„Dagmar Pecková patří bez větších pochyb mezi nejznámější české operní pěvkyně. Díky svým pěveckých schopnostem a nezaměnitelnému charisma a energii se dokázala prosadit na těch největších světových scénách a festivalech, kde šířila dobré jméno české hudby. I přes všechny úspěchy zůstává hrdou rodačkou našeho kraje a svému regionu se usilovně věnuje nejen v rámci festivalu Zlatá Pecka,“ uvedl hejtman Martin Netolický. „O ocenění Dagmar Peckové nejvyšším krajským vyznamenáním, tedy Cenou Za zásluhy o Pardubický kraj nebylo žádného sporu. Jsem rád, že náš společný návrh s krajským zastupitelem a bývalým starostou Chrudimi Petrem Řezníčkem přijalo krajské zastupitelstvo také jako opožděný dárek k životnímu jubileu Dagmar Peckové. Pevně věřím, že bude i nadále aktivní nejen na hudební scéně, ale část svého talentu a pracovního nasazení bude předávat také svým následovníkům,“ dodal hejtman Netolický.

Festival Zlatá Pecka je letos věnován osudem slavné operní pěvkyně Maria Callas, byl slavnostně zahájen v neděli slavnostní mší a požehnáním v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Večer se uskutečnil zahajovací koncert se špičkovými umělci za doprovodu Filharmonie Hradec Králové.

Program renomovaného festivalu potrvá do 30. srpna. A proč se koná zrovna v Chrudimi? Na to nám odpoví Dagmar Pecková:

V roce 1977 jsem odešla z rodného města směr Praha. Studovat a rozvíjet to, co mi bylo dáno do vínku a v čem se mě snažila moje maminka podporovat. Vděčím jí za hodně. Za rodinné zázemí v medlešickém domku i za její odvahu vychovat ze mě řádného člověka, plnící si bláznivé sny, které byly možná i tak trochu jejími. Skromný člověk, který dbal na to, aby ostatní měli vždy dostatek. Její vzor pracovitosti se na mě podepsal měrou vrchovatou.

V mých 16 letech jsem si tedy nasadila křídla, které mi dala moje Chrudim (jak ráda používám v rozhovorech pro média) a rozletěla se do Prahy. Asi nikomu nemusím vykládat, že ne vždy to pro holku z vesnice bylo jednoduché, ale jak psáno výše, pracovitost a výdrž jsem měla v genech. Ještě, než jsem skončila studia, přišlo první profesionální angažmá v operetě v Plzni a 27.6.1981, tedy přesně před 40 lety, jsem měla křest ohněm. A ten dráždivý, perlivý, šimravý pocit, pohybující se na hraně stoprocentního "buď hop, nebo trop" mě dodnes neopustil. Celých 40 let, večer co večer, byl každý koncert, nebo divadelní představení sázka do loterie, ze které jsem téměř vždy vyšla jako vítěz. A pokud někdy ty vavříny chyběly, tak prostě jen proto, abych si na nich zbůhdarma neustlala. Celá moje čtyřicetiletá kariéra mě naučila jedno: člověk nikdy nic nedostane zadarmo. Ať jsou to moje další štace - Hudební divadlo Karlín, Semperova opera v Drážďanech, Berlínská státní opera, Vídeň, Salzburg, Paříž, Londýn, Edinburgh, Řím, Madrid, Lisabon, Oslo, Stockholm, Athény, Moskva, Praha, Tokio, New York, Sydney, Wellington, San Francisco, Hongkong, Soul, nebo Montreal… vždy byla velká sláva vykoupena poctivou uměleckou prací, cestováním do všech konců světa, balením kufrů, od jednoho hotelu k druhému, odloučením od rodiny, nemaje volných nedělí, natož svátků a udržováním zdravotního stavu i za cenu okamžité lékařské pomoci a medikace, která by se ne každému líbila.

Prostě ať se dělo, co se dělo, večer se stálo na jevišti a zpívalo. 40 let. Z toho téměř 30 let jsem jako Češka reprezentovala naši vlast v zahraničí. A když tak bilancuji, mám lehký úsměv na tváři. Jsem šťastná, že mi Bůh dopřál toto povolání. Rozdávat umění a krásu lidem. Nebylo to vždy jednoduché, ale neměnila bych.