„Agentura Reuters hlásí z Neapole, že v pátek ráno zemřelo 500 Italů na udušení v železničním tunelu v jižní Itálii. Dalších 49 lidí je hospitalizováno. Kvůli nedostatku osobních vlaků jedoucích na východ nastoupilo velké množství lidí do nákladního vlaku, tvořeného nacpanými otevřenými vagony. Při průjezdu tunelem vlak, který již tak jel velmi pomalu, ještě zpomalil, takže hustý dým, jehož byl tunel plný už po průjezdu ostatních vlaků, způsobil udušení většiny nešťastných cestujících,“ referovaly o neštěstí 6. března 1944 italské noviny Corriere della Sera.

Černí pasažéři z černého trhu

Po vylodění v Salernu v září 1943 ovládla britská a americká vojska italskou dopravu a železnici. Jižní část země kontrolovaná Spojenci začala trpět válečným nedostatkem, protože do ní přestalo ze severu proudit zboží. Vznikl tak rozsáhlý černý trh, na němž místní vyměňovali vypěstované zemědělské produkty (ovoce, zeleninu, mouku, víno a další) za vojenský kontraband. Ovoce a zeleninu získávali obyvatelé jihoitalských měst od vesnických dodavatelů, za nimiž se vypravovali na otevřených vagonech nákladních vlaků.

V italské Neapoli po sobě němečtí vojíci zanechali časované bomby:

Neapol, 1. října 1943. Spojenecká vojska vstupují do města, zde přes San Carlo
Před 80 lety vstoupili Spojenci do Neapole. Němci tam ale nechali časované bomby

„Z přídělových lístků se nedá téměř žít, musíte se uchýlit na černý trh. Cena fazolí tak stoupá z 5,24 liry na 20 lir, litr oleje stojí na černém trhu 100 lir oproti oficiálním 14 lirám. Černí obchodníci pendlují mezi venkovem a městy. Někdy se vozí na uhlácích, jejichž postranice sotva skrývají pytle s moukou a demižony vína,“ popisoval tehdejší praxi článek Cenzina Mussy, zveřejněný 4. března 1979 v časopisu Famiglia Cristiana.

Tyto cesty nebyly bez rizika, protože v roce 1944 už italským železničním společnostem docházelo kvalitní uhlí, takže místo něj plnily tendry parních lokomotiv nekvalitními náhražkami, jejichž spalování v kotlích uvolňovalo velké množství oxidu uhelnatého – jedovatého, avšak nenápadného plynu, který na sebe neupozorňoval žádným zápachem. Nebezpečí katastrofy zvyšoval fakt, že Itálie představuje hornatou zemi, takže její železniční síť prochází na řadě míst dlouhými horskými tunely s prudkým stoupáním. Přesto cesty pravidelně podstupovaly stovky lidí.

Když tedy v časných odpoledních hodinách 2. března 1944 vyjel z neapolského nádraží dlouhý nákladní vlak číslo 8017 čítající 47 vagonů, který měl z rozkazu spojeneckého velení dojet do Potenzy pro dřevo na rekonstrukci mostů, okamžitě ho navzdory policejním kontrolám zaplnily stovky černých pasažérů, mužů, žen i dětí, kteří se vezli doslova všude: na otevřených vozech, jichž bylo v soupravě zapřaženo 20, na střechách dalších krytých vagonů, ale i na stupačkách.

Generál přiložil strojvůdci pistoli k hlavě a nařídil pokračovat v jízdě. Následovala tragédie:

Rozdrcené vagóny po vlakové katastrofě u Saint-Michel-de-Maurienne
Jeďte, nebo vás zastřelím. Umanutost generála zavinila tragédii

„Jednou z ilegálních cestujících byla čtrnáctiletá Elisabeta ze Salerna, která si chtěla nechat udělat trvalou. Do vlaku vlezla tajně ještě se dvěma příbuznými. Byla to její první taková cesta. A také poslední. Zemřela uprostřed noci ve spánku, když ji v tunelu u Balvana udusil toxický plyn, který se stal kromě ní osudný ještě dalším 508 lidem,“ napsali v roce 2004 do magazínu Sette novináři Agostino Gramigno a Adolfo Pappalardo.

Tichá hrůza v tunelu

Přeplněný vlak, v němž vedle posádky na lokomotivě neměl jet nikdo kromě sedmi italských vojáků a jejich velitele, dorazil pozdě večer do města Romagnano, kde k němu byla připřažena druhá lokomotiva, aby mu pomohla zdolat stoupání do horské stanice Balvano. V tu dobu v něm bylo nejméně 650 lidí cestujících načerno.

Ve 23:40 vyjel vlak z romagnanského nádraží. Obě lokomotivy pohánělo podle dobového tisku nekvalitní a nevyzrálé uhlí z Jugoslávie, s nízkou výhřevností a s vysokým procentem odpadu, uvolňující při spalování tichého zabijáka v podobě oxidu uhelnatého.

Přednosta stanice Balvano ukazuje směr, kterým vlak odjel. Na snímku zachycený tunel ale není tunel Armi, v němž došlo ke katastrofě – ten se nachází až o dva kilometry dálePřednosta stanice Balvano ukazuje směr, kterým vlak odjel. Na snímku zachycený tunel ale není tunel Armi, v němž došlo ke katastrofě – ten se nachází až o dva kilometry dáleZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Dvanáct minut po půlnoci zastavil vlak v tunelu před stanicí Balvano, protože posádka zaznamenala poruchu na lokomotivě.

„Vlak stojí v tunelu, kde se drží kouř. Vůbec nefouká vítr, začíná sněžit. Po 38 minut čekání dýchají cestující kouř a plyn. Neuvědomují si nebezpečí, přemáhá je únava, většina z nich spí. Nakonec v 0:50 uvolní oba strojvedoucí brzdy, sešlápnou plyn a kolona po projetí stanice Balvano vjíždí do dalšího tunelu, stoupajícího k následující stanici Bella Muro. Přednosta stanice v Balvanu Vincenzo Maglio oznamuje po telegrafu svému kolegovi v Bella-Muro, že vlak pustil,“ uvádí Cenzino Mussa.

Od Balvana do Bella-Muro je to osm kilometrů drsnými soutěskami klikatého potoka Platano, kde se nepřetržitě střídají tunely a viadukty. Nákladní vlak projel prvním tunelem, překonal jednu rokli a vjel do dalšího tunelu, dlouhého 1692 metrů, s náročným stoupáním.

Hořící vlak s municí se řítil na město, tragédii zabránili dva hrdinové:

Zničená lokomotiva po explozi muničního vagónu
Tragédie v Cambridge: hořící vlak mohl rozmetat město, dva muži se obětovali

Po 200 metrech souprava radikálně zpomalila, protože jí na kolejích, kluzkých od roztátého sněhu, začala prokluzovat kola. Ve snaze překonat tento problém začali topiči obou lokomotiv nakládat naplno kotle; docílili ale jenom toho, že se z komínů valilo ještě víc smrtonosného plynu. Jinak vlak úplně ztratil rychlost a dokonce sklouzl o pár metrů zpět, díky čemuž poslední tři vagony vyjely z čela tunelu na volné prostranství. Pak zůstal stát. Většinu vozů zůstala v tunelu. V tom tunelu, kde se opět šířil smrtonosný kouř.

„Scénu si lze snadno představit. Jako monstrózní plaz se kouř a plyn vracejí do tunelu a tiše zabíjejí stovky lidí. Teror bez bomb, bez výkřiků, s pěti nebo šesti stovkami přidušených vzdechů. Většina cestujících ve spánku umírá,“ píše Cenzino Mussa.

Umírali ve spánku

V jednom z vagónů cestoval spolu se svým dvanáctiletým synem muž jménem Luigi Cozzolino. I jeho zmohl spánek, ale ještě se včas dokázal probrat. Když se vzbudil, zjistil, že jeho syn je po smrti. Hrůza ho na chvíli úplně ochromila, nakonec se však vzchopil, doslova vypadl z vagonu a dokázal se doplazit tunelem na čerstvý vzduch. Stal se jedním z mála těch, kteří si zachránili život.

Devatenáctiletý Ciro Pernace z rolnické rodiny zase přežil díky tomu, že se před usnutím zabalil do pověšeného vojenského pláště, který si přehodil přes obličej. Vzduchový filtr, jenž si tak vytvořil, mu zachránil život. Probral se až v nemocnici.

Jak probíhalo vylodění spojenců na Sicílii:

Loď Liberty Robert Rowan (K-40) exploduje po zásahu německým bombardérem Ju 88 dne 11. července 1943 během spojenecké invaze na Sicílii
Vylodění na Sicílii: Montgomery soupeřil s Pattonem, Spojencům pomohla i mafie

Ostatní ale umírali, zatímco přednostové stanic Balvano a Bella-Muro pořád ani netušili, co se děje. Až ve 2:50 se rozhodli prověřit situaci, a teprve v 5:10 byl nákladní vlak číslo 8017, který se mezitím stal masovým hrobem, odtažen zpátky do Balvana. A lidé na nádraží konečně s úděsem zjistili, co se stalo: že vlak, který měl být bez lidí, je plný mrtvých těl.

„Obličeje těch mrtvých uvnitř byly klidné, nejevily sebemenší známky utrpení. Mnozí vzpřímeně seděli nebo byli v pozici, jakoby klidně spali,“ vypověděl později plukovník americké armády, který byl přítomen otevření vagonů.

Těla obětí železničního neštěstí z noci z 2. na 3. března 1944, ležící na nástupišti v horské stanici BalvanoTěla obětí železničního neštěstí z noci z 2. na 3. března 1944, ležící na nástupišti v horské stanici BalvanoZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Oběti byly nejdříve převezeny do jednoho z domů, posléze byly pohřbeny do tří hromadných hrobů, vykopaných na místním městském hřbitově – dvou pro muže a jednoho pro ženy. Celkový počet obětí není dodnes úplně jistý: Podle některých pramenů zahynulo ve vlaku 425 lidí, podle jiných 521. Za nejvěrohodnější se považuje údaj na náhrobku v Balvanu, uvádějící 509 mrtvých, z toho 408 mužů a 101 žen.

Bez odpovědnosti

Spousta příbuzných obětí zažalovala italské státní dráhy, ty ale odmítly jakoukoli odpovědnost s tím, že ve vlaku neměli žádní cestující být a že kvůli komplikovanému rozložení pravomocí mezi italskou administrativu a americké velení nelze určit, kdo konkrétně odpovídal za tento konkrétní transport.