Soutěže, soutěžení a projektování města

Česká komora architektů lidem a zástupcům českých měst a obcí říká, že nejlepším způsobem výběru zakázky či nejvhodnější nabídky je soutěž. Je tomu ale opravdu tak? Zatím je téma urbanistických a architektonických soutěží probírané jen v úzkém kroužku lidí, kteří si říkají hrdě architekti. Je na okraji širšího zájmu médií a veřejnosti. Podíváme se tedy na Podhůru, sportovní halu, dostavbu náměstí. Zároveň se podíváme, jak dopadají některé zakázky města na jeho veřejný prostor klášterní zahradu a letní kino.

Soutěže trpí tím, že proti blbosti není odvolání. Nanejvýš nějaký ten dopis skončí na stole Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který stejně neposuzuje hloupost, ale jen správnost byrokratických postupů a dodržení správnosti formálně věcných požadavků, nikoli obsahu, lživých výroků, rozporů porotování, špatné zadání a rozhodnutí atd. Odvolávat se dnes proti něčemu nemá valný smysl.

Bylo by fajn, kdyby mohli na prostor, kde žijí, soutěžit všichni lidé. Mohou. Stačí si od někoho správného půjčit správné razítko nebo to, co je zrovna třeba a věřte nebo ne můžete zabodovat. Všem to přeji a doporučuji, soutěžím to jen prospěje. Stejně tak, jde zlepšit spoluúčasti veřejnosti na projektech veřejných prostor? Jde to vůbec? Teď se ale vrhneme do "profi ligy".

Sportovní centrum Chrudim

Soutěž na sportovní centrum měla špatné zadání. Ukázala za více jak milión, že objekty pro sport lze opravit, a že se kvůli rekonstrukci ani vlastně soutěžit nemuselo.

Uspokojivé proměstské a optimální řešení okolí, celého bloku a místa samotného nepřinesla. Nepřinesla odpovídající možnosti rozvoje ostatních proměstských funkcí spojených s běžným městským životem. Nepřinesla odpověď na otázku možností kde, jak a co to znamená řešit opravdové sportovní centrum regionu, což ani nebylo součástí podmínek, stejně jako na to, řešit centrum jinak či jinde.

Nepřinesla stavbu, která by podle požadavků soutěže zapadla do města a sžila se s prostředím či byla pro město a region jedinečná. K neutěšenému stavu bezduchých veřejných ploch po asanacích mezi Resselovým a Tyršovým náměstím, mezi historickým jádrem a dřívějším předměstím taky moc nepřispěla.

Hala se měla stát zakončením Resselova náměstí, resp. jeho urbanistické osy, jak se říká ve vítězném návrhu, což samo o sobě je úlet, který měl být před tím prověřen minimálně urbanistickou studií tohoto území, když ne rozumem. Jde o hledání umělých os a zbytečností.

Soutěží se na halu a řada všedních či drobných problémů chrudimských sportovišť a sportu zůstává neřešena.

Vzdělávací a návštěvnické centrum Podhůra

Soutěž ukázala, že nejlepší ekologie je stavět na zelené louce. Ostatně v souvislostech, jak to kolem Chrudimi a v okolních obcích umožňuje stavební politika města, která je v rozporu s politikou územního rozvoje a s politikou architektury a stavební kultury Česka, nebo má s jejím naplňováním stále vážné problémy.

Osobně moc nerozumím tomu, proč se takovéhle ekologii mají učit děti, které se nemohou a ani nejsou schopny dnes dostat z města na Podhůru krajinou, která stále čeká na celostní uchopení a obnovu.

Soutěž neumožnila prověřit vhodnější řešení, využití stávajících objektů v okolí a místě, či řešit věci jinak. Pro mne je to zbytečná soutěž na zbytečný objekt s parkovištěm a vítězem zůstal architekt, který se soutěže nezúčastnil nebo se zúčastnit zapomněl, jinak řečeno nepřijal podmínky města a zadání.

Jak se zdá, tak nejlepší ekologie je dnes ta, která není.

Soutěž na dostavbu objektu na Resselově náměstí

Soutěž ukázala, že i předkové mohou mít máslo na hlavě. Ukázala, jak je těžké něco ve městě postavit, v tomto případě přímo na náměstí, když se tam před tím něco zbourá.

Asanace se prohnaly českými městy včetně Chrudimi ve velkém, nejen v rámci socialistické politiky bydlení, ale v rámci tzv. rozvoje měst ve 2 pol. 19. stol a počátkem století minulého, kdy hradby řady měst a stavby kolem nich ustoupily něčemu jinému, kdy nehygienické stavby a čtvrtě nahradily lepší, výstavnější v pestré škále tehdejších neo- slohů, kdy městem prošly nové ulice, které s sebou vzaly i některé domy.

Před více jak sto lety zmizelo staré děkanství, pak přišly na řadu tři domy na náměstí (čp. 54, 55/1, 53/1) a zůstala prázdnota dodnes obehnaná kamennou balustrádou. Kolem náměstí vznikl po asanacích propletenec fádních veřejných prostor, který je nahradil a dodnes postrádá osobitost, duši, myšlenku.

Prostory jsou výzvou k zamyšlení. Město si s nimi a jejich podobou zatím moc rady neví.

Soutěž ukázala, že výjimečnost či naopak všednost se pro některá místa ve městě hledá jen velmi těžko a že na to ani soutěžení někdy nestačí. Ukázala, že s bouráním staveb předků si v každé době stojí zato lámat hlavu, protože po nich zbývá prázdnota, kterou moderní doba jen tak nezalepí a pokrok může být v každé době i krokem zpátky, protože tehdy neznal lepší řešení.

Trpí chování města a zadání projektů stejnými průvodními znaky jako soutěže? Mnohdy jde o alibizmus a problémy či nechuť něco rozhodnout.

Studie na využití území letního kina poptaná městem dopadla fiaskem

V zadání, ani v následném projektování se nebudu rýpat. Je tu tzv. "Restart". Přišel facilitátor a předal názory veřejnosti architektům. Jenže ono vše už jaksi proběhlo, názory politiků a veřejnosti byly součástí předchozího plánování. Restart je opakováním předešlého, stejní politici, stejní architekti, stejná veřejnost. Architekti dnes naprojektují na přání vše. Jsou bezpáteřní? Píšu to proto, že nejen když jde o politické projektování, mají na výběr. Mohou přesvědčit zástupce a veřejnost, mají volbu říci, tady nechceme betonové břehy kolem řeky, silniční most přes náhon, parkoviště za muzeem, budeme vše řešit jako jeden prostor, otevřeme zázemí, bude se tady dál promítat a především společensky, kulturně a volnočasově žít atd. atd., nebo odejdeme, nikdo o nás nebude vědět a další peníze nedostaneme. Architekti raději věci na přání politiků pojmenovali pro veřejnost jinak a politici vytvořili Restart. Restart pro architekty?

Rekonstrukce kostela sv. Josefa na muzeum barokních soch a rekonstrukce klášterních zahrad

Podařilo se. Klášterní zahrada však trpí věcmi, o kterých se vědělo a o kterých se moc nemluví. Systém trasování cest, možná pěkný na papíře, v praktickém životě zahrady moc nefunguje. Trávník v zahradě byl založen s velkou parádou jako květnatá louka, vylučující tuto část zahrady v centru města z běžného využívání veřejností. I zahrada je totiž veřejný prostor. Louka nebyla projektována a založena pro veřejnost, jako pobytové místo, ani pro logické využívání zahrady pro společenské a kulturní akce, pro všední dny k válení nebo hrám, ale jako přírodní a květnatá. Takové louky nejsou ani na daleko vhodnějších místech kolem města či řeky Chrudimky. Současné využívání zahrady je v rozporu s původním návrhem i vynaloženými penězi na založení a fungování tohoto vegetačního prvku. Ukázala se neudržitelnost zřejmá již od počátku. Je to jako postavit dům a udělat v něm podlahy, po kterých se nemůže chodit a kde si děti nemohou hrát. Trendy a módní přání mít přírodu ve městě předhonil život. Tvůrci přírody nevzali v potaz důsledky a možnosti budoucího využívání a provozu zahrady. Přitom příroda, kam se zatím moc nemůže je hned pod zahradou a doprovází ramena řeky Chrudimky a Ptačí ostrovy. Je však zanedbaná a navíc neprostupná. Tuto přírodu ve městě si každý musí objevit sám, zatím na to čeká. Je fajn, že lidé k nesmyslné květnaté louce a k využívání klášterní zahrady nezůstali lhostejní a pod jejich vlivem se projekt dál vyvíjí.

Svět politiky, architektury a projektování žije v každé době a ve svém světě svůj nekonečný příběh. Výše uvedené soutěžní a stavební romány se v různých časech opakují. Bylo by fajn si jich začít všímat ne kvůli kritice, ale kvůli snaze věcem, o kterých už víme, předcházet.

Vlasta Koupal