Úvodem nám, pane primáři, představte oddělení, v jehož čele stojíte.

ARO Chrudimské nemocnice má dvě lůžkové stanice. Jedna z nich, resuscitační stanice, je určena k léčbě pacientů, kteří potřebují akutní péči kvůli svému život přímo ohrožujícímu stavu, zpravidla v důsledku selhávání některého z orgánů či orgánového systému.

Další částí ARO je stanice Dlouhodobé intenzivní péče, DIP. Zde poskytujeme péči pacientům, kteří sice již překonali kritický stav, ale nutnost podpory některé z životních funkcí u nich přetrvává. V součtu disponuje ARO Chrudimské nemocnice na lůžkových stanicích celkem 16-ti ventilovanými lůžky a je tak největším uceleným oddělením pro pacienty s potřebou podpory dýchání v našem kraji. Ročně zde ošetříme bezmála 300 pacientů, kteří jsou bez výjimky při přijetí řízeně či nějak podpůrně ventilováni. Kdo by ze čtenářů měl zájem o to, jak taková stanice ve skutečnosti vypadá, může shlédnout na WWW stránkách Chrudimské nemocnice, v odkazu na ARO, zdařilé virtuální prohlídky obou lůžkových stanic.

Součástí našeho oddělení je též anesteziologický úsek, kdy nedílnou náplní práce lékařů-anesteziologů je podávat anestézii pacientům, kteří podstupují v naší nemocnici chirurgický zákrok. Zajištění péče anesteziology je nepřetržité, a to, samozřejmě, jak na obou lůžkových stanicích, tak i podávání anestezie. Celkem uvedenou péči zajišťuje dvanáct lékařů.

To musí být ti nejlepší z nejlepších, že? Vždyť tady jde skutečně o život.

Těší mne, že z vašeho dotazu vyplývá, že jako laik to tak sama cítíte. Ve skutečnosti jde v medicíně v konečném důsledku vlastně vždy o život, ať jde o ten či onen obor, každý z oborů má svá specifika, pro každý se hodí jiní lidé. Je nutno též dodat, že dnešní medicína je především o spolupráci lékařů různých oborů. Nicméně dobrý anesteziolog či intenzivista musí být skutečně obdařen určitou výjimečností. Šíře jeho znalostí musí být komplexní. Pracujeme s pacienty s interními obtížemi, neurologickými diagnózami, traumaty, pečujeme o pacienty po náročných chirurgických výkonech. Musí být obzvláště odolný stresu, schopný se racionálně a správně rozhodovat v řádu desítek sekund. Musí být zručný, protože součástí jeho práce je též zavádění různých kanyl, vstupů, sond, drenáží, potřebných při péči o kriticky nemocné. Skutečně, pro práci anesteziologa se nehodí každý.

Personál ARO musí mít jistě hodně technických znalostí, přece jen pracujete převážně s přístroji, které udržují pacienty při životě.

Ano, to je pravda. Je to další ze specifik práce na ARO. U pacienta v kritickém stavu jsou přístroji nepřetržitě sledovány mnohé životní funkce, dalšími přístroji jsme schopni podporovat až zcela nahradit funkci některých z orgánů. Umíte si jistě alespoň částečně sama představit množství a složitost takových přístrojů. Přitom je však nezbytné, aby lékaři a sestry, kteří je obsluhují, dokonale znali jejich ovládání, správně vyhodnocovali údaje, které přístroje poskytují a byli schopni okamžité reakce v případě alarmových hlášení, technického problému či při změně stavu pacienta. Nároky jsou skutečně vysoké. Obtížnost a rozsah personálního zajištění takového oddělení erudovaným personálem nejlépe přiblíží počet středního a nižšího zdravotního personálu, kdy o pacienty na všech stanicích ARO tady pečuje celkem 60 zdravotních sester, zdravotnických asistentů a sanitářů.

Jaký je zájem mladých lékařů pracovat na ARO?

V posledních letech se situace zlepšila, ale byl to dlouhodobý problém, nedostatek anesteziologů na mnoha pracovištích dodnes přetrvává. Je samozřejmé, že absolventi lékařských fakult, zohledňují při výběru svého oboru mnoho faktorů. Jedním z nich je jistě i to, jestli se lze v budoucnu případně uplatnit v soukromé praxi. Pokud pracujete na ARO, určitým způsobem vás to limituje. Kupříkladu právě soukromou praxi si v intenzivní medicíně otevřít prostě nejde. Dalším důvodem určitého nezájmu je nepochybně i vysoká náročnost oboru, kterou jsem se vám již snažil přiblížit. V péči o kriticky nemocné je to zřejmé i laikům, nicméně nejinak je to i při práci na operačních sálech, kdy podáváme anestezii. Při operaci sedíme za pacientovou hlavou, mnohý nezasvěcený si tak může pomyslet, jakou máme poměrně klidnou práci. Ale je to zcela jinak, na operační sál obvykle přichází relativně zdravý člověk, kterého přebíráme do své péče, může to být kupříkladu i k banálnímu operačnímu zákroku. My takového pacienta podáním léků uvedeme do hlubokého bezvědomí, vyřadíme jeho volně ovládané svalstvo, a tak dokonce povětšinou musíme zajistit po dobu výkonu pacientovo dýchání. Po celou operaci pak sledujeme a vyhodnocujeme pacientovi životní funkce, je nezbytné okamžitě a správně reagovat na nechtěné změny stavu, na případné operační komplikace, průběžně zvažovat všechna rizika. Dá se říci, že musíme kdykoliv očekávat problém. A na závěr musíme samozřejmě pacienta uvést do jeho původního fyziologického stavu, probudit jej a předat k další péči zpět na oddělení. Je to velmi náročné na pozornost. I proto si myslím, že o naši práci není až takový zájem ze strany mladých lékařů.

ARO má přístroje, které se neustále modernizují a do jejich obnovy musí nemocnice vkládat nemalé finanční prostředky. Jste v tomto směru spokojen nebo jsou ještě určité rezervy?

Svým způsobem jsem měl štěstí, nastupoval jsem téměř před dvaceti lety do Chrudimské nemocnice ve chvíli, kdy byla zprovozněna zcela nová budova operačních sálů s tehdy nově a moderně vybavenými anesteziologickými pracovišti. Přístroje samozřejmě stárnou a jsou pravidelně obnovovány za nové. Poslední dva z původních anesteziologických přístrojů budou obnoveny v polovině letošního roku díky Projektu modernizace lůžkového a přístrojového vybavení, který je financován z ROP Severovýchod. A mám-li být upřímný, ani v případě lůžkové péče nemám důvod být nespokojený. V roce 2008 byla kompletně přestavěna lůžková resuscitační stanice a obnoveno přístrojové vybavení. Za další dva roky, v roce 2010, vedení nemocnice a Pardubického kraje rozhodly o přístavbě stanice Dlouhodobé intenzivní péče, která byla úspěšně realizována a tato lůžková stanice byla otevřena po vybavení zcela novými přístroji.

Existuje nějaký objev, který v posledních letech významně posunul anestézii dopředu?

Vysloveně nějaký objev v pravém významu toho slova uvést nemohu. Nicméně, jak se neustále vyvíjí technická úroveň, zpřesňuje se citlivost přístrojů, jejich odezva, rozšiřují se možná spektra sledovaných parametrů, je snazší optimalizovat třeba ventilační parametry tak, aby nedošlo k nechtěnému poškození pacienta. Dnes je běžně možné validně sledovat úroveň vědomí nebo svalové relaxace během operace. Samozřejmě se zdokonalují i samotná farmaka používaná k anestézii. Obecně se tak dá říct, že se v posledních letech zásadně zvýšila a dále zvyšuje bezpečnost podávané anestézie.

Jak funguje uspání člověka, který musí podstoupit operační výkon? Zajímá mne především dýchání může ho za něj převzít nějaký ventilátor?

U některých operací to ani není potřeba. U menších plánovaných výkonů s minimálním rizikem zvracení či nedostatečného dýchání pacient dýchá směs kyslíku a anesteziologických plynů přes obličejovou masku, není potřeba zajistit dýchací cesty. A třeba při operacích končetin volíme s oblibou regionální anestézii, tedy opich nervů, či nervových pletení, kdy rovněž pacient dýchá normálně sám, dokonce může být během výkonu i při vědomí. Ale jsou operační zákroky, a to zejména v dutině břišní, kdy chirurg ke své práci potřebuje ty nejlepší podmínky, mimo jiné i vyřazení motorického svalstva pacienta. Při nich zajišťujeme dýchací cesty tzv. intubací zavedením kanyly do dýchacích cest. Tělo je potom naprosto nehybné, pacient spí, dýchá za něj přístroj a operatér není rušen nebo omezován.

Stane se, že pacient nemůže být zaintubován a objeví se komplikace?

Stát se to může, je to jedna ze situací, kterých se anesteziolog velmi obává, o to lépe se ale na takovou situaci připravuje. Jak jsem již zmínil, uvedeme pacienta do bezvědomí, vyřadíme z činnosti svalstvo a musíme mu pak zajistit dýchací cesty k řízené ventilaci. To vše proběhne během několika desítek vteřin. Zvládnout tento tzv. úvod do anestezie je základ, který se anesteziologové velmi důkladně učí prakticky od prvního dne. Vše musí proběhnout rychle, aby se pacient neudusil. Někteří lidé skutečně jsou nezaintubovatelní, ale právě proto u všech pacientů provádíme předoperační vyšetření. Během pohovoru je s každým pacientem probrána jeho anamnéza, aktuální zdravotní stav, zkontrolovány výsledky laboratorních a jiných vyšetření, které byly přiměřeně jeho nemocnosti vyžádány, a podle toho je pak ušita narkózu takříkajíc na míru. Během tohoto vyšetření anesteziolog hodnotí právě i rizika spojená s intubací.

Mnohdy i pouhým pohledem může anesteziolog zjistit, zda je intubace možná či nikoliv. Tak je dopředu připraven na to, co bude pro konkrétního pacienta únosné. Pro představu, v krajním případě je možným řešením třeba tzv. intubace při vědomí, kdy jsou pacientovi zajištěny dýchací cesty v lokálním znecitlivění za pomoci fibroskopu a on teprve po té, samozřejmě ihned, usíná.

Snáší lidé narkózu hůře ve starším věku?

Je to názor rozšířený mezi pacienty, ale ve skutečnosti je to jinak. Samotná celková anestézie, lidově řečeno ona narkóza, je v dnešní době velmi bezpečná i pro pacienty ve vysokém věku. Co ale spíše hraje hlavní roli, je to, že takový pacient je ve svém věku již obvykle léčen pro množství různých nemocí. K tomu se přidává vlastní zdravotní problém, pro který pacient podstupuje třeba i poměrně náročný operační výkon. Rezervy jeho organismu překonat takovou zátěž jsou přitom nízké až minimální. Výslednicí těchto faktorů skutečně může být horší zotavování po anestézii či četnější různé pooperační komplikace, ale rozhodně to není v důsledku vlastní anestézie.

V nemocnici byl před Vánocemi otevřen nový dospávací pokoj. Ten je rovněž součástí vašeho oddělení?

Ano, součástí naší práce je i bezprostřední pooperační péče. V naší nemocnici jsou všichni pacienti z operačního sálu předáni na tuto jednotku, vyjma těch, kteří jsou z nějakého důvodu umístěni přímo na JIP nebo ARO. Na dospávacím pokoji pod dozorem lékaře a sestřiček dojde k úplnému odeznění anestézie a probuzení pacienta. Objeví-li se bolest, jsou podána analgetika. Pacient je zde nadále sledován, neobjeví-li se nějaké časné pooperační komplikace a to různě dlouhou dobu, kupříkladu i právě podle jeho nemocnosti či složitosti zákroku, který podstoupil. Jak jste zmínila, dospávací pokoj byl nedávno rozšířen o dvě monitorovaná lůžka, zlepšila se tak zejména plynulost operačních programů.

Počet dospávacích lůžek je tak nyní adekvátní k množství zde operovaných pacientů. Co se týče prostorového uspořádání je však stávající stav stále neuspokojivý. V dlouhodobém plánu nemocnice je i přesun této dospávací jednotky do větších prostor.

Jaký je rozdíl mezi oddělením dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče (DIOP) a oddělením dlouhodobé intenzivní péče (DIP)?

Na DIP jsou umísťováni pacienti, kteří potřebují nadále podporovat některý z orgánových systémů, v drtivé většině je to u nich nutnost přístrojové podpory dýchání. Míří sem pacienti výhradně z ARO a JIP a to ze všech nemocnic Pardubického kraje, mnohdy i z krajů okolních, zejména pak z FN v Hradci Králové.

Za pobytu na DIP jsou pacienti dále komplexně sledováni a intenzivně léčeni, denně rehabilitují na lůžku s fyzioterapeuty. Podaří-li se nám jejich celkový stav zlepšit a zbavit je závislosti na dýchacím přístroji, jsou předávání na další oddělení. Jedním z nich může být právě i stanice DIOP v naší nemocnici, která spadá pod LDN. Zde se specializují na ty pacienty, kteří mají dále zajištěny dýchací cesty kanylou, ale již dostatečně dýchají sami. Obě tyto stanice jsou v Pardubickém kraji pouze v naší nemocnici a o tato lůžka je velký zájem. Průměrná obložnost se blíží ke 100%, samozřejmostí jsou čekací listy, mnohdy se podaří umístit pacienta na naši stanici až po týdnu či dvou, někdy však i za delší dobu.

Závěrem nám prozraďte něco o sobě, pane primáři. Jste zdejší rodák nebo jste se do Chrudimě přistěhoval? Jak odpočíváte? Máte nějaké koníčky?

Pocházím z Moravy, studoval jsem v Praze a na ARO v Chrudimské nemocnici jsem nastoupil v roce 1996.

Lůžkové resuscitační oddělení zde vzniklo již v sedmdesátých letech jako jedno z prvních v tehdy Východočeském kraji pod vedením MUDr. Štembery. Ten zde zavedl velmi dobrou „anesteziologickou školu", takže jsem svojí volby usadit se zde nikdy nelitoval. A jak odpočívám? V odborném tisku jsem před časem narazil na citát, který se mi líbil a myslím to hezky vystihuje: „Lékař je ve své práci konfrontován s věcmi tak depresivními, že se potřebuje pravidelně povzbuzovat něčím oduševnělým a sublimním". A nejinak se o to snažím i já.