Sto padesát let uplynulo od povstání pařížských komunardů, jež představovalo první experiment s násilným uchopením moci lidovými masami. Tento experiment značně ovlivnil Karla Marxe při formulování jeho myšlenek o rozbití stávajícího státního uspořádání a nastolení diktatury proletariátu a měl také zásadní dopad na revoluční dělnické hnutí první poloviny 20. století. 

Po porážce ve válce přišlo povstání

Povstání Komuny vypuklo v důsledku prusko-francouzské války z roku 1870, v níž se tzv. Druhé Francouzské císařství střetlo s německými státy sdruženými v Severoněmeckém spolku pod vedením Bismarckova Pruska. Válka skončila francouzskou porážkou, vedla ale také k strašnému utrpení pařížského lidu, protože francouzskou metropoli oblehli Prusové. Ve snaze chránit své město i holé životy vytvořili civilní obyvatelé Paříže ozbrojenou Národní gardu, která odrážela pruské útoky a nesla hlavní tíhu boje o Paříž.

Po francouzské porážce se tato garda stala trnem v oku vládě Třetí Francouzské republiky, jež vyrostla na troskách Druhého císařství. Regulérní francouzská armáda totiž byla na základě kapitulačních podmínek při sjednávání příměří s Prusy v lednu 1871 odzbrojena, ale Národní garda nikoli. Její zradikalizovaní příslušníci tak začali představovat hrozbu pro nový vládní režim. 

Nová francouzská vláda pod vedením premiéra Adolpha Trierse se proto rozhodla Národní gardu odzbrojit a její vojáci se dne 18. března 1871 pokusili odvézt z Paříže gardová děla. Byla to bohužel roznětka, která zažehla povstání. Pařížané si svá děla nedali vzít, dvojici francouzských vládních generálů na místě zastřelili a vyhlásili ve městě obnovenou Pařížskou komunu (původní komuna držela moc v Paříži v době Velké francouzské revoluce mezi lety 1792 a 1795).

Thiers se v návaznosti na toto dění vzdálil raději do Versailles, ale moc jeho nové vlády Komuna nijak významně nenarušila - měla totiž ohlas jen v několika větších městech (například v Lyonu nebo v Marseille), ale francouzský venkov na ni nereagoval a armáda zůstala věrná Thiersově vládě.

Začátkem dubna 1871 se komunardi pokusili dobýt Versailles nenadálým výpadem, jejich útok však ztroskotal. Thiersovy jednotky, jejichž příslušníci si říkali "versailleští", výpad odrazily a zajatce začaly na místě popravovat. Paříž se brzy na to ocitla ve dvojím obležení - na její západní straně se připravovaly k útoku vládní síly, na východě stále ještě zůstávali Prusové. Toto obležení vedlo k odříznutí města od zbytku země i od většího zásobování.

Krvavý týden s tisícovkami mrtvých

V neděli 21. května 1871 odpoledne, právě před 150 lety, pak zahájili versailleští pod velením maršála Patrice de Mac Mahona útok na Paříž a přes bránu Point du Jour se probili do města. Komunardi nebyli schopni jejich postup zastavit, protože Rada Komuny neposlala obráncům brány žádné posily. Vládní vojáci díky tomu brzy postoupili do ulic 16. pařížského obvodu a ovládli strategické území kolem železnice Petite Ceinture.

O den později se už bojovalo téměř ve všech pařížských čtvrtích. Versailleští ovládli tři městské brány a začali ostřelovat centrum dělostřelectvem. Komuna vyhlásila ve městě všeobecnou mobilizaci a v řadě ulic vyrostly barikády, jenže neměly žádné centrální velení. Francouzské vládní jednotky navíc posílili Prusové, kteří získali od versailleských souhlas k překročení neutrální zóny severně od města a k útoku na komunardy. 

V úterý 23. května padl Montmartre, po němž následovala masová poprava bezmála 50 namátkově vybraných komunardů (42 mužů, tří žen a čtyř dětí), zastřelených v ulici Rue des Rosiers. Další a ještě surovější masakry na sebe nedaly dlouho čekat - o den později zavraždili vojáci v improvizovaném lazaretu Saint-Sulpice na 80 zraněných komunardů i lékaře, který je ošetřoval, a po dobytí Latinské čtvrti postříleli kolem 700 jejích obránců.

Ani komunardi si ale nebrali při nakládání se zajatci či s rukojmími žádné servítky: ve věznici Roquette zastřelili ve středu 24. května pařížského arcibiskupa Georgese Darboye a pět dalších rukojmí, o den později povraždili 14 zajatých lidí z dominikánského kláštera. Důvodem bylo mimo jiné to, že jedním z kulturních postojů, který všechny pařížské radikály spojoval, byl jejich intenzivní antiklerikalismus.

Arcibiskupa mohlo zachránit snad jen propuštění známého bývalého revolucionáře Louise Augusta Blanquiho, kterého Thiersova vláda zadržovala a jehož chtěli komunardi vyměnit za zajatce držené ve vězení Roquette. Thiers však viděl v Blanquim potenciálního vůdce Komuny a jakýkoli výměnný obchod odmítl. Následovalo tak další strašné krveprolití: v pátek 26. května postříleli komunardi ve věznici na 50 zajatců. 

V tu dobu už na řadě míst Paříže planuly obrovské požáry, které zpustošily řadu pařížských památek včetně Tulerijského paláce, tedy původního královského paláce nacházejícího se asi půl kilometru od Louvru. V důsledku vypálení a totálního zničení musel být po porážce povstání stržen.

V sobotu 27. května probíhaly boje na slavném pařížském hřbitově Père-Lachaise, jež zakončila další masová vražda: u zdi hřbitova bylo zastřeleno 147 komunardů. Tato poprava se stala symbolem konce Komuny - po porážce komunardů v Père-Lachaise ovládly město opět vládní síly. 

Represe tím však teprve začaly – tisíce osob spojených s Komunou byly zatčeny a popraveny nebo deportovány na Novou Kaledonii. O celkovém počtu obětí se dodnes diskutuje. Nejvyšší odhady hovoří až o 30 tisících popravených nebo zabitých komunardů, podle závěrů výzkumu britského historika Roberta Tombse z roku 2011 však je pravděpodobnější, že v bojích a při popravách zahynulo šest tisíc až 7,5 tisíce komunardů. Na straně versailleských padlo nebo bylo popraveno zhruba necelých tisíc vojáků, dalších více než šest tisíc bylo zraněno.

Komuna inspirovala další

Byl to však paradoxně právě krach povstání, který se postaral o jeho legendu a slávu. "Většina revolučních režimů, které uspějí, skončí zklamáním. Tohle bylo revoluční hnutí, které neuspělo a ani se neudrželo moc dlouho. Ale právě proto si do něj lidé mohli promítat všechny své představy o tom, kolik dobrého by mohlo přinést, kdyby bylo bývalo úspěšné. Stalo se tedy ikonou feminismu, sekularismu i lidové demokracie," řekl před časem v rozhovoru pro BBC historik Tombs. 

Tato romantická vize Komuny tak ovlivňovala řadu radikálů po celá desetiletí. A inspirovala i "duchovní otce" dělnického hnutí 20. stletí Karla Marxe a Bedřicha Engelse, kteří na jejím základě přepracovali zčásti svůj Komunistický manifest a došli k závěru, že k úspěchu revoluce je třeba předem podkopat loajalitu ozbrojené vládní moci a zástupců státního zřízení. 

Z neúspěchu Komuny se učil také vůdce ruské revoluce Vladimír Iljič Lenin, jenž viděl její neúspěch v tom, že komunardi byli podle něj "zbytečně velkorysí" a nezničili hned své třídní nepřátele. "Kdyby Komuna hned na počátku rozhodně udeřila na Versailles, tak by v tomto dnu vyhrála," prohlásil Lenin v roce 1908. Když potom dostal svou šanci v roce 1917, zachoval se podle toho - s útokem neváhal a při následném teroru neprojevil ani žádnou "zbytečnou velkorysost". Zasloužil se tak o nástup jednoho z nejkrutějších režimů lidských dějin.