Kliknutím zvětšíteÚspěšný československý běžec, který jako první před Emilem Zátopkem bodoval v první desítce olympijského maratonu. Také ale protifašistický bojovník a československý Žid, který se kvůli svému židovskému původu a současně nekompromisnímu postoji vůči nacismu stal jedním z prvních vězňů terezínského ghetta. Tím vším byl Oskar Hekš, sportovec, jenž se 6. září 1943 vydal na svou poslední cestu: v transportu do Osvětimi.
Největší triumf
Na své přivítání ve vlasti 1. září 1932 po triumfálním návratu z letních olympijských her v Los Angeles Hekš nikdy nezapomněl. Spolu s ostatními reprezentanty jezdili z místa na místo a všude chtěli slyšet jejich dojmy. Znělo to až neuvěřitelně: pouze sedmičlenná československá výprava získala v Los Angeles celkem čtyři medaile, z toho dokonce jednu zlatou, kterou vybojoval vzpěrač Jaroslav Skobla. Vzpěrač Václav Pšenička a zápasník Josef Urban přidali stříbro a František Douda získal bronz ve vrhu koulí.
Hekšův úspěch, byť nebyl korunován medailí, nebyl o mnoho menší: v Los Angeles se běželo ve velkém vedru, proti československému atletovi startovala světová elita – a přesto zaběhl svůj životní výsledek, jakého do té doby nedocílil žádný Čechoslovák a po něm jej dokázal předstihnout už jedině Emil Zátopek.
Pozoruhodné na této mimořádně úspěšné výpravě bylo to, že se dlouho nevědělo nejenom to, kdo bude jejím členem, ale ani to, zda do Los Angeles vůbec odcestuje. Náklady na jednoho účastníka totiž dosahovaly přibližně 15 tisíc korun a na Československo začala právě doléhat světová hospodářská krize, takže stát neposkytl na účast československých sportovců žádnou subvenci. Československý olympijský výbor sice přispět chtěl, ale mohl poskytnout jen část prostředků. Většinu financí tak musely zajistit soukromé a klubové sbírky. Do těch významnou měrou přispěla židovská obec, díky čemuž mohli do Los Angeles odcestovat také sportovci židovského původu – kromě sprintera Andreje Engela právě Oskar Hekš.
„To, čemu nechtěl stále věřit, se 3. června 1932 stalo skutkem. Vybrali ho, aby reprezentoval Československo na olympiádě v Los Angeles. Přišel s tou zprávou domů a požádal maminku, aby mu říkala stále dokola: Oskare, byl jsi vybrán … Oskare, byl jsi vybrán. Teprve pak se mu zdálo, že je to pravda. Když to přece říká máti, musí to být pravda, protože ona nikdy nelže. Pociťuje to nejzvláštnější, co v něm kdy bylo. Poběží maratón na olympiádě? Napsat, že se mu tím splnilo velikánské životní přání, to je málo,“ zapsal tyto chvíle v roce 1975 ve své knize „Vítězové bez vavřínů“ spisovatel Roman Cílek.
Nevelká československá výprava se vydala na cestu 9. července 1942. V 15:26 vyjela vlakem z Masarykova nádraží do Brém, odkud o dva dny později pokračovala lodí spolu s německou, švýcarskou, rakouskou a lotyšskou výpravou. Doba tréninku se rozdělila na poradě vedoucích výprav. Těžcí atleti se připravovali v tělocvičně a Hekš, jehož disciplínami na olympiádě se měl stát běh na 10 kilometrů a hlavně maraton, se mohl každé ráno ráno od 7. do 8. hodiny připravovat na trati vytvořené na palubě, což mu nevyhovovalo – spočítal si, že by musel celou palubu oběhnout asi stopětkrát, aby to odpovídalo tomu, co ho čekalo.
Dne 21. července konečně dorazili do Los Angeles a 30. července 1932 se konalo slavnostní zahájení. Všichni složili slib, který si Hekš nechal přeložit: „Přísaháme, že se chceme při olympijských hrách projeviti jako čestní soupeři a dbáti všech řádů, platných pro hry. Naše účast nechť vyzní v rytířském duchu, ke cti naší vlasti a ke slávě sportu.“
Velký den pro Čechoslováky přišel 2. srpna 1932. Skobla ve vzpírání první, Pšenička druhý, Douda třetí ve vrhu koulí. Jen Andreji Englovi se nedařilo, v závodu na 100 metrů špatně odstartoval a náskok soupeřů už nevyrovnal ani skvělým finišem.
Druhý den běžel Hekš 10 kilometrů a skončil na 15. místě. Sedmého srpna pak konečně přišel na řadu maraton. „Tempo bylo strašlivě rychlé. Teprve dodatečně se dozvěděl, že tempo na špici udávali zejména Argentinec Zabala a Kyronen z Finska. Kyronen se tím však natolik vyčerpal, že na 35. kilometru vzdal a Zabala vyhrál v čase 2:31:36, kterým překonal starý rekord Kolehmainena. Zabalův trenér ho prý pro maratónskou trať připravoval od jeho čtrnácti let,“ píše Cílek. Hekš v maratonu zaběhl životní výkon časem 2:41:35 a obsadil velice pěkné osmé místo z 28 běžců.
Olympijské hry v Los Angeles 1932:
Od mládí běžcem
Oskar Hekš se narodil 10. dubna 1908 v Rožďalovicích na Nymbursku jako druhý syn v židovské rodině Bedřicha Hekše a matky Žofie, rozené Brumlové. Od roku 1927 byl hlášen v Praze.
V dubnu 1928 se mu otevřela cesta ke skautům, kde se začal intenzivně věnovat sportu. Hodně ho bavily běhy na dlouhé tratě, v nichž se stával rovnocenným soupeřem mnohem starších kamarádů. Ale ze všeho nejvíc ho lákal ten největší a nejdelší závod – běh maratonský. Příběh o bitvě u Marathónu a o poslovi, který do Athén přinesl jediné slovo o vítězství, znal zpaměti.
První běžecký závod, jehož se zúčastnil, byl tříkilometrový běh „Napříč Prahou“, od sochy sv. Václava přes Náměstí republiky a most do Veletržní třídy, kde byl cíl. Startoval za skauty, ale protože ještě neuměl hospodařit se silami, už kousek za startem se příliš rychlým tempem vyčerpal.
Mistrovského maratonu se poprvé zúčastnil v říjnu 1928. Dlouho se držel ve vedoucí skupině, ale v kopci v Korunovační třídě na nejrychlejší ztratil. Skončil na pátém místě. To mu zajistilo první pozvánku na mezinárodní maraton v Košicích, kde doběhl desátý v čase 3 hod. 28 min. 54 vteřin.
V roce 1930 pak běžel hned dva maratony v rozmezí jednoho týdne. Nejdříve 21. září rakouský maraton ve Vídni, kde ve vyčerpávajícím souboji s domácím favorizovaným Tuschkou doběhl druhý, když se v závěru závodu přidali k Tuschkovi i jásající diváci, kteří vběhli do trati a zkřížili československému reprezentantovi cestu. A 28. září nastoupil na start VII. mistrovského maratonu, jehož organizaci dostal na starost židovský sportovní klub Hagibor Praha, který se stal Hekšovi dlouhodobou základnou. Trať vedla z Hagiboru ve Strašnicích přes Běchovice, Uhříněves, Průhonice a Spořilov zpět na Hagibor. Od 30. kilometru byl Hekš vpředu a v cíli byl první. Ve sportovním vysílání rozhlasu ho pojmenovali „malý mistr největšího závodu“.
Prvního října 1930 narukoval a jako voják 44. pěšího pluku v Liberci sloužil do března 1932. Do civilu se vracel v době, kdy už se s ním začínalo počítat pro olympiádu v Los Angeles…
Proti Hitlerovi
V lednu 1933 se stal německým kancléřem a brzy absolutním vůdcem Adolf Hitler, s jehož nástupem se pojí jedno z nejtemnějších období evropských dějin. Už v březnu byl otevřen nedaleko od Mnichova první koncentrační tábor v Dachau, určený politickým vězňům z řad odpůrců Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). V dubnu uspořádala NSDAP bojkot proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům.
O dva roky později, v září 1935, přijal německý Říšský sněm v Norimberku dva nové, rasisticky pojaté ústavní zákony, zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti, které zbavovaly Židy žijící v Německu německého občanství a znamenaly počátek jejich systematického pronásledování.
V této atmosféře začaly být v Berlíně absurdně připravovány olympijské hry, o jejichž pořádání rozhodl Mezinárodní olympijský výbor (MOV) už v roce 1931, tedy dva roky před nástupem nacistů k moci.
„O možném zneužití olympijských her Hitlerovým nacistickým režimem se v mezinárodním olympijském hnutí jednalo už od června 1933, MOV však stále slepě věřil ujišťování organizátorů, že v jejich zemi jsou respektována všechna pravidla lidskosti a že olympijské hry proběhnou podle dosavadních zvyklostí, za účasti ‚zástupců všech ras, všech náboženství i všech politických názorů‘. Jeho víra však nebyla obecná, pořádání olympijských her v nacistickém Německu vyvolávalo odpor stále většího počtu protivníků,“ uvádí v Encyklopedii olympioniků kolektiv autorů.
V průběhu roku 1935 se tak po celém světě začaly vytvářet výbory na obranu olympijské myšlenky, které vyzývaly k přeložení her, nebo alespoň k jejich bojkotu. V Praze vznikl takový výbor v září 1935. Nesl jméno „Československý výbor za přeložení olympijských her z Berlína“. A zásadový sportovec Oskar Hekš u jeho zrodu pochopitelně nechyběl.
„V jeho čele stanuli sochař Jakub Obrovský, který na X. Olympijských hrách 1932 v Los Angeles získal bronzovou medaili, a maratonec Oskar Hekš, jenž na stejné olympiádě dosáhl vynikajícího umístění v maratonském běhu a později kvůli svému židovskému původu zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi,“ uvádí encyklopedie.
Pomlouvačná kampaň
Hekš si svým nekompromisním postojem okamžitě znepřátelil nejen nacisty, ale také část československých funkcionářů a sportovců, kteří do Berlína na olympiádu nakonec stejně odjeli. Krátce po zahájení činnosti výboru tak musel čelit pomlouvačné kampani ze strany části českého tisku i šikaně sportovních institucí. V březnu 1936 si ho „ve věci protiolympijské propagandy“ pozvala na kobereček Československá atletická amatérská unie a v dubnu na něj zaútočil večerník České slovo.
„V Praze je již delší dobu podnikána akce Jménem jakéhosi výboru se podepisuje pan Oskar Hekš, bývalý atlet Hagiboru, který se nyní přihlásil do Sparty. Pan Hekš je důsledný muž a… jde ve své důslednosti tak daleko, že se účastní předolympijského tréninku atletického na Berlín. Tato zpráva jistě potěší všechny, kdož pracují s panem Hekšem proti olympijským hrám,“ zaznamenal jeho výpad spisovatel Roman Cílek.
Slavný atlet se rozhodl zareagovat a poslal do Českého slova vysvětlení, že se na berlínskou olympiádu nepřipravuje, ale že se stejně jako ostatních 150 atletů zúčastnil části zimní přípravy pod vedením amerického trenéra Mereditha, který byl pozván do Československa.
Myšlenku československého výboru se mu nicméně prosadit nepodařilo a XI. Olympijské hry se v Berlíně konaly. „V Německu učinili vše, aby naplnili slova dr. Goebbelse: ‚Rádi změříme síly s národy světa. Ukážeme mu, čeho je schopno naše nacionálně socialistické lidové společenství…‘“ píše Cílek.
Nacistická pomsta
Po okupaci zbytku okleštěného Československa v březnu 1939 se nacistický režim dočkal pomsty. Dne 27. září 1941 se stal zastupujícím říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava Reinhard Heydrich, hlavní architekt „konečného řešení židovské otázky“, jímž nebylo nic jiného než vyvraždění evropských Židů.
Této otázce také věnoval hned jednu ze svých prvních porad svého nejužšího štábu v Praze, jež se konala již 10. října 1941. Bylo na ní rozhodnuto, že několik tisíc Židů bude z protektorátu deportováno do ghett v Lodži a v Minsku a další pak budou soustředěni v ghettu na území českých zemí. Za nejvhodnější místo pro tento účel byl označen Terezín. V tomto pevnostním městě, v němž před válkou žilo asi 3500 civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojáků, mělo být najednou umístěno 50 tisíc až 60 tisíc židovských vězňů.
Do prvních transportů, jež vyjely do Terezína ještě téhož podzimu, byli zařazováni především mladí a zdraví muži schopní dřiny, protože jejich úkolem bylo celé ghetto vybudovat. Právě takovým mužem byl i Oskar Hekš, jenž byl navíc v očích nacistických orgánů „zatížený vinou“ kvůli své aktivitě z poloviny 30. let.
Český atlet tak nastoupil do transportu, který vyjel z tehdejšího Hybernského nádraží (dnes Masarykovo, pozn. red.) už 24. listopadu 1941 v pět hodin ráno. Směr cesty ani její cíl však nikdo neznal. „Až na místě poznali, že jsou v Terezíně. Zvláštní Aufbaukommando neboli AK 1. Přinucení stavitelé ghetta. Tři sta čtyřicet dva mužů – mezi nimi i Oskar Hekš,“ píše Roman Cílek.
Vězňové Osvětimi v lednu 1945 po osvobození tábora Rudou armádou
Noc plná smrti
Terezínské ghetto Oskar Hekš opustil před 99 lety, dne 6. září 1943. Toho dne odjely směrem na východ dva transporty pod označením „D1“ a „Dm“. Tyto transporty vyjely po sedmi měsících relativního klidu, kdy židovští obyvatelé ghetta pomalu začínali doufat, že toto podivné vypravování vlaků do táborů v Polsku, odkud se nikdo nevracel, skončilo. Mýlili se. Do obou transportů bylo zařazeno dohromady 5007 osob, byly to celé rodiny. Spolu s nimi také Oskar Hekš.
Důvodem k tomuto bezprecedentnímu aktu byla zřejmě příprava nacistů na vnějškovou proměnu terezínského ghetta v „město, které vůdce daroval Židům“, jak ho chtěli prezentovat mezinárodním komisím. Od 1. května 1943 neslo ghetto oficiálně název Jüdisches Siedlungsgebiet Theresienstadt, tedy česky Židovské sídliště Terezín. Ghetto mělo být prezentováno světové veřejnosti jako vzorové konečné sídliště pro židovské obyvatele, kteří si je sami spravují a řídí.
Více než pět tisíc obyvatel tohoto sídliště zatím cestovalo ve dvou narvaných vlacích dva dny do Osvětimi-Birkenau. Půl roku na to se jim stala osudnou neblaze proslulá noc z 8. na 9. března 1944, při níž došlo k největší masové vraždě československých občanů v dějinách. Tu noc byly v osvětimských plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z Terezína.
Z 5007 se vrátilo jen 38. „Žádný z těch osmatřiceti nikdy nestartoval v maratonském běhu,“ uzavírá Roman Cílek.
57
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
