Kliknutím zvětšíteKdo byl Hernando de Soto? Narodil se v roce 1486 nebo 1496 ve Španělsku ve šlechtické, ale chudé rodině. Vychovali ho na rodinném panství a za pomoci bohatého a mocného mecenáše Pedra Ariase Dávily (častěji uváděného jako Pedradrias Dávila) vystudoval univerzitu v Salamance. Jeho rodina z něj chtěla mít právníka, jenže mladého muže místo toho zlákaly tehdejší objevitelské výpravy do „Západní Indie“, za niž byl považován americký kontinent, a zatoužil se jich zúčastnit.
V roce 1514 se proto připojil k první velké španělské Dávilově výpravě do oblasti Dariénu, tedy širokého pásu tropických deštných pralesů mezi dnešní Kolumbií a Panamou. Coby vynikající jezdec byl de Soto jmenován kapitánem jízdního průzkumného oddílu, v jehož čele projel rozsáhlým teritoriem. Po cestě praktikoval směnný obchod s domorodci a díky své vychytralosti nashromáždil značné jmění.
Jeho úspěchy vedly k tomu, že se na americkém kontinentu stal žádaným průvodcem a jako takový se účastnil dalších a dalších objevitelských cest. V roce 1520 doprovázel výpravu Gaspara de Espinosy do Veraguy a v roce 1524 pomohl Francisku Hernándezovi de Córdobovi dobýt Nikaraguu. V ní pak získal veřejný úřad, jenž mu dopomohl k velkému majetku. K tomu bohatl také z obchodu s otroky.
Krvavá hostina
Kolem roku 1530 byl už Hernando de Soto v Nikaragui jedním z nejbohatších mužů vůbec a jeho schopnosti zaujaly dalšího průzkumníka Franciska Pizarra, jemuž de Soto prodával lodě.
Pizarro zrovna plánoval cestu do tajemné oblasti, o níž šly zvěsti, že přímo oplývá zlatem. Bylo to rozsáhlé pásmo na pobřeží Tichého oceánu, na němž se rozkládala v té době vůbec největší indiánská říše amerického kontinentu – impozantní říše Inků.
Soto padl Pizarrovi do oka hned ze dvou důvodů: oceňoval na něm jeho mimořádné schopnosti průzkumníka a líbilo se mu i to, že v kontaktu s Indiány uměl být španělský šlechtic výjimečně bezskrupulózní. Obě tyto „přednosti“ vedly k tomu, že Hernanda jmenoval druhým hlavním velitelem své výpravy.
Vládcem říše Inků byl v té době Atahualpa, „poslední Inka“ (inčtí králové používali pouze tento titul, tedy Inka, a žádným dalším majestátem už jej nedoplňovali). Ten v té době pobýval ve města Cajamarca a byl ochoten se s nově příchozími setkat při slavnostní hostině.
Toto setkání na náměstí Cajamarky s ním domluvil údajně právě Soto. Když k němu ale mělo dojít, proměnili Španělé přátelskou schůzku na nečekaný vojenský přepad a hostina se změnila v krvavý masakr. Soto při něm vedl jednu ze tří jezdeckých kavalerií, jež dostala za úkol vyplenit tábor Inkových mužů. Toho se také úspěšně zhostila, zatímco Pizarro se svými vojáky povraždil Inkův doprovod a samotného Atahualpu zajal.
„Pizarro poslal Hernanda jako vyslance a pozval Atahualpu do Cajamarky na hostinu na počest Atahualpova nástupu na trůn. Ačkoli měl incký panovník s sebou v horách téměř 80 tisíc vojáků, souhlasil s tím, že se zúčastní hostiny pouze s pěti tisíci neozbrojených mužů. Setkal se s ním mnich cestující s Pizarrem Vicente de Valverde. Zatímco Pizarrovi muži čekali, Valverde naléhal na Atahualpu, aby přestoupil na křesťanství a přijal Karla V. (španělského krále, pozn. red.) za svého panovníka. Atahualpa rozzlobeně odmítl, což přimělo Valverdeho dát Pizarrovi znamení, aby zahájil palbu,“ popisuje tuto událost web History.
Několik dalších pramenů popisuje setkání tak, že Atahualpa se nechal k Valverdemu a Pizarrovi donést na nosítkách, která měli na ramenou jeho strážci, a když k němu Valverde vztáhl paže s Biblí a vyzval ho ke křestu, vyrazil mu pohněvaně knihu z rukou. Pizarro se jej následně pokusil z nosítek shodit, což vzali okolostojící španělští vojáci jako signál k útoku a spustili do natěsnaných Inků palbu z karabin.
„Panikařící inčtí vojáci byli pro Španěly snadnou kořistí. Pobít pět tisíc Inků jim trvalo pouhou hodinu. Jediné zranění na španělské straně utrpěl sám Pizarro, a sice řeznou ránu na ruce, když chránil Atahualpu před smrtí,“ dodává History.
Naplň místnost zlatem a budeš žít
Španělský konkvistador nebránil Atahualpův život ze soucitu, ale ze ziskuchtivosti. Potřeboval panovníka udržet naživu, aby z něj dostal všechno zlato říše Inků.
Takže následovala scéna, která vstoupila do mnoha legend a stala se snad nejznámějším symbolem věrolomnosti konkvistadorů vůči indiánskému obyvatelstvu. Atahualpa nabídl Pizarrovi, že pokud ho propustí, naplní Inkové největší sál ve městě až po strop jednou zlatem a podruhé stříbrem. Španěl souhlasil a Inkové tento úkol během několika měsíců opravdu splnili. Atahualpa svobodu ale stejně nedostal a Pizarro ho nechal popravit.
„Po obdržení výkupného obvinil Pizarro Atahualpu z podněcování povstání. Incký panovník měl pro něj po jistou dobu význam v tom, že uklidňoval Inky, zatímco si Pizarro upevňoval svou moc, a tuto jeho roli už považoval za odehranou. Atahualpa tak měl být upálen na hranici – Španělé věřili, že je to vhodná smrt pro pohana – ale na poslední chvíli mu Valverde přislíbil milosrdnější smrt, pokud konvertuje,“ uvádí web History.
Protože smrt upálením byla pro Inku nanejvýš potupná (Indiáni věřili, že tělo musí po smrti zůstat vcelku, aby se duše dostala do nebe) podrobil se a nechal se pokřtít na Franciska, aby směl odejít ze světa jiným způsobem. Toto přání mu Španělé splnili: dne 29. srpna 1533 ho popravili garotou, tedy uškrcením u popravčího kůlu. Jeho tělo pak křesťansky pohřbili.
Je možné, že aspoň tehdy de Soto pocítil výčitky svědomí, protože se s inckým panovníkem v jeho vězení sblížil a údajně ho naučil i hrát šachy. „Stal se prvním Evropanem, který s Inkou navázal kontakt, a po jeho zajetí patřil k lidem, kteří byli Atahualpovi mezi Španěly nejbližší,“ píše web History.
U panovníkovy popravy španělský dobrodruh nijak neasistoval, protože ho Pizarro poslal v čele 200 vojáků pátrat po incké armádě, o níž se rozneslo, že postupuje na Cajamarku. Když se de Soto vrátil se zprávou, že na žádnou armádu nenarazil, byl už Inka po smrti.
Následovalo španělské tažení proti inckému hlavnímu městu Cuzco („Pupek světa“) v němž se Hernando opět osvědčil, protože jako velitel předsunutého čtyřicetičlenného jízdního oddílu objevil silnici vedoucí do města, a ještě než dorazil zbytek výpravy, svedl před jeho branami tvrdou bitvu s inckými bojovníky, které otočil na ústup. Španělé poté Cuzco vyplenili, čímž získali další velké množství zlata i stříbra. Vydatný podíl připadl také de Sotovi.
Jeho tělo odplavila Mississippi, kterou objevil
V roce 1536 se de Soto, doslova obtěžkaný bohatstvím, vrátil do Španělska, kde byl za své úspěchy oceněn mnoha řády a získal právo „dobýt Floridu“. O tři roky později se rozhodl toto právo zužitkovat.
Koncem května 1539 se vylodil na pobřeží dnešních Spojených států v čele rozsáhlého kontingentu čítajícího 600 vojáků, 200 koní, smečku loveckých psů bloodhoundů, služebnictvo a štáb.
Tato početná armáda přešla Floridu, Georgii, Jižní Karolínu a Apalačské pohoří, načež zamířila do Alabamy. Také na této cestě de Soto zotročoval domorodce, s nimiž se setkal, tedy zejména bojovníky indiánských kmenů.
To se mu nevyplatilo v říjnu 1540, když jeho muže napadlo v opevněném městě Mabila několik spojených indiánských kmenů, jež se dokázaly sjednotit ve společném boji proti Španělům. Tato indiánská armáda zabila dvacet Sotových mužů a několik set Španělů zranila. Přepadu navíc využili Indiáni ve španělských službách k tomu, aby od svých nových pánů utekli i se zásobami.
De Soto měl ještě možnost otočit se a táhnout na jih k pobřeží Mexického zálivu, kde na něj čekaly jeho lodě, ale na to byl příliš tvrdohlavý. Nařídil proto cestu na severozápad v naději, že dříve či později narazí na nové bohatství. V květnu 1541 jeho výprava překročila řeku Mississippi, pravděpodobně jako první Evropané v dějinách. Přes Arkansas pak pokračovala dál až k hornímu toku White River v Oklahomě, ale protože žádné bohatství nenašla, obrátila se zpět.
De Soto se po této cestě nakazil zimnicí. Té pak před 480 lety, dne 21. května 1542, na opětovně dosaženém břehu Mississippi podlehl. Jeho muži pohřbili jeho tělo tím, že je vhodili do řeky, aby se o jeho smrti nedozvěděli místní domorodci. Přestali by ho tak totiž považovat za Boha, za kterého jej přes všechnu jeho krutost stále měli.
57
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
