Budou se lidé příští rok či napřesrok očkovat českou vakcínou?
To je předčasná úvaha. My jsme dokončili první fázi, můžeme mluvit o navržení prototypu vakcíny. Teď záleží na tom, zda ze strany státu bude zájem tuto fázi rozvinout, aby vedla k přípravě vakcíny pro preklinické a posléze klinické zkoušení.

Jak znělo jarní zadání pro váš tým?
Zpočátku byl entuziasmus velký, měl jsem ideu, že by bylo báječné dotáhnout to do úplného finále. Situace se ale vyvíjela, naše země krizi zvládala poměrně dobře a zdálo se, že budeme ušetřeni dramatické vlny nákazy. Zároveň se začaly ve světě objevovat vakcíny ve druhé a dokonce i třetí fázi klinického testování.

Naše zaměření se tedy časem trochu změnilo a rozhodli jsme se pokračovat v konceptu, který by nastoupil v případě, že by všechny ostatní cesty selhaly, nebo by vakcíny bylo málo. Pak bychom mohli mít základ, na němž by se dalo stavět a v případě akutní potřeby by bylo možné vyrobit nezbytně nutné množství pro nejcitlivější skupiny lidí v první linii, tedy zdravotníky, policisty, vojáky.

Když se objevily první informace z britské firmy Astra Zeneca nebo americké Moderny o dobré cestě k vakcíně, proč jste se nerozhodli svoji práci ukončit?
Nechce se mi vzdávat něco předtím, než vím, jak to dopadne. My jsme začínali v březnu, v květnu se nechtěně prozradilo, že takový projekt existuje.

V té době zdaleka nebylo jasné, jak to bude s vývojem vakcíny. Astra Zeneca nebo Moderna pracují na látkách, o nichž se mluví jako o vakcíně druhé či třetí generace, ale ve světě vakcín se většinou začíná od té v uvozovkách nejjednodušší. Více než sto let máme vyzkoušeno, že inaktivované vakcíny patří do kategorie těch bezpečných a účinných.

Můžete čtenářům přiblížit, o co jde?
Znamená to, že patogen je zbaven své aktivity a nemůže se v těle množit. Předává imunitnímu systému svoji informaci, ten se naučí ho rozpoznat a je pak připraven čelit jeho aktivní podobě. Je to prostý, ale osvědčený princip. Když jsme to zveřejnili, byli jsme odsuzováni, že jde o starý a překonaný koncept. Chtěl bych ale připomenout, že z virových vakcín, které používáme, pět z celkem devíti patří mezi inaktivované.

Které to jsou?
Inaktivované vakcíny používáme proti klíšťové encefalitidě, virové hepatitidě typu A, ta byla zaregistrována až v roce 1991, proti vzteklině, dětské přenosné obrně, kde se z živé vakcíny postupně přešlo na inaktivovanou. Dále bych zmínil vakcínu proti japonské encefalitidě, jež byla registrovaná v roce 2009. Proto si myslím, že tento koncept rozhodně není zastaralý.

Na podporu vašich slov ocituji profesora Paula Offita, který říká, že tři ze čtyř čínských kandidátů používají deaktivovaný koronavirus, což se může ukázat jako nejlepší volba. Sám by se cítil bezpečněji při očkování tímto typem vakcíny, která navíc „vytváří imunitní odpověď na všechny čtyři proteiny koronaviru“.
To je přesně ono.

Z jakého důvodu se ostatní světová pracoviště vydávají jinou cestou?
V době, kdy byl svět zasažen virem eboly, jedna farmaceutická firma koupila vyvinutou vakcínu proti hemoragické horečce. Tenkrát použili jako nosič virus vezikulární stomatitidy, který není lidský, ale napadá zvířata. Když se s ním setká člověk, neohrozí ho.

Geneticky do něj implantovali určité části hemoragické horečky eboly. Ukázalo se, že tento typ vakcíny je velmi efektivní. Protože se jednalo původně o živý virus, stačila jediná dávka, aby naočkovaná osoba byla dostatečně chráněná po deseti dnech od aplikace vakcíny.

Navždy?
To je relativní. Nejsem zastáncem teorie, že očkování je celoživotní. Mám problém i s tvrzením, že prodělaná infekce vás navždy ochrání. Je pravda, že imunita je dlouhodobá a může přetrvávat několik let, ale perzistence je podmíněna několika faktory, a ne všechny známe.

Ptám se proto, že už teď se objevují skeptické názory ohledně účinnosti vakcíny proti koronaviru. Nemusí totiž chránit proti jeho zmutované podobě nebo na delší dobu než několik let.
Vezměte si, že jsme asi jako čtvrtá země na světě zavedli placené dobrovolné očkování proti meningokovým nákazám. Je to poměrně drahá vakcína, jejíž protektivní účinnost je kolem dvou let. A nevadí to.

Výrobci sice argumentují dobou přetrvávání protilátek, ale to je směšná myšlenka využívající rétoriku, která se jim hodí. My totiž víme, že ochranu nezajišťují zdaleka jen protilátky, ale řada dalších složek. Poznatky z Velké Británie navíc ukazují, že ochrana očkovaných lidí po dvou letech dramaticky klesá, což připouštějí i autoři vakcíny.

Co z toho plyne pro vyvíjenou vakcínu na koronavirus?
Musíme vědět, co od ní očekáváme včetně doby perzistence, trvanlivosti. K mutacím patogenních virů dochází v případech, kdy má mezidruhové hostitele, zpravidla zvířata.

Typickým příkladem je chřipkový virus, který stejnou měrou napadá člověka a zvířata. Z našeho pohledu je nejzávažnější prase, které má podobnou konstrukci imunitního systému jako lidé. Vir se přizpůsobuje praseti, a když se dostane zpět na člověka, už může být jinak vybaven a my proti němu nejsme imunní.

V této souvislosti připomínám pseudopandemii v roce 2009, kdy byla poměrně vysoká infekčnost, ale nízká virulence a smrtnost byla velmi malá. Světová zdravotnická organizace (WHO) tehdy vyhlásila šestý stupeň nebezpečí, k němuž nebyl důvod. Následky nese dodnes, od té doby WHO nepůsobí na odbornou veřejnost tak důvěryhodně, jak by měla.

Přes všechny zmíněné otazníky stojí za to vakcínu na SARS-CoV-2 vyvíjet, vyrábět a aplikovat?
Určitě. Z mého pohledu jsme první vlnu SARS zažili v letech 2002 až 2003, teď jsme ve druhé a může se stát, že za nějaký čas se ocitneme ve třetí. Ta může vzniknout díky změně přes mezidruhové hostitele. Stávající SARS koronaviry jsou velmi blízké. Je možné, že původní SARS se tehdy přestal šířit mezi obyvatelstvem a našel si jiného hostitele, třeba právě luskouna. A loni mohlo dojít k tomu, že se vrátil zpátky na člověka.

Byla chyba, že se tehdy vakcína přestala vyvíjet. Poslední studie, která k tomu měla nakročeno, vznikla v roce 2012. Tehdy to ovšem bylo kvůli epidemii MERS. Kdyby se vývoj nepřerušil, měli jsme teď na co navázat. Efektivita tehdy vyvíjené vakcíny by sice na SARS-CoV-2 nebyla stoprocentní, ale mohla snížit rizika šíření o třeba 70 procent, což by nakonec vedlo k odlišné situaci, než je ta, kterou dnes zažíváme.

Takže i kdyby přišla za pár let nějaká třetí vlna SARS a současné vakcíny by na zmutovaný virus nebyly plně účinné, stojí jejich vývoj za to?
Nepochybně.

Ředitel Biologického centra AV ČR Libor Grubhoffer v rozhovoru pro LN uvedl: „Vakcíny jsou vrcholová biologická disciplína. Je naivní si myslet, že když máme laboratoř, která umí kultivovat koronavirus, tak si můžeme i snadno vyrobit jednoduchou inaktivovanou vakcínu. Je to nepochopení situace.“ Pustili jste se do něčeho, co podle části české vědecké obce nemělo šanci na úspěch?
Na začátku našeho projektu stály poctivé a detailní rešerše, během kterých jsme se ujistili nejen v tom, že budeme umět kultivovat koronavirus, ale také v tom, že případnou vakcínu budeme mít kde vyrobit. Vycházeli jsme z původních vakcín, jimž dominovala inaktivovaná vakcína.

Když začínáte vyvíjet jakoukoli vakcínu proti stávajícím infekcím, začínáte vždycky právě u ní, abyste si vyzkoušeli, jestli může fungovat. Důvodem, proč ji opouštíte, je zpravidla to, že se vám nedaří patogen dostatečně dobře kultivovat.

Vám se to podařilo?
Víme, jak na to. V rámci první fáze máte nějaký plán, děláte i chyby, ale nemůžete projekt zastavit. Všechno jsme začali v březnu, ale laboratorní práce se spustila koncem června. První dávky myším jsme podávali v první polovině srpna. Použili jsme inaktivátor, který se sice běžně využívá k inaktivaci vzteklinové vakcíny anebo některých chřipkových vakcín, ale u nás v Ústavu sér a očkovacích látek, posléze Sevacu, se nikdy neaplikoval.

A protože pro běžnou praxi obecné inaktivace patogenu se neužívá, narazili jsme na problém jeho dovozu do České republiky. Naštěstí se díky našim kontaktům podařilo zajistit mimořádnou dodávku z Německa, jinak bychom na něj čekali snad dodnes.

Nemyslím, že by bývalý rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer zpochybňoval vaši vědeckou práci, spíš poukazoval na naivní představu, že by se podařilo vyrobit byť jednoduchou inaktivovanou vakcínu.
On zpochybňuje, že by postup inaktivované vakcíny byl použitelný pro standardní očkování. Řekl bych, že je to nepochopení věci. Já ale pana Grubhoffera a jeho práci neznám. Působil jsem v Ústavu sér a očkovacích látek a nevzpomínám si, že by někde jeho jméno figurovalo, netuším, jakou má zkušenost s výrobou vakcín.

Zmínil jste Ústav sér a očkovacích látek, který byl ve druhé polovině minulého století špičkovou institucí, kde pracovali skvělí vědci a vzešly z ní světově proslulé vakcíny, například na dětskou obrnu. Byť mluvíme o jiném režimu, jak je možné, že se tehdy dařilo takové látky vyvinout a dostat je do masové výroby a k lidem?
Tenkrát bylo všechno jednodušší, nebylo zdaleka tolik regulací, drželi jsme se československého lékopisu. Tehdejší Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) byl naším partnerem a pomocníkem, šlo to ruku v ruce. Zájem obou institucí byl totožný, tedy aby se do terénu nedostal jakkoliv nebezpečný produkt, ale aby byl účinný. Mělo to jinou filozofii než dnes. Také se tehdy připravovalo významně víc vakcín a nebylo k dispozici tolik různých technologických postupů.

Váš projekt měl zpočátku podporu ministra zdravotnictví a vlády, evidentně jste se vydali správnou cestou a máte i výsledky. Přijde podle vás nyní pokyn, aby se postoupilo dál?
My jsme pracovali v laboratoři a posléze jsme si prototyp vyzkoušeli na myších. K tomu, abychom mohli postoupit do klinických studií, potřebujeme zázemí, čisté prostory a tým lidí, kteří zajišťují výrobu, provádějí zkoušky a validují výsledky. Svou roli by v tom měl sehrát i SÚKL. Cíl této fáze jsme úspěšně splnili, vše další záleží na rozhodnutí ministerstva zdravotnictví.

Mezinárodní centrum klinického výzkumu v Brně informovalo, že je připraveno testovat ve druhé i třetí fázi vakcíny zahraničních firem. Nabídlo služby i vám?
Vyzkoušet by ji mohli, ale nejdříve by se musela někde vyrobit. Na testování je připravena spousta institucí, například IKEM. Nechci tvrdit, že klinická studie je jednoduchá, ale v rámci celého procesu je to finální záležitost, která je z tohoto pohledu nejjednodušší.

A to je další argument kritiků domácí cesty k vakcíně. Říkají, že Česká republika by se měla finančně podílet na evropském řešení, eventuálně si zamluvit u nějaké firmy budoucí hotové vakcíny, ale neplýtvat penězi a silami na vlastní látku, která stejně v konkurenci nemůže obstát.
Myšlence společného postupu nebo předobjednávek vakcíny jiného výrobce se vůbec nebráním. Z těch, co se nabízejí, bych nejvýše hodnotil vakcínu Novavax, která se bude částečně vyrábět v Bohumilu, což je shodou okolností bývalé detašované pracoviště Ústavu sér a očkovacích látek.

Je to subjednotková vakcína založená na S proteinu. Má v sobě i zesilovače, aby byla dostatečně účinná. Vakcína z Astra Zeneca také není špatná, místo viru vezikulární stomatitidy používají šimpanzí adenovirus. Je to zvířecí virus, který má určitou podobnost s lidským adenovirem, což může trochu brzdit tvorbu imunitní odpovědi.

Vaše víra v úspěch zahraničních kolegů asi znamená, že česká cesta bude zapomenuta. Přesto si říkáte, že ty dva měsíce stály za to?
Poznal jsem spoustu lidí, kterým jsem musel důvěřovat. Přinášeli zajímavé podněty a chyby, kterých jsme se dopustili, nás úžasně posunuly. Zjistili jsme, jak můžeme výtěžky koronaviru zmnohonásobit oproti tomu, jak to dělají v Číně. Bylo to také velké napětí, protože v procesu purifikace máte málo vzorků a víte, že čas běží.

Neměli jsme grant na čtyři roky, během nichž bychom mohli volně bádat. Bez paní profesorky Adámkové, která vše uměla perfektně zorganizovat a byla dobrou duší i záštitou týmu 25 lidí, by se to nezvládlo. Nešlo o rutinní práci, ale o mimořádné úsilí, kdy jsme nerozlišovali víkendy od všedních dní a rána od večerů.

Teď svoje závěry sepíšete a svážete mašličkou. Co vlastně ministru zdravotnictví Adamu Vojtěchovi předáte?
Předáme mu zprávu, v níž bude stát, že jsme poměrně rychle vyrobili prototypovou inaktivovanou vakcínu, která u myší už po jedné dávce reagovala relativně silně. Nehodnotili jsme finální odpověď, nás zajímalo, jestli se imunita vůbec spustí. Zkoumali jsme to sedm dní po jedné dávce a po dalších sedmi dnech po dvou dávkách.

Výsledek byl neuvěřitelný, dostali jsme se na vysoké hodnoty funkčních protilátek, což nejsou jen S proteiny, jak říká profesor Offit. Dospěl jsem k názoru, že S protein nemusí být tím rozhodujícím antigenem a možná je to jen jakási mimikra koronaviru. Může fungovat, ale jak dlouho a jak moc? A co když vůbec ne? Už v době SARS I se vědělo, že další složkou je nukleokapsidový protein, který také imunizuje.

Nepotvrdilo se, že by mohl být škodlivý. A do hry pak přišel tzv. obálkový E protein. Poslední měsíc jsem našel tři aktuální publikace, které tvrdí, že právě ten by mohl být klíčový. Dovedete si ale představit, jak na toto zjištění zareagují ti, kteří vyvíjejí S proteinovou vakcínu? Jednoznačně se této myšlence budou bránit. Přitom je vakcína s E proteinem možná vhodnější variantou .

Nemělo by tím spíš být v balíčku, který odevzdáte ministru Vojtěchovi doporučení, aby se přistoupilo k další fázi vývoje vaší vakcíny, jakkoli daleko nyní už svět je?
Když něco začnete, rádi byste viděli i dokončení. Uvědomuji si však, že je to náročný proces. Umíme odhadnout, jaká by byla finanční náročnost a jak veliký tým by musel být k dispozici, rozhodnutí je ale na politicích. Třeba v rámci příprav na příští pandemii.

Nemohla by se toho ujmout nějaká velká farmaceutická firma?
V této fázi asi ne. Velká farmaceutická firma chce už víc než jen výsledky základního výzkumu, ráda přebírá něco z preklinických zkoušek na zvířatech a z klinické studie.

Možná se celou dobu bavíme jen v teoretické rovině, protože skoro polovina lidí v průzkumu uvedla, že se očkovat nedá. Co byste jim vzkázal?
Mne jejich postoj vůbec nepřekvapuje. Česká populace například velmi dobře ví, co je to klíšťová encefalitida, ale přesto více než 40 procent lidí uvedlo, že se proti této závažné chorobě očkovat nedají, protože to nepotřebují. Máme tady léta prověřené vakcíny, a přesto je lidé odmítají.

Teď se jim nabídne látka, která je nová a nedostatečně prověřená. Já osobně se jednoznačně nechám očkovat a zvolil bych takovou vakcínu, která bude odpovídat těm tradičním a bude konstruována v analogii dosud používaných a ověřených vakcín. DNA nebo RNA vakcíny jsou pro mě velkou neznámou právě s ohledem na bezpečnost, nikoliv bezprostřední, ale dlouhodobou.

Když se ale nepodaří přesvědčit 45 procent obyvatelstva, aby se naočkovalo, nebudeme nosit roušky navěky?
Naštěstí ne. Matematické modely ukázaly, že kdyby se naočkovalo pod padesát procent populace a účinnost vakcíny by byla 75procentní, snížíme riziko na takovou míru, že budeme moci žít bez roušek a zásadnějších omezení. Doplatí na to ovšem ti, kteří očkování odmítnou.

KDO JE RNDr. MAREK PETRÁŠ, Ph.D.

- Narodil se 25. května 1965.

- Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy Univerzity a stal se doktorem preventivní medicíny na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

- Působil několik let v Sevacu (dříve Ústav sér a očkovacích látek), kde byl jedním z řešitelů kombinované vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Později spolupracoval se Sevapharmou na vývoji a výrobě herpetické vakcíny pro zahraničního producenta, která byla registrována v Itálii a ve Švýcarsku.

- Po roce 1989 se zabýval nejen vývojem, výrobou a kontrolou imunopřípravků, ale také prováděním klinických studií. Od roku 1999 založil webové stránky vakciny.net.

- V květnu byl jmenován vedoucím vědeckého týmu na přípravy vakcíny proti SARS-CoV-2