„Když si od přírody bereme, musíme jí také něco vrátit,“ to je krédo soukromého zemědělce Miloslava Zitka z Vlčnova, kterým se snaží řídit i ve svém pracovním životě.

Miloslav Zitko sice již před několika lety dosáhl důchodového věku, ruce v klín ale zatím rozhodně neskládá. „V zemědělství musíte pracovat tak dlouho, dokud to zvládáte a dokud je to třeba. A to je vlastně pořád,“ usmívá se Zitko, kterého ale nezajímají jen hektarové výnosy pšenice na jeho polnostech nebo spotřeba nafty jeho zánovních traktorů.

Zitko otevřeně hovoří například o velkorysém plánu na zbudování jakéhosi arboreta, po jehož realizaci by se pozemky v blízkosti Vlčnova staly domovem pro několik set zajímavých stromů a keřů.

Že by závist?

Někteří sousedé občas Zitka nechápou a vidí neradi, když farmář opouští zajeté koleje. „Na pozemku jsem měl například cestu, která se kdysi používala pro dopravu do nedalekého mlýna. Byla stará snad 400 let a vedla už poměrně hlubokým úvozem. Cestu jsem proto zhruba do výše 150 centimetrů zavezl, čímž se její dno podstatně rozšířilo. K pravé straně jsem pak vysázel 13 dubů a ještě jednu lípu a terén jsem pěkně osel trávou. Úřady byly spokojeny, ale někteří sousedé už méně. Co prý to dělám, k čemu je to dobré? Jiní zase rovnou tvrdí, že jsem cestu zrušil a zakázal a oni že se teď nedostanou k řece,“ popisuje Zitko nejčastější výhrady některých Vlčnováků.

Často se prý ozývají právě ti, kteří „byli zvyklí v minulosti rozhodovat i o tom, kdo s kým bude spát a co bude k obědu“.

„Ale tak to není. I když jsem cestu na svém vlastním pozemku upravil, pohyb po ní jsem nikomu nezakázal. Jen jsem věci změnil k lepšímu,“ trpělivě vysvětluje vlčnovský zemědělec.