Kliknutím zvětšítePamětníci dob před listopadem 1989 si ještě vzpomínají, že dnešní Lidový dům v pražské Hybernské ulici nesl tehdy na svém průčelí název Muzeum V. I. Lenina, doprovázený plastikami z dějin tzv. dělnického revolučního hnutí. Byla mezi nimi i i Leninova busta a pamětní deska připomínající jeho pražskou návštěvu v roce 1912. Právě kvůli ní byl někdejší Palác Losyů z Losinthalu po roce 1948 na Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina vlastně přebudován.
Ilegální VI. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (RSDDS) proběhl v tomto domě ve dnech 18. až 30. ledna 1912 (někdy se mu proto přezdívá pražská konference). Sjezdu se zúčastnilo 18 delegátů, což byli až na dva všechno reprezentanti frakce bolševiků, vedené Vladimírem Iljičem Leninem. Hostitelem všech byla Československá sociálně demokratická strana dělnická.
Bolševici proti menševikům
Rozdělení ruských sociálních demokratů na „menševiky“ a „bolševiky“ vzalo svůj počátek na sjezdu strany v roce 1903 v Londýně, kde se většina (rusky „bolšínstvo“) delegátů připojila k Leninovu názoru, že ke změně poměrů v Rusku nemá dojít postupně například parlamentní cestou, ale že tato změna má proběhnout naráz formou násilné revoluce, tedy profesionálně organizovaného a systematicky připraveného státního převratu. Z menšiny, která byla pro umírněnější cestu, vznikla frakce menševiků, vedená Juliem Osipovičem Martovem.
Když v lednu roku 1905 došlo v Rusku po tzv. Krvavé neděli k řadě stávek, demonstrací a nepokojů, které přerostly do první ruské revoluce, postavil se Martov ještě po bok bolševiků a revoluci podporoval, v roce 1907 se však obě frakce opět oddělily. V roce 1911, tedy poměrně krátce před pražskou konferencí, vydal Martov dvě brožury, v nichž bolševické způsoby jednání otevřeně kritizoval – jedna brožura se jmenovala „Zachránci, nebo ničitelé?“, druhá „Kdo a jak zničil RSDDS“.
Martov poukazoval na to, že uvnitř strany vzniklo „bolševické centrum“, tedy konspirativní organizace neřízená oficiálními stranickými orgány, která podle něj vystupovala proti sociální demokracie a k prosazení svých záměrů používala nezřídka i kriminální prostředky.
„Čím více se ‚profesionální revolucionáři‘ bolševického centra uzavírali do skupiny s vlastními zájmy a izolovali se od skutečného dělnického hnutí, tím více se jim dařilo proměňovat své příznivce v podlézavou klientelu, postrádající elementární demokratické cítění, a tím více začali uplatňovat své konspirativní schopnosti nikoli v boji proti policii, ale v boji proti svým odpůrcům v dělnickém hnutí,“ napsal v první z obou brožur Martov.
Sociálnědemokratická dělnická strana Ruska se tak podle něj rozpadla na „ty, kteří chtějí vést podzemní boj, a na ty, jimž jde o otevřené dělnické hnutí“. Lenin obě Martovovy brožury kategoricky odsoudil.
V Praze pod dohledem
Převaha bolševiků na pražské konferenci se projevila nejen v tom, že Lenin konferenci předsedal (vystupoval ovšem z důvodu utajení pod pseudonymem Mayer, protože celá konference byla ilegální), ale také na volbě nového ústředního výboru strany, který bolševici zcela ovládli.
Kromě Lenina v něm zasedli Filipp Isajevič Gološčokin, pozdější předseda Ústředního výboru petrohradských bolševiků, Grigorij Zinovjev, pozdější šéf Kominterny zlikvidovaný v roce 1936 Stalinem, Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze, další politik, který později doplatil na blízké vztahy se Stalinem, když jím byl donucen v roce 1937 k sebevraždě, Suren Spandaryan, arménský revolucionář a literární kritik a konečně Roman Vaclavovič Malinovskij, dvojaká osobnost, jenž v té době již působil jako špion carské policie Ochranka. Ta ho zatkla v roce 1910 a příslib spolupráce byl podmínkou jeho propuštění.
Zásluhou Malinovského měla carská policie po celou dobu podrobné informace o tom, jak a kde konference probíhala a o čem delegáti jednali. Za zmínku stojí, že Martov začal Malinovského podezírat a v roce 1913 jej z donašečství otevřeně obvinil, Lenin se však svého spolupracovníka zastal. Malinovskij pak odešel do exilu, z něhož se vrátil až po roce 1918. Krátce na to byl znovu obviněn ze spolupráce s Ochrankou, tentokrát Zinovjevem, a tentokrát se mu již uniknout nepodařilo – byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a zastřelen.
Pražská konference se stala poslední, při níž se obě strany, bolševická i menševická ještě posadily ke společnému jednacímu stolu. Brzy se však ukázalo, že vzájemné rozpory jsou nepřekonatelné. Bolševická většina pod Leninovým vedením schválila například usnesení, které vylučovalo ze strany takzvané likvidátory, což byl jen jiný název pro menševiky pod Martovým vedením. Byla to předzvěst blížícího se úplného ovládnutí strany Leninovou klikou.
Lenin a Praha
Leninova návštěva v Praze se neomezila jen na Lidový dům. Díky sbormistrovi operního sboru Národního divadla Františku Pickovi získali delegáti lístky na jedno představení, které rádi využili, a našli si také čas na pražské památky. Tradovalo se také, že Lenin v Praze nastydl, když si šel v noci tajně zabruslit na Vltavu.
Po roce 1948 se Leninův pobyt v Praze stal součástí nového komunistického kultu. Lidový dům byl proto v letech 1951 a 1952 přestavěn architekty Janem Feiglem a Jindřichem Halabalou na Muzeum Vladimíra Iljiče Lenina a na jeho průčelí přibyla již zmíněná Leninova busta od sochaře Jana Laudy, pamětní deska se vzpomínkou na konferenci a šest revolučních bojovníků na atice. Ve 20 sálech bylo vystavováno 17 tisíc „uměleckých děl na paměť lidu“ a zpřístupněna byla také síň, v níž Lenin řídil konferenci.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
