý rok. Celkem si hladomor v Čechách a na Moravě vyžádal 480 tisíc obětí na životech, což bylo asi 15 procent obyvatel. Konec tohoto neštěstí přišel až s vydatnými žněmi v létě 1772. Hrůzné události měly ale za následek rychlé rozšíření brambor v českých zemích. Tento „chleba chudých“ tak pomohl odvrátit hladomor během značné neúrody v letech 1804 a 1805.