Budovatel, 15.listopadu přináší článek o výpadcích energie na Chrudimsku. „V Chrudimi a okolí došlo začátkem týdne k několika výpadkům elektrické energie, které způsobily atmosférické poruchy a zejména vlivem silného větru došlo k přepětí, které se přeneslo na hlavní rozvodnu v našem okrese do Tuněchod. Plné ruce práce měli tedy elektrikáři z RZ VČE, kteří museli opravit závady na čtyřech místech vysokého napětí“.

Budovatel také píše o konferenci Revolučního odborového hnutí Státního podniku OPOS Chrudim. Týdeník úvodem konstatuje, že „odboráři tohoto podniku se po celé období snažili zajišťovat úkoly vytyčené linií KSČ v duchu závěrů XI všeodborového sjezdu. Dokumentuje to řada pozitivních výsledků, konkrétních postojů a iniciativ, které prokázali například při organizování podílů ZO ROH na volbě samosprávných orgánů a ředitele státního podniku,“ píše se ve článku.

Události z pražské Národní třídy pak komentuje redakce Budovatele 22. listopadu v textu nazvaném Rozhodně proti provokacím. „Pietní akce byla zneužita ke zcela jiným cílům. Scénář k tomu daly západní sdělovací prostředky, jímž se řídily různé skupiny osob v čele s chartou, kteří se snaží u nás vyvolat konfrontaci státní moci, destabilizovat politickou situaci, navodit ovzduší politického neklidu. Redakce vyzývá občany aby zachovali rozvahu, zdravý úsudek a odsoudili provokace“.

(man)

JAK TO VIDÍ ROMANA NETOLICKÁ

Strach je zdravý,
bez něj bylo hůř

Při pohledu na dvacet let staré novinové články se snad každému začnou v paměti objevovat útržky vzpomínek na mrazivé dny listopadu 1989. Jako první se mi vybaví strach o děti. Chodily do školky a nechápaly, proč je okřikuji s upřeným zrakem na televizní obrazovku a odmítám si s nimi hrát. Nadšení ze změn bylo obrovské. Touha po lepším životě ve svobodné zemi odsunula strach a hnala mne na chrudimské náměstí, kde jsem s klíčemi v ruce hltala slova řečníků stojících na kašně .

Strach mne opustil a přestěhoval se k mým rodičům, kteří si dobře pamatovali osmašedesátý rok a prosili , ať hlavně „nevybočuji“ z průměru a dám na sebe pozor. Tenkrát jsem si ťukala na čelo, dnes už je chápu…

Nadšení z nového prezidenta Poplety, jak jsem si láskyplně Václava Havla pokřtila, odsunulo strach úplně. Pud sebezáchovy zmizel, svět byl růžový. Otevřel se ráj podnikání a byla hračka ho vyměnit za stálé zaměstnání. Hranice se otevřely, zboží v obchodech byl dostatek. Objevili se první bezdomovci, podvodní podnikatelé, neplatiči zdravotního nebo sociálního pojištění. Hltali jsme bulvár, využívali lehkomyslně nabídky k půjčkám a žili ze dne na den. Když se k nám konečně strach vrátil, manželství se rozpadlo. Nebyli jsme jediní.

Člověk se ze všeho vykřeše, dnes už je dobře. Každý si může vybrat, kde chce žít, v co věřit, zda být slušný anebo ne. Konečně chápu, co je svoboda, po které jsme před dvěma desítkami let toužili a nevěděli, co obnáší. Je to volba životní cesty. A strach? Zůstává se mnou, teď už vím, že je zdravý.