Kliknutím zvětšíteČtrnáctého února 1942 vydalo britské Královské letectvo (RAF) směrnici o plošném bombardování, která povolovala britským bombardovacím svazům zaměřovat civilní oblasti v Německu. První akcí, jež měla tuto směrnici převést do praxe, se stalo bombardování Lübecku, k němuž došlo právě před 80 lety, v noci ze soboty 28. na neděli 29. března 1942.
Za svitu úplňku
Lübeck, hanzovní město a významné německé kulturní centrum na pobřeží Baltského moře, byl vybrán proto, že se dal za svitu úplňku, jenž byl předpokládán pro zmíněnou noc, na baltském pobřeží snadno najít, a jeho starobylé hustě zastavěné centrum s úzkými uličkami se dalo snadno zažehnout zápalnými bombami.
Ačkoli ležel již mimo nejúčinnější dosah britského radionavigačního systému Gee, mohla tato technologie stále ještě navést bombardéry do správné oblasti, kde se jejich navigátoři mohli za jasné měsíční noci orientovat podle lesknoucí se hladiny mořského zálivu, řek Wakenitz a Trave a lübeckého ramene řeky Labe, protože měsíční svit odrážela voda.
Na město zaútočilo celkem 234 britských bombardérů typů Wellington, Stirling, Hampden a Manchester. I když to nebylo poprvé, co letectvo použilo taktiku bombardovacích vln, za revoluční se považovalo zejména plné využití krátkého času, jež bombardéry na svržení svého smrtonosného nákladu měly: všech 234 letadel muselo ve třech vlnách přelétnout Lübeck za méně než dvě hodiny.
Během této doby vysypaly na město asi 400 tun bomb včetně 25 tisíc zápalných bomb a velkého množství zhruba dvoutunových bomb zvaných „blockbuster“, tedy navržených k boření celých domovních bloků. Stržení obvodových zdí mělo navíc přispět k většímu šíření požárů ze zápalných bomb, protože plameny se mohly snadno zmocnit zranitelného interiéru.
Dvouhodinová zkáza z nebe
Přestože šlo o přístavní město s několika loděnicemi, byl Lübeck především kulturní centrum, a jako takový byl jen slabě bráněn. Tato nedostatečná obrana Lübecku zlákala některé britské posádky k hloubkovému náletu, takže namísto obvyklé výšky tří tisíc metrů svrhly své bomby z pouhých 600 metrů, což jim umožnilo přesněji se zaměřit na městské centrum. První vlna dorazila nad město v sobotu ve 23:18, celý nálet skončil v neděli ve 2:58. Úspěšné zásahy ohlásilo 191 posádek.
Těžké bomby prorazily střechy budov a pobořily zdi, zápalné následně podpálily vnitřky domů. To přineslo úplnou zkázu více než 1400 domům v Lübecku (činících zhruba sedm procent městské zástavby) a dalších 2180 budov (něco přes 10 procent) bylo vážně poškozeno. Něco přes 9100 budov bylo poškozeno lehce.
„Domy v tom městě připomínaly spíše krabičky zápalek než lidská obydlí,“ uvedl britský letecký maršál Arthur Harris, který naplánoval a řídil nálet. Lübeck si zvolil k útoku právě proto, že úzké uličky historického centra města umožňovaly snadné šíření požáru, a tak znásobení rozsahu škod při relativně malém riziku pro bombardovací posádky.
„Nebyl to životně důležitý cíl, ale zdálo se mi lepší zničit průmyslové město střední důležitosti, než selhat při zničení velkého průmyslového města,“ komentoval to podle britského webu Military Histories později Harris.
Britská letadla vybombardovala formou kobercového náletu asi 300 metrů široký pruh v historickém centru, zasahující lübeckou katedrálu, kostely sv. Petra a sv. marie a starou lübeckou radnici. Vážně poškozeny byly také domy na západním předměstí a další domy na severu města. Podle německé policie zahynulo při náletu 301 lübeckých občanů a 783 lidí bylo zraněno. Tři lidé, kteří měli být v době náletu ve městě, se už nikdy nenašli. Bez střechy nad hlavou zůstalo více než 15 tisíc lidí.
Posádka skončila v zajetí
Samo britské letectvo ztratilo při útoku dvanáct letadel: sedm Wellingtonů, tři Stirlingy, jeden Manchester a jeden Hampden.
Jedním ze ztracených strojů byl také Wellington Z1203 ze 142. letky, jenž se zřítil na louky poblíž nizozemského města Mijdrecht. Příběh jeho posádky bohužel ilustruje těžký úděl spojeneckých letců, sestřelených či donucených vyskočit nad Němci okupovaným územím.
Letoun se při zpáteční cestě dostal nad Severním mořem do problémů kvůli závadě palivového potrubí. Je možné, že tuto závadu způsobil protiletecký flak na Lübeckem, ale není to potvrzeno. Posádka v každém případě pochopila, že až do Británie už se strojem nedoletí, a rozhodla se s ním vrátit nad pevninu a vyskočit.
Tento plán zrealizovala nad severním Nizozemskem. Jako první vyskočil seržant Pettitt, který dopadl na zem v Nieuw Vennep. Po dopadu byl bohužel zadržen místní policií, od níž si ho o den později převzali němečtí vojáci.
Seržanti Tidder a Wadsworth vyskočili o něco později a jejich padáky se snesly do Kudelstaartu. Místní obyvatelé je však bohužel vydali policii, protože se obávali vysokých trestů, vyhlášených Němci za pomoc při ukrývání spojeneckých letců. Podobně se vedlo i dalším dvěma členům posádky Houghtonovi a Harrittovi, zajatým u Kwakelu.
Jako poslední vyskočil kanadský velitel posádky Hall, který dopadl u Thamerpolderu v Uithoornu. Ukryl padák a pokusil se najít pomoc v nedaleké zemědělské usedlosti. Sedlák ho pustil dovnitř, ale nevěděl, co si s kanadským pilotem počít.
O něco později se na statku objevil místní policista, který si přišel pro mléko, a všiml si letce. Po krátké poradě došla trojice k závěru, že bude pro všechny nejlepší, když se Hall vzdá Němcům. Policista ho vzal proto s sebou na policejní stanici, kde si pilota opět převzali němečtí vojáci.
Neřízené letadlo se nakonec zřítilo do pole, odkud jeho trosky později odklidili místní sedláci ve spolupráci s německými okupanty.
Demoralizace protivníka
Podle knihy Mezi mrtvými městy britského spisovatele Anthonyho Clifforda Graylinga bylo cílem náletu (i směrnice, jež ho umožňovala) podkopat „morálku nepřátelského civilního obyvatelstva“. Lübeck si RAF vybrala proto, že jeho středověké jádro s mnoha hrázděnými domy slibovalo vysokou účinnost zápalných bomb, s nimiž byl britský štáb dychtiv experimentovat.
Velení Královského letectva dobře vědělo, co dokáže vysoký podíl zápalných bomb při náletu způsobit, protože je o tom přesvědčila německá Luftwaffe během bitvy o Británii, například při barbarském zničení britského města Coventry v listopadu 1940.
O tom, že nálet měl na morálku německého civilního obyvatelstva opravdu dopad, svědčí zápis, který do svého deníku udělal 4. dubna 1942 německý ministr propagandy Joseph Goebbels: „Škody jsou opravdu obrovské, ukázali mi týdeník o této zkáze. Je to hrozné. Člověk si dokáže dobře představit, jak takové bombardování ovlivňuje obyvatelstvo.“
Aby náladu německého obyvatelstva znovu zvednul, nařídil německý vůdce Adolf Hitler 14. dubna 1942 takzvané „teroristické útoky odvetné povahy, kde se dal očekávat největší možný dopad na civilní obyvatelstvo“.
Ve stejném typu útoků však pokračovalo také britské letectvo, které mezi 24. a 27. dubnem 1942 provedlo několik takových náletů proti Rostocku.
Další osud Lübecku ve válce
Zajímavé je, že proti Lübecku se již podobný útok nikdy nekonal. Zasloužila se o to dohoda, kterou zprostředkoval švýcarský diplomat a prezident Mezinárodního výboru Červeného kříže Carl Jacob Burckhardt.
Podle ní se stal z Lübecku chráněný městský přístav, kam byly loděmi pod švédskou vlajkou přiváženy z Göteborgu zásoby potravin pro spojenecké válečné zajatce. Z přístavu je pak pod dohledem švédského Červeného kříže a jeho viceprezidenta, švédského diplomata Folkeho Bernadotteho rozvážely nákladní auta do zajateckých táborů.
Lübeck se pak zapsal do historie druhé světové války ještě jednou. Na jaře 1945 se právě v tomto městě sešel Bernadotte v Lübecku s Heinrichem Himmlerem, který nabídl spojencům kapitulaci pod podmínkou pokračování společného boje proti Sovětům. Bernadotte postoupil tuto nabídku jak britskému premiérovi Winstonu Churchillovi, tak novému americkému prezidentovi Harrymu Trumanovi, oba ji však okamžitě odmítli.
57
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
