Před 90 lety, dne 3. září 1931, se v americkém městě Chelsea ve státě Massachusetts narodil jeden z nejznámějších amerických zločinců Albert DeSalvo. Do mezinárodního povědomí se dostal v roce 1967, kdy byl odsouzen na doživotí, přičemž se mluvilo i o tom, že je zodpovědný za 13 vražd, spáchaných v letech 1962 až 1964 (za ty však nebyl souzen, doživotí dostal jen za přepadání a znásilňování žen).

Jeho příběh inspiroval vznik slavného filmu Bostonský případ z roku 1968 v hlavní roli s Tonym Curtisem, celá kauza však dodnes není definitivně vyjasněna. Analýza DNA, jež se dala provést až v novém tisíciletí, potvrdila, že DeSalvo aspoň jednu vraždu s největší pravděpodobností spáchal, v případu ale nadále zůstává několik nejasností. Včetně dalšího podezřelého.

Drsné dětství

Jak tomu v podobných případech bývá, dispozice k nenormálnímu vývoji se u budoucího několikanásobného pachatele trestných činů objevily již v dětství v jeho rodině. Albertovým otcem byl totiž alkoholik a násilník Frank DeSalvo, který mimo jiné vyrazil jeho matce přímo před dětmi (Albert měl pět sourozenců) všechny zuby a také jí před nimi zlámal prsty. Navíc si domů vodil prostitutky, s nimiž souložil opět v přítomnosti ženy i dětí. 

V takovém prostředí rostou z potomků jen obtížně zdravé a rozumně uvažující osobnosti, což se projevilo i na Albertovi: od svých šesti let kradl v obchodech, občas mučil chycená zvířata a jeho přečinů proti zákonu rychle přibývalo.

Ve 12 letech byl poprvé zatčen za loupež a záhy na to putoval do polepšovny, konkrétně do takzvané Lymanovy školy pro chlapce, což byla první chlapecká polepšovna ve Spojených státech. Zůstal v ní necelý rok, od prosince 1943 do října 1944, ale tamější pobyt jej příliš nepřevychoval.

Jeho matka Charlotte se nicméně svého násilnického muže zbavila, znovu se provdala a snažila se, aby se její syn nedostal podruhé do křížku se zákonem. Patřila k mála lidem, s nimiž měl docela dobrý vztah.

V roce 1948 narukoval budoucí vrah do armády a sloužil až do roku 1956. Nějakou dobu byl umístěn na americké základně v Německu, kde se seznámil s atraktivní dámou z vážené rodiny Irmgard Beckovou a brzy na to si ji vzal. Současně se však znovu dostal do problémů, jež způsoboval zejména jeho nezvládaný sexuální apetit. Když si začal s dívkou pod zákonem, byl v roce 1955 zatčen, ale obvinění proti němu bylo staženo.

Téhož roku se mu narodilo první dítě, dcera Judy, což však bohužel jenom prohloubilo krizi, do níž se pozvolna nořil. Holčička se totiž narodila s vrozeným poškozením pánve a DeSalvova manželka se začala bát, že hendikepované by byly i všechny jejich další děti. Začala se proto co nejvíce vyhýbat sexu se svým manželem, jenž naopak vyžadoval sex mnohokrát denně.

Kromě problémů s policií kvůli svádění příliš mladé dívky se DeSalvo dostával do křížku i s vojenskými řády a byl degradován pro nesplnění rozkazu, navzdory tomu však byl nakonec propuštěn do zálohy se ctí. Spolu se svou rodinou se usadil ve Spojených státech, našel si práci u lisu v gumárně a v roce 1960 se mu narodilo druhé dítě, syn Michael. Obavy jeho ženy se naštěstí nenaplnily, chlapec netrpěl žádným postižením.

V té době už ale jeho otec opět směřoval po šikmé ploše směrem dolů. Od propuštění z armády do roku 1960 byl hned několikrát zatčen za vloupání do bytů a krádeže, od soudu však pokaždé odešel s podmíněným trestem. Pomáhalo mu to, že se staral o rodinu. Jenže situace se měla brzy zhoršit.

Podivný "měřitel" Johnson

Pár let předtím, než celý Boston vyděsil tajemný škrtič, se začalo dít něco divného v okolí Cambridge, kde žila DeSalvova rodina. Asi třicetiletý muž tam klepal na dveře bytů mladých žen a dívek, a když mu otevřely, představil se jako pan "Johnson z modelingové agentury".

"Promiňte, že vyrušuji, ale dostali jsme na vás kontakt od někoho, kdo vás viděl a pomyslel si, že byste mohla být dobrá modelka. Měla byste zájem? Nebojte se, nešlo by o žádnou nahotu, jen večerní róby a plavky. Váš plat by dělal 40 dolarů za hodinu. Mohu si vás přeměřit?"

Vypadal jako milý člověk s okouzlujícím úsměvem, který řadu žen úplně odzbrojil. Jeho slova jim navíc lichotila, a tak svolily, aby si vzal svinovací metr a pořídil jejich míry - nejdříve přes prsa, potom přes boky. Neuniklo jim, že ruce neznámého lovce talentů jsou tak trochu nenechavé, ale nic horšího se nestalo. Příjemný mladík jim s úsměvem poděkoval a vytratil se.

Ženy pak čekaly, zda se jim nějaká agentura ozve, ale na to nikdy nedošlo. Některé se proto obrátily na policii. Ta zaznamenala jejich výpovědi a začala neznámému osahávači říkat "měřitel".

K průlomu v případu došlo 17. března 1961. Do jednoho z domů v Cambridge se pokoušel vloupat muž, který ke své smůle přehlédl policejní hlídku. Policisté brzy zjistili, že je to DeSalvo a že má poměrně bohatý trestní rejstřík. On sám se navíc ani nepokoušel zapírat. Doznal se nejen k pokusu o vloupání, ale když padla zmínka o "měřiteli", k překvapení policistů připustil: "To jsem já."

Na dotaz, proč to dělal, odpověděl: "Nejsem hezký ani vzdělaný, ale dokážu se vyjadřovat jako vysoce postavený. Všechny ty ženy měly školy, na jaké já se v životě nedostal, ale převezl jsem je."

Částečně se tak projevil jeden z rysů jeho povahy, který měli detektivové ještě blíže poznat: DeSalvo byl chvastoun, a ať se nacházel v jakékoli situaci, vždycky chtěl mít nad druhým navrch. 

Soudce, u nějž případ přistiženého lupiče a podvodného osahávače skončil, však přihlédl k tomu, že DeSalvo živí rodinu, a poslal ho za mříže jen na 18 měsíců. Za dobré chování byl muži trest ještě snížen, takže v dubnu 1962 byl z vězení opět venku. O dva měsíce později byla ve svém bytě ve vaně nalezena zavražděná Anna Siesersová. První oběť Bostonského škrtiče.

Škrtič začíná řádit

Pětapadesátiletá Siesersová uprchla do Spojených států se svými dětmi, synem a dcerou, na přelomu 40. a 50. let z Lotyšska a našla si malý byt na Gainsborough Street, což byla klidná staromódní ulice s cihlovými domy patřícími městu, které je rozdělilo na malé byty pronajímané právě nízkopříjmovým skupinám. Siesersová, jež se živila jako švadlena s platem 60 dolarů týdně, bydlela ve třetím patře.

Večer 14. června 1962 si udělala večeři. Pak měla právě tak čas na rychlou koupel, než ji měl vyzvednout její syn Juris, aby ji doprovodil na lotyšskou bohoslužbu. Na gramofonu si pustila desku s áriemi z oblíbené opery Tristan a Isolda a začala napouštět vodu do vany, když se ozvalo zaklepání na dveře. Byl to Bostonský škrtič…

Asi hodinu na to dorazil k bytu i Siesersové syn. Nemohl se dobouchat ani dovolat. Vylekal se, zda si jeho matka, jež v cizí zemi často podléhala depresím, něco náhodou neudělala, a dveře vyrazil. Annu Siesersovou našel v koupelně. Ležela na zemi na zádech ve svém modrém županu, ale ten nebyl zavázaný a rozhalil se, takže byla od ramen dolů nahá. Šňůru od županu, jíž měl být převázaný, měla utaženou kolem krku. Vrah, který ji uškrtil, projevil jakýsi zvrácený smysl pro humor - vražedný nástroj uvázal ženě pod bradou na mašličku, na jakou se většinou vážou čepičky malým holčičkám.

Případ začali vyšetřovat detektivové z oddělení vražd James Mellon a John Driscoll a už brzy měli zjistit, že lotyšská švadlena nezůstala jedinou obětí.

O pár týdnů později, dne 30. června, se našla druhá. Tentokrát šlo o osmašedesátiletou Ninu Nicholsovou, opět zavražděnou v jejím bytě, zhruba kolem páté odpoledne. Tentokrát to vypadalo, jakoby ji doma překvapil lupič - každá zásuvka byla otevřená a vysypaná na podlahu, ale kupodivu se ukázalo, že nic v bytě nechybí. Vrah si neodnesl ani stříbrné mince, ani peníze, ani fotoaparát nebo hodinky, které měla mrtvá žena stále na zápěstí. Buď ho někdo vyrušil, nebo loupež jen předstíral…

Také tato žena byla uškrcena a také tentokrát posloužil jako vražedný nástroj kus jejího vlastního oblečení, v tomto případě pár nylonových punčoch. Nechyběl ani groteskní způsob zavázání. Pitva prokázala, že žena byla sexuálně napadena, v její pochvě se našla krev. Policisté pochopili, že mají zřejmě co dělat se sériovým sexuálním maniakem a vrahem.

Jenže den ještě nekončil a pachatel udeřil znovu. Zhruba mezi osmou a desátou večer napadl, opět v jejím bytě, pětašedesátiletou Helen Blakeovou žijící asi dvacet kilometrů severně od Bostonu na předměstí Lynn. Ženu uškrtil jejími silonkami, přes které utáhl ještě podprsenku - a tu opět zavázal na mašli. A také ji znovu sexuálně napadl - byla nalezena nahá, ležící na posteli tváří dolů s roztaženýma nohama, a její pochva i konečník byly roztrženy. Vrah jí strhl z rukou dva prsteny s diamanty, do zamčené bedny, v níž si žena schovávala osobní věci, se ale nedostal.

A vražd stále přibývalo. Jedenadvacátého srpna našli policisté zavražděnou pětasedmdesátiletou důchodkyni Idu Irgovou, opět v jejím bytě. Zámek nenesl stopy po násilném vniknutí, takže zřejmě otevřela vrahovi sama, což bylo zvláštní, protože známí ji popisovali jako velmi plachou dámu. Všechno ostatní se podobalo předchozím případům. Opět byla uškrcena svou vlastní textilií, v tomto případě polštářovým povlakem, a vrah ji zase nechal ležet na posteli prakticky nahou, v rozervané noční košili. Její nohy byly rovněž roztažené a někdo ji také sexuálně napadl. Stejně jako ve všech předchozích případech se však ani tentokrát nenašlo žádné sperma. K vraždě došlo zřejmě o dva dny dříve.

A konečně do čtyřiadvaceti hodin od zabití Irgové zavraždil Bostonský škrtič ještě sedmašedesátiletou Jane Sullivanovou, kterou opět napadl v jejím bytě, tentokrát na Columbia Road v Dorchesteru. Také ji uškrtil jejími vlastními silonkami, také ji nejspíše sexuálně napadl. Mrtvá však byla nalezena až po deseti dnech a kvůli rozkladu jejího těla se to již nedalo zjistit. Zámek od bytu byl opět neporušený.

Boston zachvátila panika. 

Přeorientoval se na mladé

Policie rozjela masivní pátrání a současně zveřejnila varování všem osamělým ženám, aby neotvíraly neznámým mužům - stále totiž bylo záhadou, jak se pachateli podařilo pokaždé proniknout bez použití jakéhokoli násilí do bytu. 

Varování bohužel nemělo takový účinek, jaký policie očekávala. Ačkoli se bostonských žen zmocnil nevýslovný strach, vraždění pokračovalo. Oběťmi se však namísto seniorek začaly stávat mladé dívky. 

Nedošlo k tomu hned - pachatel si po vraždě Sullivanové dopřál tříměsíční pauzu, možná i kvůli policejní výzvě. V prosinci se však jeho řádění znovu rozběhlo.

Dne 5. prosince 1962 našly dvě spolubydlící ve společně sdíleném bytě zavražděnou jedenadvacetiletou Sophii Clarkovou, oblíbenou a půvabnou afroamerickou studentku Carnegieho ústavu zdravotních technologií. Mrtvá dívka ležela nahá v obývacím pokoji s široce roztaženýma nohama, uškrcená svými třemi silonovými punčochami. Poprvé se poblíž jejího těla našlo i mužské sperma.

Jak obě dívky později vypověděly, Sophie byla mimořádně opatrná a nikdy do bytu nikoho nepouštěla, dokonce i své přátele zkoušela kontrolními otázkami, než je pustila dovnitř. Přesto se vrah dostal do bytu bez použití násilí. 

Když policie vyslýchala sousedy v domě, vzpomněla si jedna žena, že deset minut před půl třetí klepal kdosi cizí i na její dveře, a prohlašoval, že ho poslal správce budovy, aby v bytech vymaloval. Když ho vpustila dovnitř, poznamenal, že v koupelně bude nutné opravit strop, a pochválil jí postavu: "Uvažovala jste někdy o modelingu?"

Tuto ženu zřejmě zachránilo to, že neznámého sice přátelsky, ale ihned upozornila, že v ložnici spí její manžel a slyšet něco takového, asi by se zlobil. Tajemný malíř pokojů se pak rychle rozloučil a odešel. Žena ho popsala jako pětadvacetiletého až třicetiletého muže průměrného vzrůstu v tmavé bundě a tmavě zelených kalhotách. 

Když policisté ověřovali její výpověď, zjistili, že správce domu do bytů nikoho neposlal. Pitva Clarkové také prokázala, že byla zavražděna právě kolem půl třetí, kdy neznámý procházel dům. Vyšetřovatelé pochopili, že zřejmě získali první popis Bostonského škrtiče.

Ten stihl do konce roku zaútočit ještě jednou, a opět si zvolil za cíl mladou ženu. V pondělí 31. prosince 1962 byla nalezena zavražděná třiadvacetiletá sekretářka Patricia Bissetová, opět uškrcená ve svém bytě, který měla pronajatý v činžovním domě. Našel ji její šéf, jemuž bylo divné, že dívka nedorazila do práce, a dostal o ní strach. Do bytu se dostal s pomocí domovníka oknem a svou podřízenou objevil v podobné pozici, v jaké se nacházely všechny předchozí oběti Bostonského škrtiče - ležící na posteli a uškrcenou několika vlastními punčochami a blůzou. Tragédií této oběti bylo ještě to, že byla čerstvě těhotná…

Vrahova brutalita se stupňovala

Několik měsíců byl opět klid, pak ale zase začalo všechno nanovo. Začátkem března 1963 byla zavražděna osmašedesátiletá Mary Brownová, dne 8. května třiadvacetiletá studentka Beverly Samansová, následovala letní pauza a poté úděsná podzimní "sezóna": v září vrah zabil v Salemu osmašedesátiletou rozvedenou Evelyn Corbinovou a v listopadu (krátce poté, co celou Amerikou otřásl atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho) třiadvacetiletou průmyslovou designérku Joann Graffovou.

Pár bydlící nad Graffovou vypověděl, že v den vraždy před půl čtvrtou odpoledne kdosi obcházel byty a klepal na ně. Když otevřeli, uviděli asi sedmadvacetiletého muže v tmavě zelených kalhotách. který se zeptal, kde mladá designérka bydlí, a vyslovil její jméno. Manželé ho odkázali o patro níž a po chvíli později slyšeli, jak se dole otevřely a zavřely dveře, takže usoudili, že ho Joann vpustila dovnitř. Pak už dívku nikdy nikdo neviděl živou.

Pachatelova brutalita se však postupně stupňovala - Samansová byla ještě před uškrcením ubodána asi dvaceti prudkými ranami nožem do prsou, Graffová byla znásilněna, přičemž policisté našli na jejích prsou i stopy po zubech.

Poslední oběť Bostonského škrtiče byla ze všech nejmladší a její vražda byla nejotřesnější. Dne 4. ledna 1964 byla nalezena v bytě, kde bydlela, teprve devatenáctiletá Mary Sullivanová, jež byla stejně jako všechny ostatní ženy uškrcena. Také v tomto případě ji našly její dvě spolubydlící, které s ní sdílely byt.

Sullivanová byla zardoušena tmavou punčochou, přes kterou vrah převázal růžový hedvábný šátek a opět ho zavázal na obrovskou mašli pod krkem. Mrtvou dívku naaranžoval na postel tak, aby seděla opřená o její pelest, vysvlečená donaha, s násadou od koštěte vraženou do pochvy. Na odhalená ňadra jí z úst odkapávala hustá tekutina připomínající sperma. Na nohách měla položenou kartičku s nápisem: "Šťastný nový rok."

O jedenáct měsíců později byl DeSalvo konečně zatčen.

Zelený muž

K DeSalvovu zadržení došlo začátkem listopadu 1964 po přepadu, který provedl 27. října. Jeho oběť měla štěstí, protože přežila. Šlo o čerstvě vdanou ženu, jež krátce po manželově odchodu do práce dřímala ve své posteli, když se v jejím pokoji najednou objevil muž a přiložil jí nůž na krk: "Ani hlesnout, nebo tě zabiju," přikázal tiše.

Kusy jejího oblečení ji přivázal k nohám postele a ústa jí ucpal spodním prádlem, ale oproti všem předchozím případům se ji nepokusil zabít ani fyzicky znásilnit. Jen se s ní nějakou dobu "mazlil", načež se omluvil a utekl.

Žena měla dost příležitostí si muže prohlédnout a na policii sestavila jeho podrobný identikit. Policisté si uvědomili, že podobného "týpka" už jednou měli v péči - vzpomněli si na "Měřitele". Přivedli DeSalva na stanici a nechali ženu, ať si ho prohlédne přes polopropustné zrcadlo. Okamžitě ho identifikovala. DeSalvův čin se však nejevil příliš vážný, takže byl propuštěn na kauci. Policie nicméně zapsala zprávu o jeho zadržení i s jeho popisem do hlášení sdíleného s ostatními jednotkami a brzy přišel dálnopis z Connecticutu: "Někoho takového hledáme. Říká se mu Zelený muž, protože nosí zelené pracovní kalhoty."

Ukázalo se, že pachatel přezdívaný Zelený muž napadl v různých městech v Connecticutu během jediného dne na ulici čtyři ženy. Policie DeSalva okamžitě znovu zatkla.

Muž nezapíral. Znovu se u něj projevil rys, jehož si vyšetřovatelé již jednou všimli: sklon k nezměrnému chvastounství. "Přepadl jsem asi 300 žen," prohlásil. "Ale to není všechno. Kdybyste znali celý můj příběh, neuvěříte mu. Jednou to vyjde všechno najevo. Uvidíte."

Skončil na psychiatrii. Policie stále pochybovala, že by právě DeSalvo byl Bostonský škrtič. Speciální vyšetřovací tým, zřízený kvůli tomuto vrahovi, rychle studoval 37 tisíc stran spisového materiálu z mnoha různých okrsků, jež se týkaly daného případu.

Podezřelý ubodán, otazníky zůstávají

DeSalvo se sice ještě na psychiatrii doznal svému spoluvězni Georgi Nassarovi, který tuto informaci předal policii, a přiznal se i v hypnóze vyvolané psychiatry, nepodařilo se ale najít fyzické důkazy, jež by tato přiznání potvrzovaly. Zkoumání pomocí DNA ještě neexistovalo, vrah při vstupu do bytů nepoužíval žádné nástroje (většinou spoléhal na fintu s údržbářem, opravářem či malířem pokojů, díky níž mu ženy otevřely samy) a jako vražedný nástroj vždy volil něco, co už bylo v bytě.

Nakonec tak došlo k tomu, že byl souzen pouze za znásilňování a přepadání na ulici, nikoli za řádění Bostonského škrtiče. I to stačilo na to, aby byl v roce 1967 odsouzen na doživotí, případ škrtiče však vlastně nebyl uspokojivě vyřešen. 

Krátce po svém odsouzení DeSalvo uprchl ještě s dalšími dvěma muži z psychiatrického oddělení nemocnice, kde byl držen, po třech dnech se ale sám přihlásil. Poté byl převezen do věznice s nejvyšší ostrahou, kde později odvolal veškerá přiznání, v nichž se doznával k vraždám,

Dne 25. listopadu 1973 byl nalezen ubodán na vězeňské ošetřovně. Hlavním podezřelým z jeho vraždy se stal odsouzený gangster, který tam ležel s ním, ale porota se neshodla jednomyslně na vině. Zdálo se, že DeSalvo si odnesl tajemství Bostonského škrtiče s sebou do hrobu.

Nové světlo do případu vnesl až rok 2013, kdy byly exhumovány jeho ostatky a vědci porovnali jeho DNA s tekutinou, která vytékala z úst zavražděné Mary Sullivanové. Tato zkouška prokázala, že šlo opravdu o DeSalvovo semeno. 

V případu však nadále zůstalo hodně kontroverzí. Přestože DeSalvo s největší možnou pravděpodobností spáchal Sullivanové vraždu, hodně odborníků nadále pochybuje o tom, že má na svědomí všechny vraždy připisované Bostonskému škrtiči.

Jedním z podezřelých zůstává i Nassar (rovněž doživotně odsouzený za vražedné přepadení benzínové pumpy), jemuž se prý DeSalvo doznal na psychiatrii a jenž toto doznání postoupil policii. Sám Nassar byl totiž psychopatický zabiják a hodně lidí vidělo jako Bostonského škrtiče spíše jeho. Spekulovali proto, že mezi oběma muži došlo k dohodě: DeSalvo v té době už věděl, že za činy "Zeleného muže" stráví zbytek svého života ve vězení, a tak Nassarovi nabídl, že na sebe vezme i řádění Bostonského škrtiče, aby ten získal odměnu za to, že z něj vymámil přiznání, a rozdělil se o ni s DeSalvovou rodinou. 

Pokud by tomu tak bylo, plán jim nevyšel, za mřížemi skončili do konce života oba. Motiv s Nassarovou spoluvinou se stal námětem dalšího snímku o Bostonském škrtiči, natočeného v roce 2008, celou pravdu o případu se však asi již nikdy nedozvíme.