František však nikdy nezahálí ani po návratu do vlasti. Doma objíždí především školy s poutavými přednáškami, v nichž se dělí o své postřehy z dalekých cest. Na konkrétních lidských příbězích tu rovněž varuje zejména před podceněním rizika nákazy HIV a nemoci AIDS.

Chrudimák František Krampota a jeho kamarád Jirka se jednoho květnového dne před třemi lety procházeli centrem anglického Chesteru u hranic s Walesem a obdivovali zbytky římského opevnění. S dalším kamarádem, Angličanem Peterem, který šéfuje kancelář ACET International, si všichni tři povídali tu o historii, chvíli nato zase o fotbale nebo o dostizích, ale nakonec došlo i na Afriku. „Něco vám ukážu, až přijdeme ke mně domů," řekl tehdy Peter. „To vás určitě bude zajímat."

„Anglické počasí nepřekvapilo, a tak když začalo opět pršet, nasadili jsme kapuce a zamířili k Peterovi domů. Ten ve své podkrovní kanceláři otevřel počítač a začal nám vyprávět o Zimbabwe a Willardovi, který se se svým týmem stará o desítky a stovky AIDS sirotků a jejich rodin. Peterovo vyprávění nás nadchlo. Nelenili jsme a Willarda jsme kontaktovali, aby nám o svém rozvojovém projektu řekl trochu víc," vzpomíná dnes František.

Hlad v lavicích

„Prosím, pokud je to možné, tak bychom velice nutně potřebovali sehnat peníze na nákup kukuřičné kaše, oleje, mýdla a zápalek pro několik komunit dětí, žijících v afrických vesnicích," říkal jim tehdy Willard.

Jedna taková komunita je v Lushumbe v Zimbabwe. Žije v ní 159 dětí, kterým AIDS vzal rodiče. Willardovi pomocníci se snaží o děti starat, a tak připravili velmi skrovný, ale účinný projekt výživy: Chtěli jim vařit kukuřičnou kaši před tím, než začne v místní škole vyučování. Na projekt však chyběly finance.

Kaše je přitom jedinou stravou, kterou děti mají během dne. Pokud ji nedostanou, tak se ve škole nemohou na výuku soustředit. Mezi školáky jsou také děti, které se samy narodily už s virem HIV. Ty potřebují k antiretrovirovým lékům, jež jim pomáhají posilovat imunitu a zpomalovat rozvoj a průběh onemocnění, alespoň jednou denně kvalitnější jídlo. Denní realita dětí v Lushumbe je velmi tvrdá!

Kaše i mýdlo

„Prosbu od koordinátorů ze Zimbabwe jsme vzali vážně. Řekli jsme si, že budeme hledat způsob, jak nasytit kručící žaludky tamních sirotků. Vždyť v našem okolí je určitě dost těch, kteří budou ochotni na takovou konkrétní pomoc přispět. Díky jednotlivým dárcům, kteří slyšeli naše přednášky o předchozích cestách do Afriky a také díky těm, kteří přispěli na pomoc AIDS sirotkům během benefičního koncertu pěveckého sboru Touch of Gospel v Plzni v říjnu 2011, se vybralo okolo 43 tisíc korun. Část této pomoci pak šla přímo do Lushumbe, kde za to bylo nakoupeno vše potřebně na vaření a kaše pro všechny děti na období od ledna až do března následujícího roku. Poslali jsme peníze a s nadějí jsme očekávali, co dětem přinesou," popisuje František spád tehdejších událostí.

Lushumbe byla hned druhá destinace, kam František se svým dalším kamarádem Romanem vyrazili hned při následné monitorovací cestě po Zimbabwe. Děti už se tu na ně těšily.

V blízkosti školy se mezitím otevřel sklad, ve kterém jsou uloženy pytle s kukuřičnou kaší, olej, zápalky, máslo, sůl a asi půlmetrové kusy mýdla. Opodál leží sekyra a naštípané dříví na ohniště. „Pojďte se podívat, kaše už bude hotová!" zvou je doslova k nahlédnutí až do kuchyně místní pracovníci.

V kruhové kuchyni na otevřeném ohništi vaří kaši kuchařka, která je oblečená v pestrobarevné sukni, celé potištěné africkými motivy. Na hlavě má plátěnou čepici se slony a v ruce třímá ručně vyrobenou velkou vařečku. Spokojeně se usmívá a míchá kaši v plechovém dvousetlitrovém sudu. Kouř z ohniště pod sudem lehce šimrá nepřivyklé české oči.

Jídlo ze sudu

Pomalu přicházejí děti, které se řadí do zástupu a jeden po druhém si myjí plechový talířek. Každé z nich má na sobě školní uniformu a těší se na jídlo. „Postupujte k sudu jeden po druhém. Na všechny se dostane," ujišťuje je hlasitě kuchařka.

Veselé oči dětí, dívající se na bílé muže, kteří je fotí a natáčí na kameru, se nemohou na neobvyklou návštěvu vynadívat, čímž se postup fronty poněkud zpomaluje. Když dítě dostane plnou misku, poděkuje, a jde se usadit do trávy, aby se pustilo do jídla.

Baští lžící nebo rukama, ale je spokojené. Teplý a voňavý pokrm sytí a naplňuje energií na celý den. Vůbec nevadí, že jim kaše teče po tváři a přitom se zvesela smějí „strýčkovi", který je při jídle fotí. Pak mu spontánně uvolňují místo, aby také on alespoň ochutnal, na chvíli se „obul do jejich bot" a vyzkoušel, jak začíná zdejší obyčejný den.

Čech přitom při tom zažívá zvláštní pocit souznění a odevzdanosti zítřku, který tady začíná už dnes. Vždyť jsou kolem něj děti, které alespoň na chvilku, s tváří ušpiněnou od snídaně, zapomněly na drsnou realitu života v Zimbabwe. František polkne poslední sousto, otře si slzy z očí a pokusí o úsměv. „Nejen kvůli zážitku z obyčejné snídaně, sdílené s malými rošťáky z okolních vesnic," říká František. Ale také prý proto, co mu řekli místní terénní pracovníci: „Do Zimbabwe jezdí lidé za atraktivními místy, ale vy jste nás navštívili, abyste nám pomohli. Děkujeme!"

Má pomoc smysl? Jistěže ano!Často dostávám dotazy, zda má cenu pomáhat dětem v Africe. Vždyť je to jako kapka vody v moři a navíc, i my sami máme dost svých starostí. Já říkám, že každá investice do vzdělání dítěte, a to nejen na africkém kontinentě, má smysl pro jeho budoucnost. Mnoha dětem chybí vzory z rodin, nemají auta, domy, tituly, ale mají touhu po vzdělání a mají také své dětské sny o tom, že budou učiteli, lékaři, sportovci… Po setkání se stovkami dětí musím se vší vážností říci, že pomoc má smysl. A veliký, protože plníme tyto jejich sny. Pomáháme jim objevit touhy jejich srdce a pak také jít a tyto touhy uskutečňovat. Není to nádherná perspektiva? Ano, máme své starosti, a často jsou vážné! Ale jsou i takové, které si vytváříme sami, jen z touhy mít toho víc. Na svých cestách jsem poznal, že pokud se snažíme pomoci někomu jinému, tak zjistíme (byť někdy až zpětně), že naše všední starosti, se v porovnání s těmi, jež mají lidé třeba na africkém kontinentě, stávají zanedbatelnými. Nemůžeme pomoci všem, kteří to potřebují. Mohu ale pomoci alespoň jednomu, kterému udělám radost, a který díky tomu dojde tam, kam jej vede srdce. A to je investice, kterou Vám nikdy nikdo nevezme a jejíž zhodnocení dříve či později, ať se o tom dozvíme, či ne, bude tak enormní, že jej nevyváží žádné poklady na tomto světě. 
František Krampota