Musela začít válka, aby světu došlo, co se děje na Ukrajině a s jakým šílencem (Putinem) máme co do činění?
Zní to hrozně, ale asi ano. Taky si uvědomuji, že mohl Západ udělat víc. Ale v tuhle tragickou chvíli bych si už nesypala popel na hlavu a řešila aktuální situaci. Upřímně - ani řadě Ukrajinců nedocházelo, že musí nastat něco fatálního, aby začali fungovat.

Přestože válka - po pravdě řečeno – trvá de facto od roku 2014…
Právě. Osm let války na Ukrajině se týkalo zhruba pětadvaceti procent lidí, zbytek s ní nijak nepřišel do styku. Nebojovali, nemuseli se bránit, utíkat, bát o své rodiny. Teď se válka dotýká všech a všichni ji řeší. Dokud zkrátka válka nezabuší na vaše dveře, tak to máte tendenci zlehčovat.

Že se Rusko na Ukrajinu chystá, bylo jasné už po obsazení Krymu. Proč podle vás zaútočil Putin právě teď?
Jednou z teorií je, že jim docházel čas. Za těch osm let války Ukrajina výrazně pokročila. Včetně kvality vojenského vybavení. Navíc si vláda uvědomila, že válka je hybridní a že je třeba bránit nejen prostor fyzický, ale i informační a kulturní. Do roku 2014 byla Ukrajina zapleněná ruskou kulturou, jejím jazykem i informacemi všeho druhu. Což dávalo Rusům obrovské možnosti. Ten, kdo drží v šachu hlavy a duše, drží i území. Od roku 2014 se začala na Ukrajině dělat řada změn – ve všech oblastech, o nichž jsem mluvila. Za osm let zdokonalila výrazně i svou armádu, technicky se dostala mnohem dál než předtím, také do ní výrazně více investovala.

Zelenskyj byl po svém zvolení před pár lety kritizován jako bavič, který na svůj post nemá. V nastalé krizi ale asi leckoho překvapil?
Překvapil všechny své kritiky, ano. On nikdy nebyl diplomat ani politik. V roce 2016, kdy nastoupil do funkce prezidenta, bylo třeba hlavně vyjednávat podporu pro zemi. A na to se moc nehodil. Panovaly obavy, že pokud dojde k nějaké kolizi, nebude snadné předvídat, jak se zachová, byl dost temperamentní. Nikdo netušil, co udělá, jestli oznámí „Kapituluju.“ nebo „Jdu do boje.“. A vidíte, nakonec právě ta jeho živelnost pomohla a pomáhá. Jeho odpověď Západu – potřebujeme pomoc a munici! To byl potřebný dramatický apel, na jaký svět slyšel.

Jak reagují na válku lidé mimo armádu, běžní občané?
To bych právě ráda zdůraznila. Hrdina není jen Zelenskyj. Já jako ukrajinistka a lingvistka to vidím ve svém prostoru. Do teritoriální obrany se zapojili i lidé humanitně vzdělaní, u nichž se neočekává, že vezmou pušku a vrhnou se do boje. Nejsou to zkušení, protřelí kluci, jsou to novináři, politologové, umělci… Nikdo to po nich nežádá, ale oni ženy odeslali do bezpečných míst a brání Ukrajinu. Jsou mezi nimi přední sólista baletu Ukrajiny, zpěváci, bavič Sergej Prytula, dokonce proděkan právnické fakulty, který už bojoval v obraně před několika lety. Tohle všechno jsou hrdinové.

Je ještě v provozu speciální vězení, takzvaná Izolace?
Ano. Ale to je na okupovaném území, v Doněcku, blízko centra. Je to fabrika izolačních materiálů, ze které si proruští ozbrojenci udělali v roce 2014 nelegální věznici, kde bylo možné všechno. Mohli znásilňovat, pouštět do lidí elektrický proud, různě vás mučit. V celách byly reproduktory a mikrofony, takže muži museli poslouchat, co dělají s jejich ženami za zdí.

Koncentrační tábor…
Ano, doslova. Svědkové, kteří z ní vyšli, mají doživotní psychické problémy. Jediné, co si přáli, bylo dostat se do normálního vězení. Protože tady – na rozdíl od běžného vězení - neplatila žádná pravidla.

Koho tam zavírali?
Každého z civilních obyvatel, kdo řekl něco proti Rusku nebo naopak hájil Ukrajinu. Kohokoli, kdo byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Vyřádili se na něm, rozkřiklo se to a další lidé si případný odboj radši odpustili. Systém fungoval tak, že najímali jako dozorce psychopaty, kteří se neštítili žádných forem mučení, načež přišel „dobrý ruský voják“ a situaci zklidnil. Zrůdný psychologický systém.

Ještě věznice funguje?
Ano, ale už to jde naštěstí víc do ztracena. Věznici řídil psychopat - který se mimochodem před časem stal taky jejím vězněm, protože už to skutečně přeháněl. A i na Rusy toho bylo moc.

První bombardování vás zastihlo shodou okolností zrovna v Kyjevě, kde jste byla pracovně. Letiště už bylo zavřené, jeli jste autem. Byla tahle nezvyklá cesta domů pro vás něčím přínosná?
Vybavuji si, že mě dojala ta kuráž obyčejných lidí. Vím za ta léta, co Ukrajinu navštěvuji, jak jsou místní odvážní. Že šli už v roce 2014 při prvních bojích skoro bez oděvu, výzbroje a dobrých bot na frontu. Ale když jsem se dívala z okna auta na silnici, všímala jsem si, že většinu vozů, které mířily z Kyjeva na západ, řídily ženy. Na hranicích už byly z devadesáti procent jen mladé ženy a děti, a navzdory dramatické situaci nedocházelo k žádným hysteriím.

Muži zůstávali?
Ano, nebo se po odvezení rodiny k hranicím vraceli. Nebyl tam jediný mladík, teenager, který by se snažil dostat s nimi do bezpečí. Naopak silnicí zpět, která byla skoro prázdná, jela auta s muži, kteří se vydávali do ostřelovaných oblastí a ostrých bojů. Dojala mě jejich disciplína, odvaha a rozhodnost. Že ví, co mají dělat, když přijde krize a umí se sami zorganizovat. Tahle auta vyjížděla v době, kdy ještě nevyšel výnos o mobilizaci. Mohli se všichni vydat ven, odjet. Ale neudělali to. Samozřejmě bychom našli procenta těch, kteří se vyhnou boji. Ale to je normální, ne každý má žaludek a osobní psychickou výbavu na boj. Tak je to všude.

Bála jste se?
Ne. Nad námi nic tehdy nelítalo. Provázelo nás jen dunění v dálce. Ten den se ještě nemířilo na civilní cíle, to přišlo až po našem návratu do Prahy. Ale vzpomínám si, že jsem se cítila strašně rozpolceně. Bylo mi nanic z toho, že odjíždíme a necháváme naše ukrajinské přátele a všechny další obyvatele za sebou. Mám doma tři děti, věděla jsem, že musím zpátky. Ale pocit to byl hrozný. Uklidnilo mě jen to, že víc práce pro ně můžu udělat tady - tak, jako jsem to dělala i dřív.

Jak se k utíkajícím Ukrajincům stavěli lidé v Rumunsku a dalších zemích, které jste míjeli?
Rumunsko nás dojalo. Jakmile jsme překročili jejich hranice, stáli u silnice obyčejní Rumuni a projevovali obrovskou účast. Nabízeli jídlo, pití, deky, léky, ubytování, dětem hračky. Bylo vidět, že to není žádná organizovaná akce, ale že přišli nebo přijeli z vedlejšího městečka sami a cítí účast. Nabízeli odvoz, vyptávali se, usmívali na děti. 

To musely být emotivní okamžiky.
Ano. Ukrajinci z toho byli zaskočení, měli základní zásoby sebou a bylo vidět, že takový lidský zájem nečekali. Zjevně nejsou zvyklí cokoli přijímat. Jeden taxikář, se kterým jsme mluvili, nám řekl, že to považoval za svou povinnost. A že je tu dnes a bude i zítra i další dny, dokud bude potřeba a dokud bude moci. A ještě dodal krásnou větu: Rumunsko mělo v minulosti s Ukrajinou velkou řadu problémů. Ale teď je to jiné. Situace se změnila. A já chci pomáhat.

Podílíte se v Česku mimo jiné i na Týdnu ukrajinského filmu. V jaké kondici teď podle vás je?
Ve velmi dobré. Dlouhý čas byl ukrajinský film pod ruskou kuratelou, respektive přednost dostávaly snímky ruské, a to včetně grantů. V letech 2015 a 2017 stoupl rozpočet ukrajinského filmového průmyslu, navýšily se státní dotace a začaly se objevovat filmy, jejichž tvůrci nabízejí podnětná témata a rozmanité žánry. Kromě filmu Kmen, který vyhrál před osmi lety v Cannes cenu kritiky, jsou to třeba skvělí váleční Kyborgové, psychologický Vulkán nebo komedie Delta o takzvaných ukrajinských Benátkách. V půli března poběží v České televizi snímek Čerkasy, což je příběh poslední ukrajinské lodi na okupovaném Krymu. Vznikl podle reálných událostí. Podnětná podívaná. 

Jak mohou v tyhle dny naopak pomáhat Ukrajincům tvůrci, herci a další organizátoři u nás?
Jak se říká v jednom Jakubiskově filmu: na vojnu jsou treba tri veci: peniaze, peněži a peníze. Myslím, že to platí i o ukrajinské válce. Ale hlavně by měl každý pomáhat ve své profesi. Zajímat se o život uprchlíků tady, umožnit jim důležité kontakty a pomoc s potřebnými dokumenty a pracovními možnostmi, ale taky pořádat akce pro ženy a děti… Protože zatím jsou na pořadu dne střecha nad hlavou a základní potřeby. Ale až se dostaví posttraumatické pocity, bude třeba jim vytvořit nějakou nadstavbu. To už nebude jen práce pro psychology a sociology, ale právě pro kreativní lidi z kultury. Bude dobré zvát je na divadelní akce, filmy, nabídnout jim knihy a příběhy, povídat si s nimi. A nezlobit se, když nebudou rozumět, nebo budou věci vnímat jinak než my. Bude to chtít hodně trpělivosti, je to běh na dlouhou trať.

Lenka Víchová je česká ukrajinistka, která se specializuje na soudobé dějiny Ukrajiny. Je šéfredaktorkou časopisu Ukrajinský žurnál, působí v České asociaci ukrajinistů, je analytičkou v bezpečnostním centru Evropské hodnoty, nevládní odborné organizaci, jež brání svobodu a suverenitu. Podílí se na přípravách Týdne ukrajinského filmu v Praze.