„Bylo by mi líto, kdyby dvakačovická farnost zanikla, takže jsem se nakonec nabídla, že se o ni postarám. Farníci si mě pak sami zvolili,“ usmívá se Blažena Kohoutová.

Její předkové se veřejně přihlásili k evangelické víře už po vyhlášení tolerančního patentu vydaného císařem Josefem II. roku 1781. Farnost ve Dvakačovicích pak vznikla za dva roky po vydání patentu.

Blažena KohoutováBlažena KohoutováZdroj: Deník/Marek Nečina

Profesní kariéra Blaženy Kohoutové opsala široký kruh. Po zakončení teologických studií a několikaletém působení na evangelické farnosti v Proseči se žena po svém přestěhování do Prahy věnovala hlavně byznysu a světu korporací, pro nějž jako „headhunterka“ vyhledávala „dobré lidi pro dobrou práci“.

I v téhle činnosti prozatím pokračuje, takže teď počítá s častými přesuny mezi Prahou a malou vsí na východě Čech.

A to není vše. „Velkou část času mi zabere ještě navrhování oblečení pro vlastní malou oděvní firmu. Už od dětství jsem totiž ráda stříhala různé látky, abych mohla své panenky obléknout do krásných šatů,“ dodává blondýnka se slušivým červeným šátkem.

Vy jste se ke své víře veřejně hlásila už za komunismu, jaké to bylo? Minulý režim právě nebyl k církvi nakloněn.

Mě práce s dětmi na faře v nedělní škole moc bavila, ale je fakt, že jsem kvůli tomu musela chodit každý pátek do ředitelny gymnázia, kde se mě neúspěšně snažili převychovat. Když jsem nechtěla ve své víře povolit, přišli na jednu takovou schůzku také estébáci. Do školy si tehdy pozvali i mé rodiče.

Co jste chtěla dělat po maturitě na gymnáziu?

Mám ráda módu a oblékání, proto jsem zvažovala obor módního návrhářství. Zároveň jsem věděla, že chybějí evangeličtí faráři, takže jsem se pustila do studia teologie. Promovala jsem v roce 1989, jen měsíc před listopadovou revolucí. Nejprve jsem ještě jako politicky nespolehlivá osoba nedostala potřebný státní souhlas, ale už v lednu následujícího roku jsem nastoupila na vlastní farnost v Proseči.

Oslava byla veselá za účasti klientů Domova seniorů u Bažantnice i ošetřovatelského personálu. Jubilantka krásně pookřála.
Marie Lizánková oslavila své 106. narozeniny. Už jsem starožitnost, usmála se

Jaké to bylo na Vysočině?

Je to tam úžasné. Úplně jiná mentalita než u lidí z Polabí, i ta zbožnost je tam úplně jiná. Tím, že jsem přišla hned po revoluci a hodně jsem lidi navštěvovala, tak se začali k církvi zase vracet. Najednou jsem měla v kostele až trojnásobek lidí, než bylo zvykem do té doby. Všichni byli hodně nadšení a rozvíjeli jsme i práci s dětmi. Působila jsem tam 4,5 roku.

Nakonec jste ale přece z Vysočiny odešla, proč?

Z rodinných důvodů. Manžel je z Prahy a postupně se nám narodily tři děti. Abychom nežili rozděleně, volila jsem nakonec stěhování. Podávala jsem tehdy rezignaci opravdu s těžkým srdcem. V Praze jsem si pak našla nové zaměstnání, kdy jsem pro různé firmy a společnosti vyhledávala a doporučovala zajímavé, schopné a pracovité manažery a zaměstnance na nejvyšší korporátní pozice. Což je ale opět práce s lidmi.

Proč jste se nyní vrátila do Dvakačovic?

Bylo by mi líto, kdyby dvakačovická farnost zanikla, takže jsem se nakonec nabídla, že se o ni postarám. Farníci si mě pak sami zvolili. Jsem z věřící rodiny a zdejší kostel, který tu stojí už 240 let, je pro mě jedinečným místem. A není to jen pro svoji vkusnou výmalbu, provedenou v roce 1968 akademickým sochařem Vojimírem Vokolkem. Pro mě je to nejsvětlejší, nejúžasnější a nejpozitivnější kostel, ve kterém jsem byla sama pokřtěná, a se kterým mám spojeno mnoho krásných zážitků z dětství a z mládí. Tady jsem byla aktivní i během svých studií na chrudimském gymnáziu, kdy jsem učila děti z farnosti na nedělní škole.

Před kazatelnou.Před kazatelnou.Zdroj: Deník/Marek Nečina

Jezdila jste do Dvakačovic, i když jste bydlela jinde?

Ano, stále tady mám chaloupku po babičce, takže tu mám potřebné zázemí. Když mě někdo i v minulých letech požádal o křest nebo o provedení svatebního obřadu, domluvila jsem se vždy s farářem daného kostela a ráda jsem lidem vyhověla. Už vloni jsem se při svých návštěvách z Prahy opět začala víc věnovat zdejší duchovní práci.

V čem vlastně spočívá práce faráře?

Kostelní kázání jsou moc důležitá a potřebná, ale sama o sobě by nestačila. V rámci pastorační péče navštěvuji lidi ze sboru nebo i ty, kteří ve sboru nejsou, ale moji návštěvu si vyžádají. Řeším s nimi problémy, které je trápí, když se třeba rozvádějí, nebo mají doma umírajícího. Nebo spolu jen tak mluvíme.

V každé vesnici jste také zavedla biblickou hodinu. Co to přesně je?

Jednou za měsíc se sejdeme u někoho s velkou kuchyní, abychom se tam všichni vešli, a pak si povídáme, zpíváme. Mnohé ženy předtím doma i napečou, takže společně ochutnáváme a je nám dobře. Jsou to úžasná setkání. Každý měsíc pořádám i hodně navštěvované dětské bohoslužby.

Hostinec U Sladovny, nyní uzavřený.
V Chrudimi zanikla kvůli drahotě řada vyhlášených restaurací. Mizí i obchody

Máte i nějaké další plány?

Chci sbor dále rozvíjet a přivést sem tolik lidí, aby kostel i fara byly opravdu živými místy. To se, myslím, zatím daří, třeba i pořádáním různých akcí a koncertů.

Co chystáte v nejbližší době?

Už tato neděle 30. dubna se stane od 9 hodin ráno Nedělí s Janou a Bohdanem Mikoláškovými. Jana Mikolášková nejprve poslouží bohoslužbami a po jejich skončení a krátkém občerstvení bude následovat beseda o práci farářky a budování sborů ve Švýcarsku. Program bude proložený písněmi Bohdana Mikoláška a krátkým filmem. Věřím, že pak zbyde chvíle i na dotazy a na příjemné povídání.

Zdá se, že práce pro farnost vám zabere veškerý volný čas. Zbývá vám ještě nějaký na záliby a koníčky?

Službou pro farnost nekončí ani moje pracovní aktivity. Velkou část času mi zabere ještě navrhování oblečení pro vlastní malou oděvní firmu. Už od dětství jsem totiž ráda stříhala různé látky, abych mohla své panenky obléknout do krásných šatů. Ale ano, i na koníčky mi zbyde čas. Ráda navštívím kdejakou zajímavou výtvarnou výstavu a hodně se také věnuji pěstování mých oblíbených anglických růží, které miluji i pro jejich nádhernou vůni.