Týdny ve sklepě, k pití sníh. Ukrajinky ze zámku ve Skřivanech prožily peklo

„Byly zakřiknuté a některé plakaly, ale časem se vše zlepšilo a nyní jsou šťastné,“ popisuje ředitelka místní základní školy Dana Fráňová.

Do školních lavic ve Skřivanech usedlo dvacet dětí a Dana Fráňová si kvůli nim musela oprášit ruštinu. „Docela jsem si zas rozšířila obzory a rozpomněla se na různé nuance mezi našimi jazyky. Třeba že krasny není krásný, ale červený, svěží je  starý a rýsování je u nich malování,“ uvedla ředitelka.

Buča vydala další krvavé svědectví. Místní dětský tábor se stal popravištěm

Nuance jsou i mezi prázdninami. Ty na Ukrajině trvají tři měsíce. „To naše děti překvapilo, ale na druhou stranu na Ukrajině mají školu vždy dlouho do odpoledne,“ dodala ředitelka krátce před tím, než s maminkami, kterých je ve Skřivanech přes dvacet, začala probírat budoucí zápisy do škol a školek.

Drama ve sklepě

Zámecká idyla končí v momentě, kdy ženy začnou vyprávět své příběhy. Jde při nich mráz po zádech. Hlavně ve chvíli, kdy ženy vytáhnou své mobily a ukazují fotky z válečných zón. Mají jich ale relativně málo. „Když jsme překračovaly hranice, tak nás kontrolovali i ruští vojáci a ti nám přikázali všechny fotky, které ukazují válku smazat,“ řekla za všechny Irina, která do Skřivan přijela z jednoho z nejvíce poškozených měst na severovýchodě Ukrajiny – ze Sumy.

„Probuzení do prvního válečného dne bylo děsivé. Vykoukla jsem ven z balkonu, nad námi létaly stíhačky a byly slyšet výbuchy,“ začala své vyprávění Irina. Nejdříve si myslela, že se ji vše jen zdá a zavolala svým příbuzným do Ruska. Ti ale od ni dali ruce pryč a od prvních dnů s ní nekomunikují a pomoc rodině odmítají. První týdny okupace tak se svoji dcerou trávila v bunkru ve sklepě. Bez vody a elektřiny. Vodu si místní opatřovali z tajícího sněhu.

Teprve po třech týdnech se jí podařilo dojet na západ Ukrajiny. „S dcerou jsem tam bydlela u úplně cizích lidí a ani jsme se nepřevlékaly, jelikož stále kvílely sirény a i zde jsme byly prakticky stále ve sklepě. Hrozně jsme se bály,“ dodala žena. Její osmiletá dcera si pak kromě traumatizujících zážitků přivezla do Čech i kožní onemocnění.

„Pane Bože, to je hrozné,“ ozvalo se ve chvíli, kdy Irina dopověděla svůj příběh. O slovo se totiž přihlásila Alina, která vytáhla mobil a řediteli zdejšího zámku Slavomilu Štefanovi ukázala fotku jejího panelákového bytu. Tedy vlastně jen toho, co ze stavby zbylo. „Jsem ráda, že jsem to i s dětmi přežila a jsem tady ve Skřivanech, to co se u nás děje, je šílené,“ popisuje Alina. Do Čech cestovala čtyři dny z města Bachmut v Donětské oblasti.

Dostal jsem přímý rozkaz, uvedl ruský voják. Prokurátor pro něj žádá doživotí

Alininu vyprávění přihlížela i její jmenovkyně, která do Čech připutovala z takřka se zemí srovnaného Černihivu (česky Černigov). To je téměř symbolické, neboť nedaleký Hradec Králové je dlouhá léta s jejím rodným městem spojen družebním přátelstvím. Ale zatímco ve východočeské metropoli stojí hotel nesoucí hrdě název Černigov, jeho „bratr“ na Ukrajině s vývěsní tabulí Gradec už lehl popelem.

Splín zahnala kytara

„U nás prakticky teď není nic a je rychlejší spočítat domy, které stojí, než ty, které jsou vybombardované,“ řekla žena, která je v pokročilém stádiu těhotenství. A i když má nabídku, aby rodila v Čechách, je pevně rozhodnuta se do konce měsíce vydat zpět do rodného města. „Čekáme chlapečka a můj manžel, který je na Ukrajině, by byl rád u porodu. Trošku se bojím, ale stýská se mi,“ říká Alina.

Slzy, které se ženám při vzpomínkách na domovinu hrnuly do očí, brzy odvál nejstarší mužský člen zámecké rodiny - šestnáctiletý Yarik, který si s ostatními dětmi přišel na schody zabrnkat na kytaru. Konec zámeckého koncertu však opět naplnil vzduch nostalgií, to když Yarik spontánně s dětmi zazpíval ukrajinskou hymnu. Po jejich slovech poslaly ženy vzkaz Putinovi. Toho by nejraději poslaly tam, kam obránci Hadího ostrova loď okupantů – tedy na chuj.