Recesistické závody byly původně určené pro týmy, jenže se přihlásilo jen jedno družstvo, proto pořadatelé utkání jako takové odpískali, ale zájemci si mohli připravené disciplíny vyzkoušet jen tak. Během dopoledne se našlo mnoho dobrovolníků, kteří sebrali odvahu a pustili se do zadaných úkolů.

Zákeřné disciplíny

Selský běh teoreticky vypadá snadno. Závodník má na ramenou hůl, na níž jsou z obou stran pověšené kýble plné vody. Takto musí na čas uběhnout několik desítek metrů kolem chalupy. „Co když někoho potkám?" ptá se jeden ze soutěžících. „Tak mu dej napít," ozývá se z davu přihlížejících. Jakmile se ale závodník rozběhne, z kyblíků okamžitě šplouchá voda. Ti neopatrní jsou ihned zmáčení.

Házení podkovy na cíl také není tak jednoduché, jak se na začátku zdá. Kovová podkova se s oblibou odráží a poskakuje po trávníku tak, že mnohdy končí daleko za tyčkou zabodnutou v zemi, u které měla původně skončit.

Opravdovou lahůdkou je poté pouštění špačka. Závodník do ruky vezme metr dlouhou hůl a opřený o prkénko na zemi pod ním leží třiceticentimetrový dřevěný špaček. Holí je třeba praštit do špačka, aby vylétl do výšky, a v tu samou chvíli se musí odpálit do dálky.

„Odpalování špačka bylo rozhodně nejtěžší. Lítá dopředu, dozadu, nahoru. Je strašlivě těžké se do něj trefit," říká jeden ze soutěžících Josef Navrátil.

Ani Petr Toman, který do hlineckého Betlému přijel s rodinou až od Brna, neodolal a pár disciplín si vyzkoušel. Ani jemu nedal dřevěný špaček nic zadarmo. Po selském běhu byl sice lehce zmáčený, ale úsměv mu z tváře nezmizel.