Právě o boji se zahraničním zločinem i další díl seriálu Devadesátky, který sledují miliony diváků. Ostatně Miroslav Antl dostal od médií přezdívku východočeský Cattani. Do kriminálu poslal v době exploze násilí stovky zločinců na tisíce let. Přesto ale na léta, kdy po sametové revoluci několikanásobně stoupl počet vražd, rád vzpomíná. Všechno bylo jednoduší a jasnější byla i hranice mezi dobrem a zlem. A to i přesto, že v polovině devadesátých let ho chtěl organizovaný zločin nechat zabít.

Jak se změnila kriminalita po sametové revoluci?
Přibylo výrazně násilné trestné činnosti včetně vražd. Nový fenoménem byly organizované vraždy a nejzávažnější drogová činnost, která zasáhla Východočeský kraj. Pokud jde o vraždy, tak jsme v osmdesátých letech měli zejména domácí zabíjačky, těch byl přibližně osm za rok. V devadesátých letech nejzávažnější násilná kriminalita razantně stoupla a najednou jsme měli ročně kolem 40 až 50 případů. To vydrželo celá devadesátá léta. Pak už řešil organizovaný zločin své problémy jinak.

Co se ve společnosti změnilo, že se tak rozšířilo násilí?
Jedním slovem anarchie, uvolnění mravů, změna režimu. Spousta těch gaunerů začala vykřikovat, že socialistické trestní právo neplatí. Projevilo se uvolnění podnikání, zakládaly se firmy, někteří lidé rychle zbohatli.

Čím byly tehdejší případy specifické?
Nejdřív to byly případy spojené s fakturačními podvody, takzvaní bílí koně. Romové si vybírali netrestané, ale živořící lidi. Umyli je, oblékli a zařídili jim živnostňáky. Pak si na jejich živnosťák brali kamiony zboží, které se dalo rychle pod cenou prodat. Když je pak bílé koně začala vyšetřovat policie, tak jim zpočátku dali nějaké peníze a uklízeli je do zahraničí. Jenže bílým koňům došly peníze, a tak se vraceli zpátky do země. Ti, co za tím stáli, měli logicky strach, že je prozradí. Tak je začali likvidovat a jejich těla ukrývat.

Dařilo se ty vraždy řešit?
Zhruba desítku jsme vyřešili. Jenže hodně lidí se tehdy ztratilo a nikdo neví, jestli jsou pod zemí, nebo v cizině. Do dneška nám chybí odhadem tři desítky bílých koní. U těch, které jsme našli zabité v rybníce, nebo v odpadní jímce, tam jsme pachatele našli. To byl třeba případ rodinného klanu Fekových, kteří pak skončili na víc než dvacet let ve vězení. Těla se nacházela různě, třeba v Anenském údolí v Orlických horách, našel houbař v lese vyčnívající kosti ruky a policisté se soudním lékařem pak vyhrabali celou kostru.

Na situaci musela reagovat policie, změnily se způsoby práce?
Dělali jsme víc operativní práce v terénu. Měli jsme tady na východě Čech neoficiální mordpartu. K nejvážnějším případům vždy vyjížděla stejná sestava kriminalistů se soudním lékařem. Byli to lidé, kteří svou práci uměli. Okamžitě se dělala soudní pitva, přímo z patologie kriminalista informoval kolegy na místě, co mají hledat, jak může vypadat vražedná zbraň a podobně. To byla novinka, někde čekali na výsledek soudní pitvy i dva měsíce.

Řešili jste i případy výpalného?
Takzvaný racketeering byl zcela nový fenomén, my jsme zpočátku nevěděli, o co jde. Jedna zločinecká skupina byla v Hradci a druhá v Pardubicích. Například přišli do baru, nabídli majiteli ochranu za peníze, a když řekl, že ochranu nepotřebuje, bar vystříleli. Tam jsme zakročili velmi razantně. Byly za tím dvě skupiny cizinců, řízené „domácími“. Jedna z Ukrajiny a druhá z Rumunska. Všichni skončili v kriminálu. Problémy způsobilo otevření hranic, najednou tady začali působit mafiáni ze zemí bývalého Sovětského svazu, později v druhé polovině devadesátých let také ze zemí bývalé Jugoslávie. Ti dělali hlavně drogy. Gauneři z Kosova, Albánci. Byli to i veteráni z balkánské války, šel z nich vyložen strach.

Tělo bylo přivázané k ocelové traverze vážící 36 kilogramů.
Sečská traverza: Hrůzyplná smrt podnikatele je odrazem devadesátek

Jak profesně vzpomínáte na devadesátky?
Vlastně rád, nejlíp se mi pracovalo. Vyjížděl jsem s policisty na místa činů, chodil jsem na pitvy, vyslýchal obviněné a zásadní svědky. Zkrátka, byl jsem takovým terénním prokurátorem. Všichni jsme to dělali s nadšením, viděli jsme v tom smysl. Když jsme někoho dostali, tak nás to nakoplo k další práci. Pak jsem u soudu prosazoval nejpřísnější tresty, důsledně jsem se odvolával a nakonec se přísně soudilo i tady. Měli jsme vysoký počet výjimečných trestů. Celkem jsem zavřel stovky gaunerů na tisíce let, drtivá většina byly právě devadesátky.

Co se od té doby změnilo?
Dnes je těžší odsoudit pachatele. Je to zdlouhavým trestním procesem. Za jeho zkrácení jsem bojoval později jako senátor. U soudu se musí opakovat dokazování, svědci zapomínají. Dnes mají víc práv pachatelé, než oběti, advokáti se zdokonalili. Některé odposlechy se dnes neuznávají. Všichni ministři spravedlnosti slibují, že se trestní řízení zrychlí, ale nic se neděje. Mám pocit, že to někomu vyhovuje.

Který z pachatelů se vám nejvíc vryl do paměti?
Pavel Peca, který zabil bývalou manželku a dvě dcery v Plotištích. Bylo to proto, že jsem byl na ohledání místa činu, kde byly posekané děti a ještě posypané kopretinami. Nejdřív zabil svoji bývalou ženu a starší dceru. Hodinu nad jejich těly psal dopis, kde se litoval, že za chvíli bude muset zabít svoji mladší dceru Radku. Ta pak přišla z plavání, viděla zavražděnou maminku, sestru, chtěla utéct a proti ní šel tatínek se sekerou a dobil ji tam. Já jsem s ním pak za hodinu a půl mluvil. To byl hajzl, který litoval jen sám sebe. Jako ve filmu dnes vidím, jak jsem tehdy vešel na místo činu.

Jak se vlastně díváte na zrušení trestu smrti v roce 1990?
Byl jsem velkým kritikem jeho zrušení. Brzy jsem pochopil, že to nejde v kontextu s ústavou a evropským právem. Pak jsem prosazoval tzv. absolutní doživotí. Tedy s vyloučením propuštění. To měli Slováci, Britové, nebo Italové a další. V roce 2013 ale Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zrušil tři takové britské rozsudky, z toho dva masových vrahů. Řekli, že absolutní doživotí je nehumánní a každý pachatel má právo vidět šanci na propuštění. Zářným příkladem tohoto přístupu je Skandinávie, kde mají pachatelé nejhorších zločinů z cely výhled do zeleně, zatímco oběti a pozůstalí vidí jen šeď a hroby svých blízkých. Stále jsem zastánce přísných trestů a u některých, kde je vyloučená resocializace, by ten člověk neměl mít šanci dostat se ven. Prostě neměl. Na tom rezolutně trvám.

Čelil jste někdy výhrůžkám?
Pachatelé vraždy Tomáše Severy, kterého přivázali na podzim 1992 k železné traverze a hodili živého do Seče, mi během řízení posílali domů přání šťastných Vánoc. To byla skrytá výhrůžka. Ale to byl jediný případ. Na běžné vyhrožování jsem byl zvyklý. Říkal jsem si, že dobrý, dostaneš dvacet let a v kriminálu si najdeš jiného nepřítele.

Co je to běžné vyhrožování?
Já tě zabiju, ty hajzle a podobně. Často v afektu. Horší bylo, když mě sbalila ochranná služba policie a uklidila na utajené místo. Útvar pro boj s organizovaným zločinem měl tehdy informace, že mám být popraven. Zadavatelé si na to najali nějakého Ukrajince, který mě měl zastřelit odstřelovací puškou, nejlépe demonstrativně na schodech do budovy Krajského soudu v Hradci Králové. Tady mi hlídali rodinu. Ještě jsem si s sebou sebral spisy, abych mohl pracovat. Druhý den jsem je vyhodil z okna, třetí je zase posbíral. Přemýšlel jsem, jestli má moje práce smysl, jestli to stojí za ohrožení mé rodiny. Po týdnu jsem napsal tehdejšímu ministrovi vnitra Janu Rumlovi, že se zříkám ochrany a že chci pokračovat ve své práci. To byl pro mě nejtěžší týden v životě, tedy co se práce týče.

Když srovnáte zločin v devadesátkách a dnes, jak to vidíte?
Horší je to dnes. Zločin prorůstá do politiky plíživě, skrytě. V devadesátkách šlo o to, urvi, co můžeš. Teď se to děje skrytě, zločin se kultivoval. To se týká i organizovaného zločinu. V devadesátkách se popravovalo, dnes vás zlikvidují třeba dezinformacemi pomocí médií. Zničí vás ve společnosti, rodině, práci.